Zápisky aneb O neunáhleném smíření III

sám jí vládni.

Lichtenberg

Slovo nedostihne každého.

 

 

1

Novum duchovních objevů

 

Valéry, Utkvělá představa:

 

„– To není nic úplně nového, příteli!

– Ale pokud jde o myšlenky, je mi jedno, jsou­-li nové nebo staré!…“

 

K tomu připojme verše z Fausta:

 

„Cos po svých otcích podědil,

to získej, by to tvoje bylo.

Co stvoří pro sebe, v tom užitek je chvil;

je přítěží, čeho se neužilo.“

 

jejichž obsah Goethe ve vázané či nevázané formě mnohokrát varioval, například ve sbírce rčení Z maxim a reflexí (1833):

 

„Vše, co je chytré, někdo si už myslil před námi; jde o to zkusit a promyslit to ještě jednou.“

 

„Nejpošetilejší ze všech omylů je, domnívají­-li se mladé dobré hlavy, že ztratí svou původnost, když uznají pravdu, kterou už připustili ostatní.“

 

„Nejoriginálnější autoři nové doby jimi nejsou proto, že stvořili něco nového, nýbrž pouze proto, že jsou schopni říci stejné věci, jako by předtím nebyly nikdy vyřčeny.“ (Viléma Meistera léta tovaryšská, 1821)

 

Další objasňující a dál rozvádějící výrok nalezneme v Goethově autobiografii Z mého života: báseň i pravda:

 

„Tvrdili, že cesta je přerušená, neboť téměř u žádné pozemské věci nelze mluvit o cestě; podobně jako se voda, již před sebou rozhrne loď, hned za ní zase zprudka uzavře, tak se i omyl, který znamenití duchové odsunuli stranou a uvolnili si tak místo, hned za nimi zase přirozeně rychle vrátí tam, kde byl.“

 

[…] Ale ze všech mně známých vět, zmiňujících se o tomhle poznatku (sám bych jich tu mohl uvést ještě celou řadu), mi dlouho nezněla žádná z takové hloubky i blízkosti a současně tak nádherně a z takové výše, jako tahle Pascalova pasáž:

 

„Existují lidé, kteří by chtěli, aby autor nikdy nemluvil o věcech, o nichž už mluvili jiní; jinak se mu vytýká, že neříká nic nového. Ale i kdyby látka, o níž píše, nebyla nová, je nové její uspořádání. Při staré pálkové hře (jeu de paume) hrají obě strany se stejným míčkem; ale jedna ho dokáže lépe umístit. Raději bych, aby lidé autorovi vyčítali, že používá stará slova: jako by stejné myšlenky neutvářely s novým uspořádáním nový korpus; stejně tak stejná slova utvářejí odlišným uspořádáním nové myšlenky.“

 

2

Schiller: Každý ho může opravovat; ale nikdo nenapíše to, co on.

 

3

Balzac o čisté lásce (Historie třinácti, Ferragus):

 

„Chtějí emoce, a štěstí bez bouří už pro ně není štěstí. Ženské duše, které mají dost síly, aby do lásky vložily nekonečný rozměr, představují andělské výjimky a jsou mezi ženami tím, čím jsou velcí géniové mezi muži. Velké vášně jsou vzácné stejně jako mistrovská díla. Mimo tuto lásku není nic než dohody, pomíjivé, opovrženíhodné jitření, jako všechno, co je malé.“ […]

 

12

Dialekt

 

Švýcarské dialekty se vyznačují velkou obrazností, ale – je to obraznost falešná. Ty představy jsou – nucené; napodobují přísloví; míjejí cíl; při povrchním zkoumání vypadají jako tvůrčí akt, ve skutečnosti je to mrtvá rutina. (V opuštěném pozadí čistého dialektu starých časů mohly být mnohé z odpovídajících obrazů reálné; teď jde ale jen o směs dialektu a němčiny.)

Kdyby byla dikce v dialektu a jazyce stejná a překládat by bylo nutné jen slova, nebyly by diference a obtížnost nijak velké; ale dikce se liší.

Německy se nelze naučit za pár hodin týdně – to by musel být člověk bůhvíjak nadaný, když zbytek času mluví jen dialektem. (Nehledě na to, že ani učitelé neumějí pořádně německy.)

 

Ještě si uvědomuji: když člověk, který běžně mluví jen dialektem, přejde na spisovnou němčinu: působí to dojmem, že sklouzl z reálu do čehosi umělého, papírového – sádrového (oproti dřevu, půdě, kameni). Jak ale může někdo dosáhnout umění – představující nejintimnější život – skrz materii, k níž nemá žádný intimnější vztah? […]

 

14

Anatole France: Jen blázni spatřují štěstí v tom, co je nad jejich možnostmi. (Thaïs)

 

15

D. H. Lawrence

 

Věřil (je třeba zdůraznit, že byl upřímný, což neplatí u většiny z těch, kteří propadli podobnému fanatickému duchovnímu směru jako on ke konci života; starého Tolstoje přirozeně taky nelze jen tak bez dalšího označit za neupřímného; u něho šlo možná o směs bláznovství, vážnosti a koketerie) – věřil, že se lze pouhým bujným a určité podmínky splňujícím koitem spasit, že je to možné (že všechno ostatní není pravý život).

Musíme se zeptat: co mají dělat nemocní, děti a staří lidé? (O fyzických schopnostech Spinozových nic nevím; ale přinejmenším si lze představit, že to byl fyzicky úplně sešlý a impotentní muž: a nemohl se spasit?)

Lawrence je typem předchůdce (žena by jej až nápadně správně srovnávala s Janem Křtitelem). Tu otázku položil správně. Viděl bezútěšnost světa, jeho nenapravitelnost vnějšími metodami, osamělost člověka, nedostatečnost církví a náboženství; řešení tušil a obrazně vyjádřil. To, co koncem života tak fanaticky předvedl, je třeba chápat jako obraz. […]

 

16

Lawrence, Milenec Lady Chatterleyové: Kniha, která se skutečného ocenění dočká později, až opar a pozlátko přitažlivosti námětu pominou: neboť pojednává jedno z nejvyšších témat, ale jaksi podivně omezeně, jakoby slepě.

… a přitom není nepravdivá a je silně vyzývavá: to už něco znamená. […]

 

17

Hamsun a Lawrence mají jedno společné, a sice že se oba považovali za myslitele, ale jakmile opustili onen úzce vymezený prostor své zvláštní síly výrazu, vynášeli na světlo nesmysly. Tam je Hamsun čistší, Lawrence důležitější.

 

18

Vytanuly mi dnes na mysli „Hebbelovy verše“:

 

„… ve mně podivná tíseň,

jak by jej každá ta píseň

ve mně dostihla, prchavá.“

 

Ale jak mě později napadlo, pocházejí od Rilka z jeho Knihy hodinek (a kromě toho znějí jinak, i když ne lépe, totiž: „A přece: ve mně podivná tíseň/ jak byl bych mu každou tu píseň/ v sobě schraňoval, prchavou.“). Ale jak jsem přišel na Hebbela – a byl si přitom tak jistý, že jsem ani nepovažoval za nutné přidat otazník? Odpověď na tuhle otázku odhaluje něco velmi zajímavého, totiž co je vlastní korpus básně, co je podstatné: myslel jsem na Hebbela, protože jsem si nejasně vzpomněl na jednu z jeho básní (Bolesti její právo, 1836), která zní vnitřně podobně, tak podobně, že jsem ji identifikoval, dokud se mé vědomí nezaměřilo na to pojmenovatelné, na slova, obsah, myšlenky; když se teď na to místo v básni podívám, vidím, že všechno pojmenovatelné, až na myšlenky, se liší; to místo zní:

 

„… provází tajuplný pocit, že to všechno nic neznamená…“

 

19

Kdyby tak Rilke méně mluvil o „Něm“ a víc o cestách!

 

„Jsi ten, jenž nemá neděli,/ vrátiv se k práci z svátků slávy,/ a dokud dech, v meč kuje žhavý,/ než lesk a hlať hrá z oceli.“

 

To lze přijmout, obsah je správný a báseň se neobrací k záhadnému Ty, nýbrž k člověku, skutečnému umělci. Jenže krátce nato

 

„… tu ze všech zvonů městských věží/ rány tvých kladiv zazněly.“

 

Ve své Knize hodinek tedy necouvne ani před nevkusnostmi. (Pořád ta Kniha hodinek! Není to úplně spravedlivé, protože Rilke si jí později už tolik necenil – a ještě méně toho hle konvenčnímu hudlání postavil svědomité nazírání a opravdový cit, ocituju ještě větu od Lichtenberga: „Kostelní věže jsou obrácené trychtýře, jež svádějí modlitby do nebe.“ A o zvonění říká (a v tom se shoduje s Goethem, jak si lze znovu přečíst v 5. dějství Fausta II):

 

„Nechci soudit, do jaké míry přispívá zvuk zvonů ke klidu zemřelých, ale pro živé je nesnesitelný.“

 

20

Montaigne, Lichtenberg, Spinoza

 

Tři velké čtenářské zážitky, z mé čtenářské zkušenosti dokonce největší (přidáme­-li ještě Prousta, který se mi zjevil o něco později), přinejmenším za jedno desetiletí, spadají do téhož roku, ba do období několika málo měsíců, stěží přesahujícího čtvrt roku. První byl Montaigne. Náhle jsem zaslechl věčný hlas, který mi svou nenuceností a nepolevujícím významem, svým klidem a odstupem a jistotou připadal srovnatelný pouze s J. S. Bachem. Jak to vykládá sám Montaigne ve svých Esejích:

 

„Je náležité, aby ženu, děti, majetek měl, a především ze zdraví se těšil každý, kdo může; ale nesmí k nim přilnout takovým způsobem, aby na tom záviselo jeho štěstí. Musíme si vyhradit zadní komůrku, zcela svoji a naprosto nezávislou, v níž usadíme svou pravou svobodu a hlavní útočiště i samotu.“

 

Citoval jsem ho málo, a to ze stejného důvodu, proč jsem téměř nikdy necitoval Prousta: co vybrat? Kdekoli je otevřu, mohl bych vzít půlstranu nebo celé stránky. To zásadní a rozhodující není shrnuto do jednotlivých vrcholů, spíš rovnoměrně rozprostřeno v celém proudu výkladu; krásný je tok řeči.

Naproti tomu Lichtenberga – druhého z oněch velkých čtenářských zážitků – jsem tady citoval často a průběžně v celém díle. Spinozu – toho třetího – nejméně. Přesto jsou jeho věty s tímto dílem spojeny niterněji než cokoli jiného; přirozeně ani ne tolik svým doslovným zněním, ale říkám: niterněji, jako nadechnutí; nebo to, co se kolem nás a nad námi vznáší a osvobozuje nás; nebo jako zasněžené pohoří v pozadí.

Jednou jsem na bleším trhu koupil za pár centů drobný svazek Lichtenbergových textů (neboť v Holandsku se knihy oceňují podle váhy a vzhledu), byl tak malého formátu, že se dal bezmála schovat v dlani (nejmenší knížečka, jakou jsem kdy vlastnil, a zároveň ze všech největší); – avšak umožnil mi překonat jedno hluboké kulturní stadium a vystoupat výš, tzn. prolomit mé středověké poměry co do dosažitelnosti literárních děl, neboť se mi nedostávalo peněz a ani jsem nemohl chodit do knihoven. […] Po proslaveném a bezpochyby vysoce nadaném Jeanu Paulovi, jemuž jsem však vyčítal zženštilost a zbabělost, jsem teď nalezl opravdového velikána, který se nikdy nestal módním: nekladl ruku na srdce, naopak říkal:

 

„Nevěřme člověku, který nás o něčem ubezpečuje a klade si přitom ruku na srdce.“

 

Byla to první věta, kterou jsem si přečetl, když jsem onu knížečku otevřel, a – jak se mi to stalo u různých autorů víc než jednou – která mi od té chvíle připadala ústřední; zdála se mi být klíčem k celému dílu, byla barvou, v níž se mi jevily všechny ostatní Lichtenbergovy věty, zněla mi stále jako základní tón. […]

 

25

Četl jsem „Demokrita, který se stále smál, a Herakleita, který stále plakal“, a musel se, za prvé, velmi smát. Ale člověk často uvěřil ještě hloupějším anekdotám, než je tahle, která přece o něčem svědčí: že si byli oba podobní. […]

 

31

Nietzschův výrok „starý Bůh je mrtev“ postrádá přesvědčivou obraznost, nebo jde o velmi nešťastný obrat. (Jedni po něm totiž budou tesknit a uctívat jej ještě víc, druzí mu neuvěří.)

 

Neboť být opravdu ateistou není nic snadného. Nietzschovi se to rozhodně nepodařilo. Opakuji, co jsem řekl o Spinozovi: „Byl to nejjistější a nejvelkolepější ateista ze všech.“

 

32

Nietzsche. Byl mnohem hlubší duch – mnohem blíž věci – a mnohem ušlechtilejší člověk (lepší, dobrotivější, snad i: jednodušší) a zdaleka ne tak velký, skvělý spisovatel, za něhož bývá obecně považován.

 

„Mnohem blíž věci“: to se časem ukáže. – Zatoulal se, to je jisté; ale na správné hoře; a nebyl daleko; a došel vysoko.

 

33

Ještě jednou Kniha hodinek. „Ó kde je ten, k své chudobě velké z jmění, doby tříšti, odložil všechen šat svůj na tržišti…“ Kdyby napsal „k své se pozvednuv důstojnosti pravé“, nebylo by to sice krásné, ale aspoň by to nebyl nesmysl.

Já taky ještě napíšu něco pod názvem Kniha o chudobě a smrti, chudobou ale budu rozumět chudobu, stejně jak smrtí smrt, což u toho druhého taky Rilke činí.

Taky ještě napíšu – tzn. seberu, co už mám pohromadě – „O lidském životě“ („… mnišském životě…“).

Předvídal už Goethe Rilka? „Všechny chyby, které zastarají, jsou než nicotné zasmrádlé žluklé haraburdí.“ Když jsem tuhle větu četl v Maximech a reflexích, okamžitě jsem musel myslet na Rilka.

 

34

Muž, který se sám dokázal ze všech nejlépe vyjadřovat, řekl: „To nejlepší nevyjádří slova.“

To ale neznamená, že mluvit pro nás není to nejlepší (pokud máme v povaze vyjadřovat se slovy), protože není v našich možnostech vyjádřit to nejlepší za všech okolností slovy, – jen se o to snažit. […]

 

41

Osvědčený kritik

 

Má se to s ním jako s královnami krásy: nejsou příliš vysoké ani příliš malé; příliš tlusté ani příliš vyhublé; příliš rozložité ani příliš útlé; nemají ani příliš silně, ani příliš chabě vyvinutá prsa; jejich těla nejsou příliš ani málo klenutá. Jen jim schází krása.

Nepíše příliš odvážně ani příliš konzervativně; ani krátce, ani dlouze; ani příliš osobně, ani příliš neosobně; ani příliš zlehka, ani příliš ztěžka; příliš neopisuje, ale nenapíše ani nic moc vlastního.

Není ani příliš duchaplný, ani nepřekypuje obrazností; neplýtvá okrasami, ale nepíše ani přirozeně. Není ani obtížně, ani snadno čitelný. Je se všemi zadobře. Nelze jej napadnout.

– není otevřený ani uzavřený; není příliš nápomocný, ale nikoho zrovna neodmítá. Ptáš se, jak píše? Odpovědět lze jen protiklady.

Je vždy připraven obhajovat nové věci: když se na ně předtím informoval (soudil podle nálady jiných) – říká tomu vědeckost –; jinak se ale drží toho, co je solidní a staré.

Je dokonce odvážný – když se předtím nechal jedním ze svých služebníků ujistit, že s ním půjde většina; pak vyrazí sám směle vpřed.

 

Umělecký kritik

 

Mladý umělec šel navštívit proslulého znalce, velkého kritika společensky velmi uznávaných městských novin, a to za jedné zimy v šest hodin večer. Slavný kritik byl sám doma a vyzval mladého muže, aby se všemi svými obrazy vstoupil. „Je to šetřivý člověk,“ pomys­­lel si tento, neboť ještě nebylo rozsvíceno. Dali se spolu do hovoru. Velký kritik se vyptával na řadu věcí, chtěl znát jeho původ, peněžní poměry, vztahy; jak se choval ten, co řekl onen. Konečně jej vyzval, aby mu ukázal své obrazy. Nesmělý mladík se neodvážil upozornit na osvětlení, tedy neosvětlení, a podal mu jeden obraz v domnění, že pán domu rozsvítí. Místo toho ale začal kritik hned mluvit. „Malujete ještě trochu neohrabaně, nejistě, styl nevystupuje dostatečně do popředí. Ale jsou tu náznaky, rýsuje se cosi rozhodně vlastního. Koloristně je už leckterá nuance pozoruhodná; jemnější tóny vyjadřují atmosféru, ano atmosféru! Jen pracujte dál, pracujte! Atmosféra, pocit a jistá poddajná vzletnost v malbě – podané v bohatých a sytých barvách, cituplnou formou, kompozičně vždy jistě a klidně! Leccos je už naznačeno, cesta umění je dlouhá, ale chopte se příležitosti, mladý muži, a pusťte se s nadějí po ní. Teď ovšem záleží na intenci, jak už věděl Goethe, který o našem těžkém a nevděčném oboru leccos věděl, jen a jen – conditio sine qua non – na intenci; ovšem jen, pokud se mistrův záměr nakonec projeví v jeho jistém stylu.“ Vyděšený mladý muž ze sebe nedostal ani slovo. – „Co to představuje?“ – „Zahradu, v pozadí s mlýnem, zahradu se žlutými růžemi, za ranního světla…“ – „Na to se neptám,“ přerušil ho kritik, ovšem až teď, „měl jsem na mysli ideu…? V které oblasti známého umění jste cítil – nechci říct zrovna vlivy –, ale podněty, v čem jste spatřoval souvislosti?“ Po všech vysvětleních mu musel mladý muž předložit další obrazy, kritik je však pokaždé jen krátce podržel v rukou a hned odložil. Audience pomalu končila. „Takže,“ prohlásil velikán o poznání svěžejším hlasem, „přesné ocenění vašich obrazů se příště objeví v novinách.“ Podal mu ruku, ale mladík ji neuchopil, protože ji neviděl. „Promiňte,“ vykoktal, „já ty obrazy… nemůžu najít.“

„Co říkáte?“

„Ty obrazy… nevím, kde všechny leží, nemůžu je… v té tmě…“

„Hergot!“ rozkřikl se druhý, „to zase hospodyně nerozsvítila…“

„Jen jsem žertoval,“ vyrazil pak ze sebe hrubým, skřípavým hlasem, což řečené nijak neposílilo.

Říkalo se o něm, že trpí těžkou dnou; jen zřídkakdy byl někým opatrně proveden po výstavě, oči vždy skryté za velkými tmavými brýlemi.

 

43

Proč je nutné naprosto jasně zdůrazňovat chyby jistých velkých mužů – třeba Nietzschovy? Aby se neomezoval účinek toho, co je na nich významné a dobré. Zůstanou­-li totiž chyby úzce spjaté s jejich pozitivy, stanou se nezřídka závažím, jež potopí celek.

 

Nietzsche měl přinejmenším dvě ­chyby: 1. dě­­lal čtenářům ústupky. (Rozhodně v Zara­thustrovi. Jednou někdo zažertoval, že chtěl natruc svému rivalovi Wagnerovi napsat taky operu.) 2. přesmíru stupňoval pojmy, byl posedlý snahou dosáhnout přehnaného účinku (což vede vždy k tomu, že její původce se sám zřítí nebo přinejmenším ohrozí svou pozici). – Obě chyby ostatně pramení jen z jeho nevýslovné, pro něho téměř nesnesitelné osamělosti.

Někteří na zmíněné chyby narazí a přestanou číst: vždyť jim o tomhle muži vykládali jen to dobré! Ale jsou­-li naopak na jeho chyby připraveni, čtou dál. […]

 

46

Německy se lze učit jen ve Francii a ještě lépe přes latinu.

 

47

V němčině na výslovnosti zdaleka tak nezáleží jako třeba ve francouzštině. Když někdo z těch mála lidí, kteří mluví více či méně čistou němčinou (což neexistuje v německé jazykové oblasti nikde, tzn. v žádné oblasti jako celku), může si klidně dovolit lehký přízvuk, dialektální zabarvení –, ale mluvím jen o výslovnosti! A i tady s tímto omezením: že jde o zabarvení samohlásek; vyslovují­-li se naopak souhlásky špatně nebo úplně chybně, je všechno mnohem horší.

Nejlepší vliv, i co do výslovnosti němčiny, nevychází z nějaké německé jazykové oblasti, nýbrž z italštiny a latiny. (Zajímavé jsou Mannovy interpretace způsobu mluvy Settembriniho v Čarovné hoře: přestože nebyl německého původu a vyšel z latinských jazyků, mluvil nejlepší a nejsprávnější němčinou.)

 

Ve Švýcarsku je rozšířen skutečně groteskní omyl, že k tomu, aby se člověk naučil správně německy, musí odjet do Berlína! (To, co se tam naučí – prostořeké a přidrzlé výslovnosti, jíž je tamní jazyk lepivě natřen, jazyk, který se v podstatě dál neutváří, nepovznáší nad úroveň dialektu – je nanejvýš na pováženou.)

Němčina, jazyk i výslovnost, se musí a může prohlubovat téměř jen studiem a přemýšlením vycházejícím z abstrakce.

 

Z německého originálu Die Notizen oder Vonder unvoreiligen Versöhnung vybral a přeložil Radovan Charvát.