Jak přinášet změny?

Jak byste pojmenovala své poslání?

Žijeme ve zvláštní době. Poprvé stojíme tváří v tvář možnosti, že svou činností ukončíme život na Zemi. Dělám vše, co je v mých silách, abych nás podpořila v obratu k budoucnosti, která bude fungovat pro všechny.

Když se podíváte zpět na svou životní cestu, jaké momenty ji určovaly?

Dokud jsem neobjevila feminismus, měla jsem zvnitřněná přesvědčení patriarchátu: věřila jsem, že válka je nevyhnutelná, že lidé jsou zlí a sebestřední a potřebují být kontrolováni, že spolupráce je problematická, a všechny tyto věci. Po přečtení knihy Beyond Power [Mimo moc, 1985] od Marilyn French jsem si poprvé uvědomila, že to, co zde máme, není nevyhnutelné.

Máte za sebou třicet let praxe v práci s různými skupinami a kolektivy po celém světě. Co vás za tu dobu nejvíc překvapilo?

Překvapuje mne, jak silná jsou v nás všech přesvědčení, která jsou základem patriarchátu a nadvlády jedněch nad druhými. Tedy přesvědčení o nedostatku, bezmoci a oddělení lidí od sebe navzájem. Jak jednoduše se vzdáme, pokusíme­-li se o něco jiného. A jak velké množství podpory potřebujeme, abychom si svůj sen udrželi.

Co si představujete pod pojmem kolektiv? Jak by podle vás kolektivy měly vypadat a proč?

Kolektiv tvoří lidé opravdu otevřeně spojující síly ve snaze, aby to, o co jim jde, fungovalo pro všechny, ne jen pro několik vyvolených na úkor druhých. Je třeba zásadně rozlišovat mezi vynuceným kolektivismem a spoluprací jako volbou. Komunistické i kapitalistické režimy pěstují ideu dichotomie: buď se staráte o všechny a o celek, anebo o jednotlivce na úkor celku. A oboje nelze. Ale já chci oboje. Tedy formu spolupráce, která ctí důstojnost a nezávislost všech zúčastněných a zároveň pečuje o celek. Pramení z toho, co si jednotlivci ve skupině myslí, jaké jsou jejich potřeby, přání a touhy.

A otevírá to otázku, jak naložit s odlišnostmi. Nevěnujeme­-li odlišnostem pozornost, je tendence je zahlazovat. Kontrolou a bojem, kdy jedna strana vyhrává, nebo kompromisem, kterým vlastně rozdělujeme prohru. Spolupráce vyžaduje schopnost začlenit rozdílné pohledy, aby mohla vzniknout nová a kreativní řešení. Inovace vznikají překonáváním neshod.

Můžete uvést nějaký příklad?

Pracovala jsem v Minnesotě se skupinou zákonodárců, názorově ostře rozdělených kolem zákona o péči o dítě. Po dlouhém procesu jsme navrhli zákon, který byl všemi přijat. Obzvlášť si pamatuji na moment, kdy jsme pracovali v několika skupinách a někdo řekl: „Musíme se ujistit, že ve všech skupinách budou zastoupeny obě strany.“ A jedna ze zákonodárkyň odpověděla: „Nechci být spojována s nějakou stranou, to už neděláme, jsme jen skupina lidí, kteří se spolu snaží vyřešit problém.“ V ten moment jsem věděla, že překročili svůj rozkol, že budou ctít, s čím kdo přichází, a pracovat na řešeních, která to vše dokážou zahrnout.

Bylo by skvělé mít více takových momentů a příkladů. Co se můžeme naučit z chyb, které při dosahování změn dělala předchozí sociální hnutí?

Napadají mne tři příklady, ze kterých se lze poučit. Jedním je hnutí Occupy. Mám na mysli hlavně jeho podobu v USA, kde k jeho ne­úspěchu přispěly, kromě infiltrace FBI, ještě dva důvody. Jedním byl odpor k vůdcovství, dalším absence vize. Bylo orientováno především na protest. A neexistovaly v něm jasné rozhodovací procesy. Každé rozhodnutí bylo snadno znovu otevíráno na následujícím meetingu, protože během předchozího někdo chyběl. V případě hnutí bych chtěla vidět jasně vyjádřenou vizi, díky které každý ví, co se snažíme vytvořit a jakými způsoby. Organické, vyvíjející se kolaborativní vůdcovství, raději než kontrolující a dominantní, nebo žádné. A velmi srozumitelné procesy, umožňující zapojení do rozhodování, aniž by to snižovalo efektivitu.

Dalším příkladem jsou kibucy v Izraeli. Fungovaly skoro osmdesát let, což na tak okrajové hnutí není málo. A jedním z důvodů, proč se zhroutilo, byla velmi nízká tolerance k nesouhlasu. Lidé, kteří nesouhlasili, museli v podstatě odejít. Když ale chybí zdravý prostor pro práci s disentem a nesouhlasem, prostě pokračujete do chvíle, kdy je míra nesouhlasu již tak velká, že se něco změní, aniž by byla zachována původní vize. Zajímala je genderová rovnost, ale institucionalizovali jen rovnost ekonomickou. Ta přetrvala po mnoho desetiletí. O genderové rovnosti se pouze mluvilo, a jakmile se narodily děti, vše se vrátilo k běžnému fungování v mainstreamové kultuře – a neproběhlo žádné dotazování, jak bude genderová rovnost opravdu vypadat, jaké procesy a dohody se zavedou. Beru si z toho, že cokoli chceme změnit, je nutné institucionalizovat. Jinak zdědíme mainstreamové hodnoty.

Třetím příkladem je feministické hnutí v USA, které bylo rychle rozděleno napříč rasou a společenskou třídou. A nikdy nepřišlo na to, jak se napříč rozdílnostmi propojit. Bílé ženy ze střední třídy, kterým se dostávalo nejvíce publicity, nikdy nevytvořily srozumitelnou analýzu mocenských vztahů. Soustřeďovaly se na patriar­chát a genderové vztahy, ne však na to, jak mocenské vztahy celkově fungují. Nevnímaly například, že ve vztahu k černým ženám byly samy privilegované a že pro vytvoření jednoty, která by umožnila přinést světu nějakou větší změnu, s tím bylo potřeba něco dělat. Nezávisle na tom, kde se nacházíte, potřebujete kritickou analýzu celé společnosti, abyste mohli pracovat se všemi průsečíky mocenských vztahů. Abyste neskončili znepřátelením určitých skupin a nevytvářeli privilegia.

Ve své práci a životě vycházíte z principů nenásilí. Není nenásilí někdy neefektivní, stojí­-li proti tyranii a zvěrstvům? Kde vidíte hranice nenásilí?

Nejsem šťastná z toho, co se děje ve světě, zároveň si uvědomuji, že se nám nemusí podařit to změnit. Dost často nevyhráváme. A jak násilí, tak ani nenásilí nefunguje pokaždé. Když se ale podíváme na dění za posledních sto let, ukazuje se, že nenásilná hnutí uspěla dvakrát častěji než ta násilná. A když dochází k aktivní represi, jsou nenásilná hnutí dokonce šestkrát úspěšnější.

Důvody jsou pragmatické. Nenásilná hnutí jsou přitažlivější, je snazší se k nim připojit. Je tedy pravděpodobnější, že povedou k masové mobilizaci, což je v podstatě to, co vede k vítězství. Dalším důvodem je, že obzvláště v časech, jako jsou ty dnešní, kdy je vše v televizi a na sociálních médiích, je prakticky, morálně i z hlediska PR pro politické režimy těžké potlačovat nenásilné osoby. Ztrácejí oproti nim body rychleji. Pokud jde o hnutí násilná, je pro vojáky, policisty, vládce a média snazší represi ospravedlnit. Pokud se lidé v hnutích striktně drží nenásilí, máme tu obrazy policistů bijících nenásilné aktivisty, což málokdo vydrží sledovat. Pokud lidé udrží nenásilné hnutí dostatečně dlouho, režim se rozpadá. Protože nakonec jsou to všichni lidé – policisté i vojáci. A nedokážou pokračovat v násilí proti lidem, kteří s nimi nebojují.

A pak je tu část, která je obestřená tajemstvím. Věřím, že když v srdcích chováme lásku k lidem, kteří nás potlačují, dosáhneme změny snáze. Protože ona se nějakým způsobem projeví. Pro mne nejdojemnější příklad se odehrál během druhé světové války v Berlíně. Židovští muži, kteří měli za manželky Němky, byli dlouho ušetřeni. Ale v jednu chvíli je gestapo odvedlo. Jejich ženy pak chodily den za dnem demonstrovat před budovu gestapa hned vedle budovy, kde byli jejich manželé uvězněni. Byly beze zbraní a vystavovaly se velkému nebezpečí. Nakonec jejich muže pustili a od té doby do konce války platilo, že všichni Židé žijící v manželství s Němci byli ponecháni na svobodě. Takže ony nezachránily jen své muže, byla to řetězová reakce. A když si představíte dva tisíce žen, které se spojily proti největší válečné mašinérii v Evropě toho času, tak to je už velká věc.

V červnu povedete třídenní workshop v Praze. Co účastníkům a účastnicím přinese?

Množství podrobných kroků, jak pracovat na změně. Co opravdu můžeme podniknout z místa, kde se právě nacházíme v našem myšlení, slovech, činech, abychom při práci na změně dokázali ztělesňovat hodnoty, které jsou nám drahé. Jak se to promítá do způsobu, kterým se vztahujeme k ostatním lidem, a jak lze vytvářet skupiny a organizace, které tyto hodnoty ztělesňují a ukazují, že změna je možná na systémové, nikoli jen na osobní úrovni.