Kyberpunková mystika

České vydání kyberpunkové mangy Masamuna Širóa Ghost in the Shell (původně Kókaku kidótai, tedy Zásahová obrněná pořádková jednotka) přišlo sedmadvacet let poté, co tento komiks vyšel v Japonsku, a dvaadvacet let po prvním vydání jeho anglického překladu v Americe. Mezitím se Ghost stal transmediální značkou, pod niž spadá také proslulý stejnojmenný anime film Mamorua Ošiiho z roku 1995 nebo animovaný seriál s podtitulem Stand Alone Complex (2003–2006). Letošní americký hraný snímek režiséra Ruperta Sanderse pak jen stvrzuje, že se Ghost in the Shell stal součástí globální popkultury. Vrátit se po čtvrtstoletí ke komiksovým kořenům této legendy si vyžaduje revidovat řadu mýtů, které se kolem ní za tu dobu nahromadily. Žánr „tvrdé“ sci­-fi, jež vychází z nejaktuálnějších technologických novinek a pokouší se vybudovat vizi možné budoucnosti, s sebou – zpětně viděno – nutně nese spoustu stop své doby.

Planeta je důležitější než lidstvo

Komiksový Ghost in the Shell dodnes může na západního čtenáře působit výstředně svým „filosofickým“ východiskem. Ignoruje totiž nevraživost velké části současných pozitivistických vědců vůči jakýmkoli náboženským myšlenkám a zcela samozřejmě kombinuje poznatky z biologie či fyziky s východním mysticismem, který přiznává všem entitám ve vesmíru „ducha“, jehož existenci nelze vědecky dokázat, jenž je však čímsi na způsob vědomí a principu identity. Širó se na různých místech komiksu snaží tento koncept vysvětlit, přirovnává ho například k šintoismu, panteismu nebo indiánské víře v Manitoua. Pro samotný komiks je ale podstatnější, jaký efekt má existence titulního „ducha“ na univerzum jeho příběhu. Duch je pro Širóa hlavně principem, který bere člověku jeho výsadní pozici „oduševnělé“ entity. Oduševnělost je přiznána všemu včetně objektů, které západní tradice považuje za „neživé“, jako jsou například kameny nebo stroje. Díky konceptu ducha vlastně neexistuje žádný ostrý ontologický rozdíl mezi člověkem a strojem, což umožňuje uvažovat o „kyberizaci“ lidského mozku nebo o vzniku umělé inteligence nadané vlastním vědomím. Širóovo univerzum navíc není antropocentrické, protože počítá s mnohem vyššími duchy, než je ten lidský. Autor například tvrdí, že „planeta má větší cenu než všichni lidi světa“, přičemž evidentně nemá na mysli jen planetu Zemi, ale prostě planetu jako typ kosmického útvaru.

Pro západní čtenáře je to exotický způsob uvažování, který je ale pro japonské myšlení, a zejména to vztahující se k robotům a umělé inteligenci, typický. Skutečnost, že hlavní hrdinka Motoko Kusanagi není člověk, ale kyborg, a že se svět komiksu hemží lidmi s technologicky modifikovanými těly, není nikde chápána jako problém. Představa, že stroje zbavují člověka lidskosti, je autorovi zcela cizí. V tom se také liší od zmíněného hraného filmu Ruperta Sanderse, který naopak sleduje úplně protichůdnou linii paranoie z androidů coby strojů nerozlišitelných od lidí, což je postoj vycházející spíše z próz Philipa K. Dicka.

Informační utopie

Komiks začíná slovy: „Toto je blízká budoucnost. Planeta je protkána datovou sítí, světlo i elektrony se míhají sem tam, avšak společnost ještě není natolik informační, aby státy a etnika beze stopy vymizely.“ Už v prologu nám tak Širó předkládá zvláštní vizi informační utopie, která ovšem, jak naznačuje závěr ohlašující příchod sebevědomé umělé inteligence, možná vůbec není utopií určenou pro lidstvo. Citát zároveň ukazuje, jak bizarním beletristickým útvarem Ghost in the Shell je. Komiks sleduje epizodické, jen volně propojené případy policejní jednotky Sekce 9, které mají hodně znaků klasické akční mangy. Děj je ale protkán desítkami Širóových poznámek pod čarou, v nichž se autor vyjadřuje ke všemu možnému, od filosofie přes moderní vědu a zbraně až po politiku. Promýšlí například možnost revolučního hnutí pracovních robotů, přidělování financí japonským ministerstvům nebo možné využití plísní pro technologie budoucnosti. Manga tak představuje bizarní směs akčního vyprávění a osobního publicistického zápisníku.

Širóův komiks rozhodně nevyznívá jako dílo předurčené k tomu stát se klasikou. Spíš než silné vyprávění nabízí originální a radikální myšlenkový konstrukt, který čtenáři podává neobvyklou, ne zrovna strhující formou.