Spinoza podle Deleuze

Dílo Gillese Deleuze se v našem prostředí těší značné pozornosti. Svědčí o tom minimálně fakt, že se velká část jeho klíčových prací dočkala českého překladu. Bohužel jsou však vydávány, jak se u nás často stává, v poněkud nelogickém pořadí. Nepřekvapí tak, že máme k dispozici druhý díl kolaborativní práce s Félixem Guattarim Kapitalismus a schizofrenie, který nese název Tisíc plošin (1987, česky 2010), aniž by byl přeložen díl první s názvem Anti­-Oidipus z roku 1972. Takový přístup může znesnadňovat pochopení celého díla: Anti­-Oidipus plnil svého času funkci zbraně hromadného ničení v boji s tehdejšími psychoanalytickými proudy v rámci francouzského myšlení (především tedy lacanovské psychoanalýzy) a připravoval tak půdu pro Tisíc plošin, z nichž je bez kontextu možné mít bezmála psychedelický zážitek, nicméně k pochopení celé věci to nikterak nepřispívá.

O mnoho let dříve byl naopak přeložen pozdní text Deleuze a Guattariho Co je filosofie? (1991, česky 2001), který svým názvem může na první pohled připadat spoustě studentů filosofie jako jakýsi úvod do jejich nově zvoleného oboru. Namísto toho je de facto vrcholným dílem autorského dua, shrnutím a závěrem dekád zkušeností s filosofickým myšlením a jako takové může bez předchozího kontextu působit takřka hermeticky. Vydáním Logiky smyslu (1969, česky 2013) se naštěstí nedá nic zkazit a snad se jednoho dne dočkáme i Différence et Répétition (Diference a opakování, 1968) nebo Deleuzovy knihy o Kantovi.

Interpretace filosofů

Za bezmála kompletně přeloženou řadu pak můžeme považovat díla, ve kterých se Deleuze věnuje svébytným interpretacím filosofů, kteří na podobu jeho myšlení měli určující vliv. Patří mezi ně Leibniz (Záhyb. Leibniz a baroko, 1988, česky 2014), Nietzsche (Nietzsche a filosofie, 1965, česky 2004) nebo Bergson (Bergsonismus, 1966, česky 2006). Právě do této série interpretačních textů teď přispívá i český překlad knihy Spinoza: praktická filosofie, která ve Francii poprvé vyšla v roce 1970. Časově má tedy blízko jak ke ­zmíněnému Anti­-Oidipovi, tak i k Logice smyslu nebo Diferenci a opakování.

V Deleuzově filosofii má Spinoza své místo především jako myslitel imanence a afirmace bez subjektu, a to v úzkém vztahu k některým myšlenkovým figurám Friedricha Nietzscheho, kterými autor svou knihu místy prokládá. Když v závěru cituje Nietzscheho reakci na Spinozu z dopisu Overbeckovi: „Jsem ohromen, jsem uchvácen!“, můžeme se směle domnívat, že tu Deleuze tak trochu cituje i sám sebe při objevu toho, co Romain Rolland svého času nazýval Spinozovými „plamennými slovy“ a „chladným sluncem substance“. Ostatně samotného Nietzscheho společně třeba s Hölderlinem a Kleistem považuje za spinozisty, „protože myslí v pojmech rychlosti a pomalosti, katatonické ztuhlosti a rychlosti pohybů, nezformovaných prvků a afektů, jež se neváží na subjekt“.

K tomu jedním dechem dodává, že „spisovatelé, básníci, hudebníci, filmaři, také malíři, a dokonce i příležitostní čtenáři se mohou stát spinozisty snáz než profesionální filosofové“. Podle Deleuze je totiž Spinozovým specifikem i to, že navzdory komplexitě jeho myšlenkového aparátu k nám mluví bezprostředně a srozumitelně. Totéž se ovšem nedá říct o samotné Deleuzově knize, která rozhodně nepatří mezi tu nejjednodušší „sekundární literaturu“ o Spinozovi. Čtenář, který by si chtěl snad tímto dílem usnadnit pochopení Spinozova systému a jeho místa v dějinách filosofie, se na jeho poslední stránce patrně bude cítit zmatenější, než když jej otevíral. Navzdory architektuře knihy, ve které klenba slovníkových definic stojí pospolu díky opěrným pilířům úvodních a závěrečných slov, nejedná se o žádný výkladový slovník Spinozovy filosofie, ale o jeden z mnoha způsobů, jak vstoupit do pokročilých debat o Spinozovi a pochopit u toho některé z intencí, které hýbaly Deleuzovým myšlením, stejně jako revoltující Francií šedesátých let.

Ideologie smutných duší

Nepřekvapí tak, že Spinozův panteismus se tu snoubí s ateismem, stejně jako politika s etikou. Proti smutným vášním, špatnému svědomí a resentimentu je tu stavěna afirmativní snaha (conatus), kterou se „každá věc snaží setrvávat ve svém bytí“ ve prospěch životních sil. Podobně si Spinoza v Teologicko­-politickém traktátu (1670, česky 1922) klade otázku po iracionalitě lidu, který zvláštním perverzním způsobem touží po svém vlastním otroctví. Svoboda je Spinozovi něčím, co je pro lid obtížné nejen vybojovat, ale především snést, a morálka má v této situaci klíčovou funkci: je „ideologií“ smutných vášní pro smutné duše, které potřebují tyrana, stejně jako tyran potřebuje je ve vzájemném porozumění, jímž je nenávist k životu.

Pro Spinozu je tím pádem jedinou přípustnou metodou spekulativní afirmace, jak je snad nejvíce znát v jeho Etice (1677, česky 2004). Ta je svého druhu filosofickým evangeliem radosti, jež usiluje o to být praktickým průvodcem po galaxii smutných vášní (smutek, nenávist, odpor, závist nebo soucit), které jako otrocké pocity svazují člověka. Spinoza se nám snaží odhalit to, co nás odděluje od života a zahaluje naši afirmaci sebe samých, jako přirozené jednání, spočívající v setkávání se s tím, co odpovídá naší přirozenosti. Takové setkávání zvyšuje naši moc a je v souladu s naším conatem. To už ale Spinoza v Deleuzově pojetí předběhl dobu o celá dvě staletí až do roku 1882, kdy Friedrich Nietzsche vydává svou Radostnou vědu (česky 2001).

Autor je filosof.