Stalo se mi to tento měsíc dvakrát. Nejdřív mi zavolala neznámá žena s otázkou, jestli bych od ní odkoupil větší knihovnu do antikvariátu. Jasně, jste tento měsíc už čtvrtá, chtělo se mi opáčit, ale mlčel jsem a chvíli zvažoval, jak s nabídkou naložit. Když odmítnu, stejně jako v minulých případech, zůstane mi dost času na to, abych v poklidném tempu roztřídil desítky jiných banánových krabic a občas si dokonce ten či onen svazek i prolistoval. Na druhou stranu, s každým striktním „ne“ bude zas ve mně hlodat pochybnost, zda jsem se přece jenom neměl podívat, co odmítám. Nadějí takový antikvář moc nemá a jen jedinou z nich se opájí nejradši: že totiž pojede do daleka a tam daleko se zabere do záplavy šuntu, aby z ní vydobyl svazky nikoli průměrné. Když už ne jedinečné a vzácné, pak aspoň neobyčejné, takové, které třebas doplní neucelenou řadu nebo rozšíří nabídku o bizarní kusy. A jedině tak se mi vynahradí cesta, čas i síly vynaložené k přenášení starého potištěného papíru.
Zvolil jsem druhou variantu a odcestoval do nedalekého okresního města, ve čtvrti s většími několikageneračními domy vyhledal číslo 1111, v předsálí pronesl několik počátečních vět, nastínil různé možnosti výkupu – a poté se s neznámou postarší ženou odebral do prvního pokoje s knihovnou. Nejhorší stalo se skutkem. Byly tam všude: bezcenné hřbety detektivních románů a normalizačního škváru, časopisy o pletení nebo soubory barevných fotografií, mezi jinými velmi oblíbená Praha Josefa Ehma. Vybídl jsem nešťastnici, aby mi ukázala jinou knihovnu. Posunuli jsme se o patro výše, znovu variace prostřednosti. A když už jsem nevěděl, co dál, našel jsem starou skříň. Tam taky? přeptal jsem se a vlastně mi už bylo jasné, co se stane, až tu almaru otevřu. Přesto jsem to udělal a skříň se přede mnou v jedinou chvíli rozvrátila a vydala ze sebe stoleté tajemství. Kdosi ho tam totiž musel vystavět do komínů a ty pak, vratké mrzáky, zabouchnout a pro jistotu ještě zamknout klíčem. Vydržely by tam minimálně další desítky let, nebýt toho, že si jiný vzpomněl a rozhodl se skříň využít k lepším účelům, než je skladování knižní veteše.
Takže tam stojím, ze všech stran se na mě valí záplava potištěného papíru, vazby jednotně šité, desky jednotného vzoru, prózy, básně, encyklopedie a detektivky, jedna jak druhá letí k zemi a pak kamsi hloub, na dno pekelného kontejneru. Prosím vás, křičím na tu nebohou paní, která za tohle všechno může, zavřete neprodyšně kohouty, neboť hrozí docela bezprostředně, že svět bude jimi zaplaven! Desetitisíce, statisíce a možná celé miliony svazků ponechte jiným generacím, ať si taky užijou, a mně už dejte pokoj se svými knihami!
Jenže jakákoli snaha byla marná. Tam, kde tři generace lidí bez rozmyslu vrchovatí všechno, co má hřbet, kde každý svázaný konvolut papírů považují za nedotknutelnou věc, takovou, jejíž ztrátu by jednou nutně pocítilo celé lidstvo, tam jsou všechny šance předem zmarněny. Až se z toho svinstva vyhrabu, dojedu moučník a co nejrychleji se vzdálím od domu s prověšenými stropy.
Stalo se mi to tento měsíc dvakrát. Podruhé, když jsem se několik hodin procházel po pavilonech holešovického Výstaviště a znovu pozoroval škody napáchané na lesích střední Evropy. Jsou tu toho tuny, a nejen knih – stačí, abych na chvíli nedával pozor, a už v ruce držím několik skládaných reklamních prospektů, které mne pak vedou ke stánkům vystavěným velkoproducenty vší myslitelné literatury, především pak té dobře prodejné. Konjunktura textů pravděpodobně vrcholí, napadá mě, zbývá jen vystavět ze všech těch spisů vratké komíny a spolehnout se na příští generace. Ty si s tou váhou jistě poradí lépe než my.
A jak se mi najednou tak zvláštně prolnuly obě zkušenosti, povstal přede mnou čtenář budoucích věků. Ubožák, na jehož bedrech bude jednak péče o to ohromné množství materiálu, a který si navíc bude muset libovat v podivné textázi; vržen do literního kosmu, galakticky vypjatého, rychle se smíří s jednou prostou skutečností: že se za celý život nejspíš nepotká s nikým, koho by zaujala stejná kniha, namátkou odněkud vytažená, a s kým by dokonce mohl sdílet akt četby. Takový čtenář už nejspíš ani nepocítí nutkání k syntéze. Co také spojovat a jak? Vzdělá-li se, pak jej dřív nebo později asi napadne vyvinout takový čtenářský software, který by ty skříně narvané někdejšími veletržními trháky vysypal do tabulek, vyhotovil statistiku, případně data modeloval tak, aby zase vznikly nekonečné variace a možnosti a ty se – tentokrát už bez nutnosti kácet les – navzájem neustále oplodňovaly další badatelskou praxí.
Tím se ovšem neřeší otázka, co tedy bude s oněmi skříněmi pěchovanými po celé dvacáté století? Ať už jim někdo urazí auru posvátnosti a řekne do očí paní z 1111, jejíž replikaci jsem zažil již několikrát, že už prostě není kam tohle všechno dávat. Že všechny sklady byly natřískány po střechu; ať si tedy zavolá na skládku a požádá o dvojici svalnatých zřízenců, ať se nachystá, že jim bude úplně u prdele, jestli knížce po tatínkovi natlučou růžek – však co, vnuk umřel, děda taky, teta dožívá upoutána na lůžko a knihy lítají obloukem na korbu. Prší. Nějaká sem tam spadne na zem. Povolilo pracovní napětí v redakcích, v tiskárnách si konečně po dvou stoletích užijou volnou sobotu.
Autor je literární kritik a antikvář.