O ženách v syrské Rojavě se poněkud stereotypně mluví především v souvislosti s jejich vojenským angažmá v boji s islamisty. Ženy mají ale silné zastoupení i v místní samosprávě. Jak vypadá kurdský feminismus a jakým způsobem se v něm odráží genderová teorie vězněného vůdce Kurdské strany pracujících Abdullaha Öcalana?
Nejpozději od bitvy o severosyrské město Kobanî v roce 2014 nás denní tisk pravidelně zásobuje zprávami o postupu kurdských jednotek proti milicím takzvaného Islámského státu. Ač je území vzhledem k blokádě ze strany sousedských států obtížně přístupné, média jeví velký zájem i o reportáže z každodenního života místních. Málokdy je ale kladen důraz na něco jiného než ozbrojené skupiny a jen zřídka se reportáže obejdou bez ilustrační fotografie bojující ženy. Tato obsese „krásnými bojovnicemi“ připomíná úspěšnou PR kampaň izraelské armády, v níž je militarizace společnosti všeobecnou brannou povinností prezentována především jako cesta k genderové rovnosti.
Věda o ženě
Kurdské hnutí přitom myšlenku genderového zrovnoprávnění – podobně jako palestinské kibucy ve svých počátcích – neomezuje jen na jednu složku společnosti. Rojavská samospráva je vybudována na myšlenkách zakladatele Kurdské strany pracujících (PKK) Abdullaha Öcalana. V době založení se ovšem strana od dalších radikálně levicových projektů v Turecku ideologicky příliš neodlišovala. Podobně jako ostatní skupiny se odvolávala na nedogmatický výklad marxismu-leninismu a vzhledem ke spíše feudálnímu uspořádání kurdské společnosti se nebránila ani maoismu.
Začátkem devadesátých let se vedle již několik let trvající guerillové války začaly stále častěji objevovat případy sebeupálení kurdských žen. Tyto akty se záhy společně s příběhy o „hrdinné oběti“ bojovnic staly ústředním motivem nového stranického narativu. Navzdory rozšířenému ideologickému zaměření se Öcalan v roce 1992 výrazně ohradil proti prvnímu kongresu žen v PKK a výsledky shromáždění svévolně anuloval. Výraznou změnu myšlení a vykročení směrem k současnému uspořádání rojavské administrativy znamenalo Öcalanovo zatčení v roce 1999. Podle vlastních slov během pobytu ve vězení četbou knih o politické teorii dospěl k názoru, že dosavadní ideologie není odpovědí na výzvy současnosti. Vedle demokratického konfederalismu byl hlavním organizačním principem severosyrské kurdské administrativy koncept jineolojî (vědy o ženě).
Představa téměř sedmdesátiletého muže coby ústřední figury feministické teorie a boje za ženská práva je pro řadu feministek přinejmenším zvláštní, ne-li přímo nepřijatelná. Odhlédneme-li od diskuse, zda si Öcalan přivlastnil úspěchy, které si kurdské ženy vybojovaly samy, nelze si nevšimnout, že dříve nebo později v rozhovoru se ženou z kurdského hnutí spíše padne jméno Apo (zkratka Öcalanova jména) než například jméno jedné ze zakladatelek PKK Sakine Cansız. Ač již na přelomu tisíciletí turecko-kurdské strany uplatňovaly vnitrostranické kvóty, dnešní dvojpředsednictví v Lidově demokratické straně (HDP) v Turecku či všech ostatních organizacích kurdského hnutí v regionu je běžně odvozováno z deklarovaného konceptu jineolojî z roku 2008. Podobně má YPG, ozbrojená složka syrsko-kurdské Sjednocené demokratické strany (PYD), striktně ženské křídlo YPJ a PKK ženskou obdobu PAJK.
Rovnost, nebo militarizace?
Kurdský feminismus je v brožuře Jineolojî a stejnojmenném časopise obvykle uvozován specifickým výkladem regionální historie, který ne vždy odpovídá poznatkům mainstreamové vědy. Feminismus je zde považován za neoddělitelný od ekologie a antikapitalismu. Častým motivem jsou soběstačné zemědělské komunity historické Mezopotámie, v nichž měly ženy hrát zásadní roli. Takovýto výklad však má zcela zásadní význam pro kurdské snahy o přeměnu ekonomických poměrů a v Turecku a zejména v severní Sýrii byla během posledních deseti let založena řada ženských kooperativ, vzdělávacích projektů a organizací.
V diyarbakırské čtvrti Sûr ženy na popud lokální administrativy založily rukodělné ateliéry, jejichž výrobky, například nakládaná zelenina či šperky, byly distribuovány do místních obchodů. Ženské skupiny navíc provozují agenturu prostředkující ženám z chudších čtvrtí práci v lépe zajištěných rodinách. Jako bezpečné prostory fungují komunitní prádelny či ženské akademie nabízející workshopy a pro ženy v nouzi existují ženské domovy. Ty se od státních institucí odlišují možností ubytovat i děti, které by ve státních zařízeních musely zůstat u násilnických manželů. V severní Sýrii se o sloučení takovýchto aktivit s ekologií snaží iniciativa Jinwar, jejíž název v kurdštině znamená vlast žen. Demokraticky spravovaná vesnice Jinwar má být především bezpečným prostorem pro ženy vystavené tlaku války a patriarchátu a svým způsobem je prostředkem proti viktimizaci žen a umožňuje ženám co největší míru sebeurčení.
Zatímco je všeobecně známo, že turecký stát pravidelně proti kurdskému hnutí zasahuje, už méně se ví, že s nedemokratickými způsoby se potýká i kurdská samospráva v Rojavě. Ta podle některých kurdských organizací vyvíjí tlak na nezávislé spolky a neuděluje licence umožňující jejich další fungování. Po zákroku bezpečnostních složek proti ženskému centru v Tel Tamir a zabavení jeho vybavení se v Amûdê pod tlakem rozpustila ženská iniciativa Kolishina, která sama sebe považovala za nezávislou na jakémkoli politickém hnutí. Obě skupiny přitom veřejně bojovaly proti odvodu nezletilých do YPG a YPJ.
Ve světle takovéhoto vývoje se kurdské hnutí a především YPJ musí vyvarovat instrumentalizace genderové rovnosti ve prospěch militarizace. Jinak riskují, že je potká podobný osud jako palestinské kibucníky, jejichž myšlenky rovnoprávnosti byly taktéž zneužity izraelskými vládami ke zmrazení mírových jednání a ve prospěch vojenského řešení.
Autor studuje blízkovýchodní studia.