Do českých kin se dostal vítěz sekce Un Certain Regard na loňském festivalu v Cannes, Nejšťastnější den v životě Olliho Mäkiho. Finský snímek o zásadním zápasu v kariéře boxera v šedesátých letech je retrofilm, který se do minulosti ohlíží možná až příliš důsledně.
Finský snímek Nejšťastnější den v životě Olliho Mäkiho, který loni zvítězil v sekci Un Certain Regard v Cannes, je celkem pochopitelně propagován především jako boxerské drama v linii Rockyho (1976) a Zuřícího býka (Raging Bull, 1980). Jeho sportovní stránka v něm ale sehrává úlohu de facto marginální. Za typické boxerské drama naopak můžeme prohlásit loňské Hands of Stone (Ruce z kamene), přibližující osud legendárního jihoamerického boxera Roberta Durana. Začínající venezuelský režisér Jonathan Jakubowicz se v něm přespříliš držel klasické osnovy – hlavní hrdina se horko těžko prosadí v nabité konkurenci, zaznamená první úspěchy, stane se celebritou, obtížně se s tím vyrovnává a katarzi obstará závěrečné klání o všechno. Na poli celovečerního filmu debutující Juho Kuosmanen rovněž nahlíží příběh skutečného boxera, i když za hranicemi Finska nepříliš známého. Volí však zcela jiný přístup k látce.
Boxer a láska
Nesnaží se odvyprávět životní příběh loni osmdesátiletého boxera, ale cele se zaměřuje pouze na jednu zásadní část jeho dosavadní existence. Olli Mäki se v létě roku 1962 usilovně připravuje na nejdůležitější souboj své kariéry. Na domácí půdě vyzve úřadujícího mistra světa v pérové váze, americkou hvězdu Daveyho Moorea. Pouhá dvě kola v ringu ukážou, že si společně se svým ambiciózním manažerem ukousli příliš velké sousto. Odchází poražen a zároveň svým způsobem potupen. Jenže o to v jeho nejšťastnějším dni zase tolik nejde. Filmový Olli Mäki se totiž relativně krátce předtím stihl zamilovat. S trochou nadsázky se dá tvrdit, že zde scény, v nichž má titulní postava na rukou „pracovní“ rukavice, pouze ozvláštňují dominantní romantickou linii.
Nejšťastnější den v životě Olliho Mäkiho se zároveň veze na módní vlně retrofilmů, konkrétně snímků zasazených do přelomu padesátých a šedesátých let. Autor společně se zkušeným kameramanem Jannim-Petterim Passim svůj záměr naplňují s až pedantickou přesností. Vycizelovaný černobílý obraz nedávného polského festivalového hitu Ida (2013) nahrazuje evokace dobových fotografií s jejich zdánlivými nedokonalostmi, například co do ostrosti v rámci prací s mizanscénou. Ve stejných intencích se koneckonců prosazuje i zacházení s ostrým střihem: především zpočátku svižný rytmus vyprávění udržují náhlé změny nálady jednotlivých sekvencí, nezřídka uvozovaných zdůrazněním hlasitosti konkrétního reálného prostředí.
Od retra k archaičnosti
Duch daného období je však ještě více než z formální stránky filmu cítit ze zpracování ústředního tématu. Letní vzplanutí dvou nesmělých lidí a jejich první kroky na společné cestě zbytkem života odkazují například k československým filmům přibližně z let, kdy se Kuosmanenův film odehrává. Nabízejí se například paralely se Žižkovskou romancí (1958) Zbyňka Brynycha nebo s Takže ahoj (1970) Víta Olmera, pochopitelně tu nejde ani tak o konkrétní potíže mladé generace, jako spíše o celkovou náladu, kterou se i finským tvůrcům podařilo do snímku obtisknout. Je vedlejší, zda hlavní hrdinové shánějí nové bydlení jako ve Štěňatech (1957) Ivo Nováka a Miloše Formana, nebo se jako v případě Nejšťastnějšího dne v životě Olliho Mäkiho snaží ustát nepříjemný mediální tlak a vyhrocená očekávání sponzorů. Prim stejně hrají zasněné projížďky na kole malebnou krajinou.
Dílo, které je už teď možné označit za jeden z největších finských hitů posledních let, má do progresivity jiných nedávných vítězů zmíněné canneské kategorie velmi daleko. Iluze minulosti je sice dotažená k dokonalosti, ale nevídaná konzervativnost, s níž Kuosmanen žánr sportovního a zároveň životopisného filmu uchopil, uzavírá Nejšťastnější den v životě Olliho Mäkiho do kategorie lehce nadprůměrného artového snímku. Vůbec nejde o to, že se divák nedozví nic o budoucích Olliho úspěších nebo brzké smrti skutečného Daveyho Moorea. Reálný základ příběhu není pro jeho recepci zas tak důležitý. Abnormální důslednost při vytváření uměle historického kontextu jej posouvá od vkusného retra k archaičnosti, která ze své podstaty tentokrát nikam dál nevede.
Autor je filmový publicista.
Nejšťastnější den v životě Olliho Mäkiho (Hymyilevä mies). Finsko, 2016, 92 minut. Režie a scénář Juho Kuosmanen, kamera J. P. Passi, střih Jussi Rautaniemi, hrají Jarkko Lahti, Eero Milonoff, Oona Airola ad. Premiéra v ČR 16. 3. 2017.