Jako jinde na světě

Maročanka Fatima Sadiqi, editorka souboru Women’s Movements in Post­-“Arab Spring“ (Ženská hnutí v Severní Africe po „arabském jaru“), je původní profesí lingvistka a na univerzitě ve Fezu založila katedru genderových studií. Její první texty se týkaly berberštiny, ale proslavila ji kniha Women, Gender and Language in Morocco (Ženy, gender a jazyk v Maroku, 2003), a právě ve zkoumání role žen v arabském světě od té doby spočívá těžiš­­tě její práce. Kniha o významu ženských hnutí v souvislosti s „arabským jarem“ se věnuje nejenom jejich roli před převraty a během nich, ale také výzvám a nebezpečím, jimž dnes tato hnutí musí čelit. Participace žen na arabských revolucích sice byla někdy popisována jako „ohromná“, „velkolepá“ či alespoň „pozoruhodná“, většina vědeckých prací však téma postavení žen a mužů a význam ženských hnutí opomíjela. Po revolucích tak byly aktivistky vytlačeny nejen z veřejného prostoru, ale i z akademických textů. Pozornosti se dostalo nanejvýš jednotlivým osobnostem, nikoli však reálnému vlivu ženských skupin. Soubor se proto nezabývá ženskými hnutími, aby vytvářel další velké příběhy „pozoruhodných“ žen, ale aby na příkladu jednotlivých zemí ukázal na strukturální význam žen pro „arabské jaro“.

Není demokracie bez feminismu

Postavení mužů a žen bylo dlouho dobu jedním z hlavních politických témat rozdělujících severoafrické společnosti. První zákony vyhlášené po získání nezávislosti se týkaly rodinného práva, které upravovalo postavení žen a jejich právní status. Rodinné právo se stalo nejen prostředkem vymezení se vůči koloniální minulosti, ale také způsobem, jak přenést náboženské zákony do světské legislativy. V osmdesátých a devadesátých letech byla emancipace žen fundamentalistickým křídlem islamistů považována za kulturní neokolonialismus a aktivistky v této oblasti za agentky Západu. Druhořadého postavení severoafrických žen – jak před zákonem, tak na společenské úrovni – také využívaly autoritářské režimy v regionu k provádění represivní politiky. Porušování práv žen, a bezpochyby i mužů, vytvářelo ve společnosti pnutí, které pak bylo u zrodu „arabského jara“.

V rámci hnutí, jež „arabskému jaru“ předcházela, se napříč severoafrickými společnostmi sdružovaly ženy všech věkových kategorií, sociálních skupin i vzdělání. Chudé či privilegované, s šátkem nebo bez něj. Využívaly sociál­­ních sítí, umění a literatury, aby jejich hlas byl slyšet. Šance dosáhnout výrazného pokroku v boji za jejich práva se během pádu diktatur zvyšovaly, přicházelo s nimi však i riziko vzestupu konzervativních islamistických stran.

Lidové revoluce a svržení nedemokratických režimů samy o sobě nestačí, není­-li represivní režim nahrazen demokratickými institucemi. Jak historie nejen severní Afriky ukazuje, jeden autoritářský režim bývá často pouze vystřídán jiným. Zásadní je tak spojitost mezi tranzicemi v severoafrických státech a dosažením občanských práv žen. Základním předpokladem k tomu, aby ženy měly možnost účastnit se politického rozhodování, je úspěšná demokratizace. Pojetí boje za ženskou rovnoprávnost jakožto etapy, pro niž jsou podstatné rozdílné strukturální podmínky a kterou prošla a procházejí ženská hnutí po celém světě, se tak stává alternativou esencia­­listické představy porušování ženských práv coby nevyhnutelné součásti islámské či africké kultury. Jedním z důvodů, proč ženy v řadě zemí v boji za svá práva neuspěly, byla právě nedemokratická struktura nově vzniklých institucí, do nichž neměly šanci proniknout.

Aktivistky a aktivisté

Souvztažnost ženské emancipace a úspěšné demokratizace funguje i opačným směrem, totiž v situaci, kdy se ženy stávají aktéry kontrolujícími průběh demokratizačního procesu. Tuniské aktivistky, které připomínkovaly vznik jednotlivých zákonů a jejich slaďování s novou ústavou, tak udržovaly demokratického ducha při vytváření nových institucí. Fungovaly jako ochránkyně svobody, rovnosti a demokracie proti tlaku islamistů a v této své roli se staly podstatnými hráčkami tranzice.

Jakkoli je část knihy věnována důležitosti budování demokratických institucí a právního systému, autorky a autoři si většinou uvědomují, že univerzalismus lidských práv ani procedurálně demokratický systém nemohou zvrátit špatné postavení severoafrických žen, pokud u nich bude přetrvávat vysoká negramotnost a špatné socioekonomické postavení. Zejména ve venkovských oblastech, kde žijí sociálně a ekonomicky na okraji společnosti, jsou ženy vyloučené z rozhodovacího procesu. Východiskem není jen existence ústav, jež nejsou v rozporu s Všeobecnou deklarací lidských práv, a jejich následné dodržování, ale celkové zlepšování postavení žen. Nejde pouze o participaci, ale také o rovnost a možnost iniciovat politiku.

Postavení žen často ztěžuje celkově špatná bezpečnostní situace, která nastala po revolucích, jako v případě Libye, kde vysoká míra násilí v zemi logicky více zasahuje ženy. V textu věnovaném aktivistkám, jež se prostřednictvím street artu vyjadřují v egyptských ulicích, literární vědkyně Névine El Nossery naráží na obecný problém maskulinního pojetí univerzalismu. Umělkyně, které si přály stát bok po boku mužských aktivistů a být považovány za občanky bojující za svobodu a důstojnost, byly soustavně médii označovány „pouze“ za feministky nebo prostě za ženy. Vnikla tak propast mezi univerzálním bojem za občanská práva a domněle partikulárními zájmy ženských hnutí.

Opomíjená perspektiva

Zásadní otázkou zůstává, zda je podstatné zkoumat „arabské jaro“ prizmatem genderové rovnosti a boje za práva žen a zda může taková snaha přinést více než seznam úspěšných žen a hnutí v arabském světě. Jak ukazuje editorský počin Fatimi Sadiqi, odpověď na ni musí být kladná. Zkoumání „arabského jara“ v kontextu ženských hnutí přináší nejen nové poznatky, ale také dosud opomíjenou perspektivu. V postrevolučním prostoru, po svržení autoritářských režimů, bylo hlavním jablkem sváru mezi progresivními proudy a islamisty opět právě postavení žen. Jde tak nejen o zkoumání role žen v revolucích, ale též o příspěvek k obecnému porozumění situace v regionu. Úplná absence tématu ženské participace, kterou u svých kolegů Sadiqi kritizuje, nejenže deformuje pohled na dění na severu Afriky, ale také přispívá k orientalistickému pohledu na arabské země jako na oblast, kde se ženy ve veřejném prostoru nevyskytují a jejich podřadné společenské postavení je kulturně neměnné. Sborník Women’s Movements in Post­-“Arab Spring“ North Africa naopak otevírá možnosti, jak vnímat oblast severní Afriky jako dynamické místo, kde si ženy – tak jako kdekoli jinde na světě – musí svá práva vybojovat.

Autorka studuje politologii.