Je ošidné pokoušet se analyzovat, proč v posledních letech získává zase jednou na popularitě znepokojivé literární dílo Howarda Phillipse Lovecrafta – rád takové pokusy přenechám někomu povolanějšímu, kdo bude schopen rozpoznat, jedná-li se o jakousi dočasnou amplitudu „divné“ vlny, stále přítomné v globální kultuře, nebo snad o návrat, podnícený současným děním a vyvěrající z nějakých zrovna se vyjevivších přínosných paralel, reinterpretací a aktualizací. Tak či onak je nesporné, že Lovecraftovy příběhy zažívají svého druhu renesanci, a to i u nás. Nakladatelství Plus připravilo několikasvazkové Sebrané spisy, v Laser Books vycházejí antologie lovecraftovských povídek uspořádané S. T. Joshim a vlivu tohoto klasika „divného sci-fi, fantasy a především hororu“ na domácí výtvarnou scénu byla věnována nedávná výstava Život je bolestný a přináší zklamání pod kurátorským vedením Otto M. Urbana, doprovozená i inspirativním katalogem. Nejde přitom jen o jakési lokální „doceňování“ pozapomenutého umělce: lovecraftovské pastiše a parafráze bují a metastázují i v zahraničí, jak dosvědčují například dost možná nejlepší komiksové práce Alana Moorea posledních let, limitované série Neonomicon a Providence. A do stejné kategorie spadá i nejnovější pozoruhodný román The Night Ocean (Noční oceán) v češtině dosud nevydaného amerického prozaika a literárního vědce Paula La Fargeho.
Noční oceán je příběhem o posedlosti (respektive o různých posedlostech, těmi vztahovými počínaje a posedlostí minulostí konče) a o neschopnosti smířit se se skutečností, že některé události odplynulých dní již prostě nikdy nedokážeme nahlédnout, pochopit, zcela a úplně poznat. Zároveň je to zábavná, postmoderními odkazy a paralelismy propletená kniha o Howardu Phillipsu Lovecraftovi, žánru weird fiction a počátcích fandomu. A je to také román o homosexualitě a intertextualitě, přičemž to první bylo v minulosti považováno za úchylku a tomu druhému by stejné hodnocení dle názoru mnohých jenom patřilo.
Celá kniha je rámována metafikčním gestem: newyorská psychiatrička Marina Willettová se snaží porozumět nevyjasněné sebevraždě svého manžela Charlieho, novináře na volné noze, jenž se v posledních letech se zájmem hraničícím s posedlostí pokoušel rozkrýt podstatu tajemného vztahu mezi více než čtyřicetiletým Lovecraftem a jeho šestnáctiletým fanouškem Robertem Barlowem v Americe třicátých let minulého století. Šlo skutečně o vášnivý milostný poměr, jak by nasvědčovala rovněž tajemstvím zahalená kniha Erotonomicon, vydávající se za edici Lovecraftova intimního deníku? Anebo jde jen o další vrstvu záhad a mystifikací? Charlieho jeho pátrání zavádí stále hlouběji, pohlcuje ho a sžírá, ale „pravda“ mu stále uniká. Erotonomicon se ukáže být falzem – byl snad autorem tohoto defamačního spisku Barlow? A co by tím sledoval? A nebylo by to všechno, řečeno Marininými slovy, „až příliš dobré na to, aby to byla pravda“?
Próza, stylizovaná jako Marinou editovaný svazek (možná svého druhu autoterapie knihou), bohatě prostřídává styly: dlouhé pasáže z Erotonomiconu následuje stroze zaznamenaný přepis dialogu a nechybějí ani bohaté poznámky pod čarou, ať již faktografické nebo interpretativní. Vědecky orientovaná Marina – „žena vědy“, a tedy erbovní „lovecraftovská“ postava – přitom ve svém pátrání kráčí v Charlieho stopách možná více, než si sama připouští: i ona nakonec nevědomky pomáhá vršit další a další odporující si příběhy, i ona je při svém hledání nutně odsouzena k neúspěchu.
La Farge si své postmoderní literární hrátky zjevně užívá a dojem, jejž si čtenář z knihy odnese, je myslím do velké míry odvislý od ochoty a schopnosti přistoupit na jeho hru. Dějem se v jednom kuse promenují nejrůznější historické osobnosti, od nezapomenutelného Williama Sewarda Burroughse po plejádu sci-fi autorů typu Fredericka Pohla a Isaaka Asimova, a čtenář jen s obtížemi rozpoznává, kde končí historicky akurátní líčení a začíná bujará fikce. Zároveň ale Noční oceán nevyžaduje žádnou detailnější znalost Lovecraftova díla: text je sice podle očekávání prošpikován drobnými i rozsáhlejšími odkazy na jeho práce, pro porozumění románu není ale jejich rozklíčování nijak nutné. Rovněž není zapotřebí, aby čtenář naplno docenil určitou kompoziční odvozenost, s níž rozvíjený příběh zrcadlí tradiční postupy žánru weird fiction: stejně jako většina zdařilých postmoderních děl i La Fargeho román funguje na více rovinách a otevírá se různě poučenému čtení. Lze jen doufat, že české vydání, o kterém prý jeden z místních nakladatelů uvažuje, na sebe nenechá dlouho čekat.
Autor je bohemista.
Paul La Farge: The Night Ocean. Penguin Press, New York 2017, 390 stran.