Kouzlo spolupráce

Jako klíčový důvod vzniku organizace The Magdalena Project uvádíte vztek z toho, že ženy byly na začátku osmdesátých let v divadle pouhými prostředky v tvůrčí činnosti mužů. Co tím máte na mysli?

K prvnímu profesionálnímu souboru fyzického divadla jsem se přidala v Belgii v roce 1977, když mi bylo dvaadvacet. Byla jsem tehdy plná entuziasmu. Jednoho dne jsem se zcela nevinně zeptala šéfa souboru, proč jsme ještě neinscenovali žádné texty žen. Odpověděl mi: „Nevidím v tom smysl, protože žádné dobré autorky nejsou.“ Toto stanovisko, vyjádřené s tak přezíravou arogancí, mě naprosto uzemnilo. Jako kdyby mou budoucnost náhle zahradila nepřekonatelná překážka a neměla jsem k dispozici žádné nástroje, ať už intelektuální nebo experimentální, které bych mohla použít v boji s takto autoritativním vyjádřením. Byl to odporný pocit, který si dodnes fyzicky vybavuji.

V roce 1983, když jsem byla členkou Cardiff Laboratory Theatre, se odehrál další určující moment. Pracovali jsme na inscenaci nazvané Srdce zrcadla. Inscenace kritizovala podobu státu, náboženský a pornografický patriar­­chát. Výzkum zneužívání moci, který se měl stát východiskem kusu, byl pro všechny zúčastněné trýznivý. Zažila jsem přitom náhlý a prudký nával hněvu, který se šířil celým mým tělem. Jako bych si v jediném momentu uvědomila dva tisíce let patriarchální dominance a systematického umlčování žen. Jako by moje feministické přesvědčení sklouzlo z mozku do žaludku: bylo mi jasné, že pokud nebudu jednat, tenhle vztek mě zevnitř sežere zaživa.

Tehdy jsem pochopila, že moje praxe jako umělkyně a performerky dosud byla vůči mé životní zkušenosti a genderu nepoctivá. Cítila jsem, že je potřeba něco udělat pro nápravu dějinné nespravedlnosti. Chápala jsem, že sama mohu pro dosažení genderové rovnosti pohnout sotva jediným zrníčkem písku, ale rozhodla jsem se to udělat: znala jsem a milovala hlavně prostředí divadla, a proto bylo mé úsilí namířeno právě do této oblasti. Tak ­vznikl v roce 1986 The Magdalena Project.

Z každé aktivity pod hlavičkou organizace, ať už jsou to festivaly, workshopy či publikace, vyzařuje propojenost na osobní i tvůrčí bázi a solidarita. Jak fungujete po strukturní stránce, využíváte vůbec nějakou formu hierarchie?

Nikoli. Už proto, že jsem přesvědčena, že hierarchie vertikální nadvlády ovládají naše ekonomické, politické, vzdělávací a kulturní instituce. Určují financování, výběr, způsob a místo provedení a šíření děl. Vzdělávací instituce jsou stále na nejvyšších úrovních ovládány tak, aby sloužily mužskému pohledu na věc a prosazovaly mužský kánon. Rozhodují o tom, jak nebo zda vůbec je ženám dovoleno spolupracovat. Prosazují všeobecně přijímaná pravidla jednání, kódy chování a chrání hluboce zakotvená přesvědčení, která rýsují cesty k takzvanému úspěchu. Pokud hrajeme podle pravidel, můžeme dnes dosáhnout pozice na vrcholu těchto konstruktů. Ale toto prostředí konzervuje maskulinní očekávání týkající se estetické hodnoty, podoby, podání, struktury, trvání a uskutečnitelnosti uměleckého obsahu.

Spisovatelka Germaine Greer kdysi řekla něco, co ráda opakuji: „Myslím si, že ženy by mohly politiku odsunout na vedlejší kolej určitým druhem spontánní spolupráce, jakou jsme dosud neviděli. Taková spolupráce je natolik vzdálená běžné představě o struktuře státu nebo životaschopné sociální struktuře, až lidem připadá jako naprostá anarchie, byť je ve skutečnosti velmi propracovanou formou vztahů, vymykající se patriarchálnímu hierarchickému vzorci. Protikladem patriarchátu není matriarchát, ale bratrství a sesterství, a myslím, že to budou ženy, kdo prolomí spirálu moci a odhalí kouzlo spolupráce.“

Domnívám se, že v naší síti se nám povedlo dosáhnout horizontální struktury organizace a strategie přežití. Právě kouzlo spolupráce nám umožnilo učinit patriarchální politiku nepodstatnou. Horizontální pracovní struktura umožňuje šířit projekt podobným způsobem, jako teče voda – která se až téměř neznatelně vsakuje do látky kulturní krajiny, půdy a psýché. Je to způsob, jenž je ve zřejmém protikladu ke vztyčování jasně viditelných a monumentálních vertikálních struktur organizace.

Tradiční vertikální struktury jsou jako střely, které stoupají po vrstvách výš a výš, až se jejich dráha zlomí. Právě strach z tohoto zlomu vytváří potřebu získat a udržet si moc, budovat obranné zdi, které oddělují, místo aby propojovaly. A zatím The Magdalena Project proniká divadelní kulturou napříč kontinenty jako záhadně extenzivní, horizontální a neviditelný kořenový systém…

Jedním ze základních témat, kterým se věnujete, je jazyk. Proč?

Důvod, proč je téma jazyka ústřední, je zřejmý: žijeme všechny v různých zemích a mluvíme různými jazyky a tuto situaci je nutné respektovat. The Magdalena Project od roku 2000 velmi výrazně působí ve španělsky a portugalsky hovořících částech Ameriky. Například dva nadcházející festivaly se odehrají v Argentině a Novém Mexiku. Nerada bych vybírala nějaké své oblíbené projekty – vždy se jedná o aktivity, které odpovídají lokálním a odlišným kulturním a politickým kontextům. Nejde však jen o Latinskou Ameriku, síť se rozvíjí i v Asii, třeba v Singapuru nebo Indii. Proto překládáme, nasloucháme si, a pokud něčemu nerozumíme, klademe otázky. Snažíme se zachovat diverzitu, i co se týče základních prostředků komunikace. A naším společným mateřským jazykem je divadlo.

Jak se lze do vaší organizace zapojit?

Nejlépe nás lze kontaktovat prostřednictvím webové stránky. Můžete se stát členkou a začít navštěvovat naše festivaly jako účastnice, a tak poznávat ženy v rámci naší sítě. Nikdy jsme neholdovaly kultuře vlastnictví. Pokud najde jednotlivec nebo skupina dost chuti uspořádat nějakou akci pod jménem The Magdalena Project a chce být zodpovědný za její pořádání, ať jde do toho. Obvykle požadujeme, aby navrhovatelka nejprve navštívila alespoň dvě akce pod naší hlavičkou.

Síť může nabídnout podporu v podobě konzultací od jádra zavedených tvůrkyň a producentek, a tak uvést nově příchozí do programových struktur a poskytnout organizační zkušenosti. Můžeme se podělit o rozsáhlou síť kontaktů a o zdokumentovanou historii úspěšných mezinárodních akcí – což usnadňuje přístup ke konkrétním klíčovým institucím té které země, protože se lze odvolat na již existující hodnoty a doložit návratnost investic do akcí ženského performativního umění.

Právě díky osobním vztahům založeným na důvěře a díky myšlence sdíleného vlastnictví, kdy na sebe nové účastnice berou zodpovědnost za jméno a etiku projektu, zakořenila naše organizace za jednatřicet let existence v tolika zemích. Nyní představuje vlivnou mezinárodní síť asi v padesáti státech. K jejím hlavním činnostem patří výměna zkušeností, pořádání festivalů, vydávání publikací a pedagogická podpora.

Patrně nejnaléhavějším problémem současnosti je změna klimatu. Do jaké míry se aktivity The Magdalena Project týkají ekologie a udržitelnosti?

Souhlasím, že klimatickou změnu současná generace zcela oprávněně řeší jako ten nejpodstatnější problém. Pociťuji, že ženy potřebují a konečně i mohou využít svou rostoucí nezávislost, svobodu a politickou úlohu pro „matku Zemi“ a pro mnoho dalších obdobných témat, která jsou prioritní právě pro ně. Ráda bych na tomto místě ocitovala umělkyni a kritičku Lucy R. Lippard: „Nelze dále popírat, že existuje jedinečná ženská forma vyjádření… Sociální biologické a politické zkušenosti žen se liší od zkušeností mužů… Umění se rodí z těchto zkušeností a musí jim být věrné, aby bylo autentické.“