BodyVoiceBand, soubor absolventů pražské činoherní katedry, v aktuální dramatizaci novely spisovatelky Elfriede Jelinek Milovnice klade důraz na to, že skutečnost je vždy drsnější než mýtus a jazyku nelze věřit.
Divadelní soubor BodyVoiceBand vznikl před čtyřmi lety. Jeho poetika se začala formovat, ještě když poslední absolvující herecký ročník režisérky a pedagožky Jaroslavy Šiktancové, z něhož členové souboru pocházejí, studoval na Divadelní fakultě Akademie múzických umění v Praze. Prvním a zatím asi největším projektem tohoto divadla bylo nové nastudování Vojny E. F. Buriana v roce 2013. Poté, co herci školu opustili, jako by se poetika souboru rozdělila do dvou linií, ovšem nijak zásadně vzdálených. Dají se označit jako linie burianovská a linie brechtovská. E. F. Burian a Bertolt Brecht k sobě měli blízko, a to nejen politicky. Burian se ovšem skrze svou skladatelskou dráhu a voice band propracoval k syntetickému divadlu, ve kterém mají slovo, pohyb i hudba rovnocennou roli. Tyto složky se zde vzájemně doplňují, podporují, přecházejí jedna v druhou. Brecht se oproti tomu daleko více spoléhal na slovo. Druhá, brechtovská linie by se tedy ještě zjednodušeněji dala označit jako činoherní.
Národní pachtění
Zmíněná Vojna přirozeně patří do první, syntetické linie, ve které je kladen důraz na pohyb. Dále by se sem, ač ne bez výhrad, dal zařadit Negativ (2015), představení částečně založené na Kuchyňské revue (1927) Bohuslava Martinů s obtížnou choreografií Martina Packa, a pak také Depeše pro Jarku Horákovou (2016), vytvořená částečně podle deníků této prvorepublikové herečky i podle Abecedy Vítězslava Nezvala.
Do druhé řady patří hned první představení uvedené mimo DAMU, totiž Bubny v noci Bertolta Brechta. V působivé atmosféře malostranské Baráčnické rychty herci předvedli v klasických kostýmech i líčení docela jiného Brechta: lehce pohybového, ve kterém ale zůstal důraz na slovo, společenský apel i zvláštně německo-český kabaretně-hospodský ušpiněný ráz národního pachtění. Do linie patří i Letovisko (2013), pohádka Voják a tanečnice (2015) a s trochou shovívavosti i kabaret Café Bizzare (2012). Rozhodně sem ale náleží právě premiérová inscenace Milovnice.
Iracionální pohyby?
Novela Milovnice (1975, česky 2008) rakouské dramatičky a spisovatelky Elfriede Jelinek v jevištním provedení BodyVoiceBandu jako by do značné míry naplňovala parametry brechtovského epického divadla. Ne ovšem beze zbytku. Stylizované typy se zde vtělují do konkrétních postav, které ale vzápětí zase opouštějí, vše je vyprávěno publiku a pro publikum, přičemž prim zde hrají dva vypravěči – skvěle pro tyto účely vybraní Marie Štípková a Marek Mikulášek. Tito komentátoři ovšem nezůstávají stranou, některou postavu si tu a tam také „zahrají“. Postmoderně laděnou brechtiádu narušují typicky šiktancovské, zdánlivě iracionální pohybové aktivity. Nejsou ale žádným doplňkem. Jelinekovská řeč je zde totiž pohádková, bájivá, jako by měla všechno zlé ve vyprávění a vzpomínkách zahlazovat. Skutečnost je drsnější a jazyku nelze věřit. Proto se jeden z protagonistů, Heinz, sice může chlubit svou sexuální aktivitou (a díky skvělému výkonu Vojtěcha Bartoše bychom mu to lehce uvěřili), ale jeho letmé přeskoky přes roztouženou partnerku nebo nepovedený šplh po žebříku za ní jeho výpověď zpochybňují a dávají nám na vědomí, že bychom se na jeho chvástání měli spoléhat co nejméně.
Rychlost vyprávění se v průběhu ještě stupňuje, až je ve finále tempo téměř zběsilé, což od herců vyžaduje obrovskou přesnost. Představení tak dokazuje hlavní přednosti tohoto souboru – sehranost, všestrannost i preciznost. Inscenace ovšem nepostrádá ani silný komický ráz, čemuž nejlépe napomáhá výkon Marie Radové.
Absolventi pražské činohry dokázali, že z této katedry divadelní fakulty může vyjít opravdu komplexně vybavený herec, který ale není uzavřený do činoherní bubliny. Prostory Studia Alta BodyVoiceBandu sluší možná více než Jatka 78, odkud musel, z poněkud nepochopitelných důvodů, soubor velkou část své produkce přenést. Umělců, kteří se nedrží zajetých pravidel a čerpají z opomíjené české avantgardní tradice, je u nás překvapivě málo, a přesto je stále těžké pro jejich působení hledat adekvátní prostor. To je obrovská škoda.
Autor je divadelní režisér a redaktor Psího vína.
Elfriede Jelinek: Milovnice. Režie Jaroslava Šiktancová, dramaturgie Tereza Verecká, dramaturgická a výtvarná spolupráce Zuzana Burianová, scéna Pavel Kodeda, hudební spolupráce Martina Bačová, produkce Tereza Škorpilová, Helena Bartošová, hrají Vojtěch Bartoš, Iva Holubová, Marek Mikulášek, Michal Necpál, Diana Toniková, Marie Radová, Marie Štípková, Štěpán Tretiág, Ondřej Vacke. Studio Alta, Praha, premiéra 17. 5. 2017.