post- jugoslávská literatura

Jedním z hlavních taháků letošního divadelního festivalu Bazaar bylo drama Černá zem pohltí toho, kdo odstoupí zrádně! režiséra Olivera Frljiće. České publikum bylo konfrontováno s něčím, co už si spousta z nás vůbec neuvědomuje – s faktem, že obyvatelé zemí bývalé Jugoslávie i po více než dvaceti letech od tamějších válečných konfliktů žijí s hlubokým traumatem z krvavého rozpadu jejich někdejší multinárodní vlasti. A když si přečtete úryvek z dokumentárního románu Ivici Đikiće o vykonavateli srebrenického masakru Ljubišovi Bearovi, který má na svědomí 8372 popravených zajatců, dost možná pochopíte důvod neustálého napětí mezi národnostmi. Vyhrocený nacionalismus bohužel trvá. Na to se snaží upozornit nedávná Deklarace o společném jazyce, v níž lingvisté i významné kulturní osobnosti postjugoslávských národů vystupují proti nacionalizaci společného jazyka a jeho absurdnímu rozkouskování do čtyř řečí: chorvatštiny, srbštiny, bosenštiny a černohorštiny. Jednou ze signatářek je i spisovatelka a esejistka Dubravka Ugrešić, která v rozhovoru čísla analyzuje budování kolektivní identity skrze nacionalismus. Mimo jiné říká: „Společnosti ovládané nacionalismem jsou rájem neschopných lidí. A většina lidí v jakékoli společnosti zase tak schopná není: selhávají v životě, v práci, v rodině, jako sexuální partneři… Společnost založená na nacionalismu představuje pro takové lidi útočiště, protože od nich nevyžaduje žádné schopnosti. Důležitá je jen správná krev.“