Ve Vídni vznikla silná umělecká feministická scéna. Využívá různé nástroje a strategie v boji se statem quo a při narušování zkostnatělých patriarchálních struktur. Hlavní základnou těchto aktivit jsou tamní umělecké vysoké školy.
Nedávno zemřela Ingeborg Strobl. Koncem osmdesátých let ona a její tři kolegyně Birgit Jürgenssen, Evelyne Egerer a ONA B. založily feministický umělecký kolektiv s názvem Die Damen (Dámy). Krátce předtím, než vyšla kniha Judith Butler Gender Trouble (Potíže s genderem, 1990), která otřásla akademickými kruhy, Dámy se s chutí ponořily do objevování různých forem „nedisciplinovaného feminismu“ – performativní aktivistické kolektivní umělecké činnosti nevhodné jak pro „dámy“, tak pro akademický svět.
Potkaly se na dnešní Vysoké škole uměleckoprůmyslové ve Vídni, kde působily buď jako studentky, nebo jako přednášející. Poté, co na vlastní kůži léta zažívaly nerovné zacházení uměleckého trhu, kterému vládli muži, spojily své schopnosti a smysl pro poezii a humor v boji proti převládajícímu ideálu, jímž byl výjimečný umělecký génius sólo muže. Díky performativním akcím přilákaly pozornost veřejnosti, když se prezentovaly jako ženské celebrity a ironicky přetvářely mužské šovinistické chování. Přetavily parodii ve skvělé živé obrazy. Když už mluvíme o Judith Butler: poté, co Ingeborg Strobl v roce 1992 opustila aktivní činnost na scéně, Lawrence Weiner se stal díky ženskému převleku čtvrtou z Dam.
Co mají současné vídeňské feministické umělecké kolektivy a Dámy společného? I dnes vznikají takovéto skupiny často v rámci institucí a kromě toho využívají především performance jako ústřední uměleckou strategii.
Akademie je feministická
V roce 2013 jsem byla požádána, abych vytvořila sérii performancí ve vídeňském V.eSch. Místo nazývané „umělecký prostor s barem“ bylo zřetelně spíše barem s přiléhajícím uměleckým prostorem. Velmi rychle se ukázalo, že programové postupy zde neměří stejným metrem: náplň byla tvořena „materiálním programem“, týdenní výstavou, které dominovali muži, s vernisáží ve čtvrtek, a „nemateriálním programem“, tedy jednorázovými performativními večery, které se odehrávaly v úterý a kdy vystupovaly zejména ženy. V té době jsem studovala performanci na místní Akademii výtvarných umění. Vyzvala jsem všechny své kolegyně, aby pro jednotlivé akce zformovaly náhodné skupiny, které by po sobě vzájemně přebíraly niť z předchozího představení.
První večer jsem se spojila s Veronikou Burger a Norou Jacobs. Abychom jasně vyjádřily své poselství ohledně programové a prostorové skladby prostoru V.eSch, pohrály jsme si s analogií stereotypu „final girl“ [poslední osoba, která v žánru hororu čelí vrahovi a zvítězí nad ním – pozn. red.]. Na jeden večer jsme bar přetvořily v manéž. Přidaly jsme dvě houpačky a visutou hrazdu a do vedlejší místnosti jsme umístily bazén s falešnou krví. Ztvárnily jsme tři ženské hororové hrdinky: nevěstu, krasojezdkyni a černou díru. V živém představení jsme osudy hrdinek změnily: na visuté hrazdě jsme nad barem létaly vzduchem za doprovodu zvukové koláže a scén z hororových filmů. Když jsme texty takto vytrhly z jejich původního filmového kontextu, vytvořily jsme nezávislé (ženské) postavy, které překonaly svůj osud (nevyhnutnou smrt) a vzaly věci do vlastních rukou tak, že si podmanily prostor a akusticky vyplnily celou místnost. Od té doby všechny tři spolupracujeme. To svědčí o tom, že umělecké školy mají pro feminismus katalytickou funkci socializace a solidarizace.
Zejména na vídeňské Akademii výtvarných umění lze sledovat silnou koncentraci queer-feministických kolaborativních aktivit. Před několika lety byl například realizován queer-feministický projekt zaměřený proti klasickému systému ateliérů, v jehož rámci vznikl nezávislý ateliér v rukou studujících. Tato akce byla později transformována do uměleckého kolektivu rozvíjejícího své aktivity mimo Akademii. Julischka Stengele, jedna z jeho zakladatelek, pokračuje v organizaci queer-feministických uměleckých setkávání. Jejím nejnovějším projektem je Heulsuse (Uplakánek) – putovní záchranná místnost pro queer/unavené/smutné ženy a přátele, řešící queer pocity, feminizovanou práci, duševní zdraví a péči.
Kritické kolektivy
Ke queer burlesce a performativní scéně rozvíjející se kolem oficiálních uměleckých prostorů, jako jsou například brut Wien, WUK nebo Kunstraum Niederösterreich, přispěli i další (bývalí) studenti a studentky. Všechna tato místa poskytují prostor pro experimentální představení a společné formáty jako Club Burlesque Brutal (nyní Club Grotesque Fatal), Gender Crash či Klub Mutti. Zároveň roste i počet samoorganizovaných projektů a prostorů fungujících na kolektivní bázi. Mezi ně patří například Wienwoche, každoroční týdenní alternativní umělecký festival věnující se kritickému diskursu, vytváření komunity a zabírání městského prostoru, na němž se prezentují díla kolektivů autorů a podporuje se jejich vznik. Mezi nimi najdeme The Jewish Renaissance Boxing Club Vienna – skupinu žen se zájmem o revitalizaci příběhů z židovského komunitního života skrze box, politický diskurs a queer-feministickou performanci. Náleží k nim i další queer-feministický kolektiv Black_Women*_Space, který se zaměřuje na antirasistický odpor a dekoloniální politiku a zorganizoval první queer černošský feministický filmový festival.
Další oblastí působení feministických kolektivů je klubová kultura. Nedávno došlo k nárůstu počtu ženských uskupení organizujících klubové akce. Jedním z nich je Bliss, undergroundová skupina, která byla nečekaně vyzvána, aby zaštiťovala kompletní hudební program letošního ročníku prestižního kulturního festivalu Wiener Festwochen. Nebo zmiňme klub Sisters, jehož cílem je přinést kritický feministický diskurs na vídeňské večírky pořádáním kulatých stolů a performancí, věnujících se konkrétním tématům a předváděných na tanečních parketech. Stálicí na klubových scénách a v uměleckých prostorech je feministické rapové duo Klitclique (Judith Rohrmoser a Mirjam Schweiger). Tyto dvě absolventky Akademie pracují se satirou stereotypního postoje „bad boy“.
A nezapomínejme ani na Ursulu Marii Probst, kurátorku zaměřující se na mladé umělkyně a spoluzakladatelku kolektivně organizovaného undergroundového klubu Fluc a na „ženskou posedlost“ (female obsession), což je zastřešující termín pro kolektivní feministické aktivity v DJingu a klubové kultuře.
Opakovaně zaujala pozornost veřejnosti Burschenschaft Hysteria, tedy feministická satirická odezva na rakouské pravicové bratrství. Ta vyvolala odpor mužů guerillovými akcemi, jako například infiltrací do výročního pravicového plesu Akademikerball. Ačkoli je skupina kritizována šovinisty a obviňována z plýtvání peněz daňových poplatníků (doplněno napadáním bývalé studentky umění, nyní kultovní autorky Stefanie Sargnagel), nedávno obdržela velké finanční prostředky na realizaci Salonu Hysteria, tedy prostoru a solidární platformy pro feministické výstavy, workshopy, přednášky, koncerty a podobně.
Hlasujte pro většinu
Podívám-li se na současnou uměleckou scénu ve Vídni, určitě lze hovořit o renesanci feministických uměleckých kolektivů. Ale co si myslet o jejich strategiích? Zatímco volba performativních nástrojů je jednoznačně spojena s politickým aktivismem, jeho schopností zajistit zviditelnění a přímo oslovovat publikum, nabízejí se také otázky týkající se jejich silné navázanosti na instituce.
Během kulatého stolu na téma současné feministické kurátorství, který uspořádala v červnu 2016 Juliane Saupe na Akademii výtvarných umění, prohlásila Stella Rollig, feministická kurátorka a nová ředitelka vídeňského Belvedere Musea: „Instituce nemůže být nikdy feministická.“ Zdůraznila však, že ona sama nikdy nepřestávala hledat cestu pomocí feministických strategií a snažila se o změny zevnitř. Když se stala ředitelkou Musea Lentos v Linci, byla obklopena muži, kteří hráli své obvyklé mocenské hry. Ve chvíli, kdy odcházela do Belvedere Musea, tvořily tým Musea Lentos převážně ženy. A to se také odrazilo na tématech výstav a tónu komunikace.
V roce 1991 během volební kampaně do regionálního parlamentu a obecního zastupitelstva zveřejnily Die Damen v liberálním levicovém časopise Der Falter inzerát s následujícím textem: „Hlasujte pro většinu – Die Damen.“ Vzhledem k tomu, že se v uměleckém světě ani mimo něj dosud nepodařilo prosadit požadavky, jako jsou například rovné mzdy, je více než kdykoli předtím nutné nepřestat rozvíjet silné kolektivní feministické strategie podporující změnu. Dvacet let po konání referenda o zrovnoprávnění žen a mužů v Rakousku připravuje The Sorority, další vídeňská síť věnující se profesním drahám žen, koncem roku 2017 referendum nové.
Dokud se podmínky pro ženy, lidi odlišné barvy pleti, transgender osoby, handicapované osoby a další jedince nezmění, bude zapotřebí rozvíjet a sledovat kolektivní a performativní feministické strategie, které budou zpochybňovat status quo. Třebaže instituce možná nikdy nebudou feministické, vždy existuje možnost využít sílu reprezentace k transformaci diskriminačních struktur zevnitř, byť je to jen jedna z mnoha možností.
Ve skutečnosti platí, že síla současného feminismu může spočívat právě v těchto rozmanitých strategiích. Takže vyjděme (znovu) do ulic a využívejme instituce. Ať žije nedisciplinovaný feminismus!
Autorka je kulturní teoretička a umělkyně.
Z angličtiny přeložila Denisa Petriláková.