„Dnes je už známo, že tyto dvě české svině, Bílek a Lada, neostýchali se žádati o podporu ve výši 30 a 20 tisíc z fondu, který řídí Ústřední Matice Školská udělující jiným malířům po pěti stech korunách nejvýše. Ale slavní a zazobaní vyvolenci národa Lada a Bílek, tato prasata pod nůž, ztučněvší z pána boha, musí dostati těžké tisícovky zadarmo! Proklet buď národ!“ Tolik grafik Josef Váchal v roce 1936.
Jak vidíme, kulturní a společenské procesy se nemění. Mají svůj pevný průběh bez ohledu na naši touhu po změně, která když není touhou po návratu ke starým pořádkům, čili majetkům, je naivní touhou po spravedlnosti. A tak máme jen volbu, do které procesní fáze se zapojíme. A když rozdělení na levou a pravou definitivně selhalo, nezbývá než hodně jednoduché: jestli budeme tlačit do kopce, nebo se z něj povezeme. Obojí dobré, protože je jasno. Blbé je, když se chce někdo vézt a vypadat přitom, že tlačí. A nejblbější, když není schopen rozdíl mezi směrem z kopce a do kopce rozeznat. To bych nazval znamením doby.
Když jsme se sochařem a performerem Martinem Zetem překonali ostych dětí socialismu a vlezli do bývalých prostor Divus galerie a Divus Prager Kabarettu v budově Orca na Vltavské okouknout, co se tu děje dneska, netušili jsme, že se tam dotkneme budoucnosti umění, přesněji obrysů jeho konečného zániku.
V předsálí jsme našli divoce a fakt strašně špatně posprejovanou prodejnu drahých tenisek a podle ovzduší subkulturního kýče poznali, že tady vládne hipster (kšeftující nudná soft verze). Prošli jsme ke dveřím do hlavního prostoru, jehož svůdný potenciál proměnil duch sofistikovaného konzumu v rozlehlý a členitý chillout. Při pohledu na pódia osazená sedacími soupravami, na kterých se před zvednutými obrazovkami laptopů povalovali muži a ženy téhle subkultury, mě napadlo, po čem, kurva, potřebují pořád odpočívat? Nikdy je nevidím dělat nic jiného s výjimkou patlání mexických blafů.
Ujal se nás mladík v hipsterské uniformě a ptal se, co tu chceme. Vysvětlili jsme mu, že se jdeme podívat na místo, kde se ještě před čtyřmi lety dělalo a viselo parádní umění. Překvapilo nás, když mladík kontroval, že se i teď nalézáme v zázemí umělecké komunity. Koukal jsem po přítomných vyklidněných apaticích (pozitivních příjemcích trendu), na stěnu sestavenou z krabic od tenisek a vycpanou figurínu sprejera na ochozu, která právě, jakože, nastříkala na zaslepená okna bývalého studia, kde vznikaly knihy nakladatelství Divus, nějaký anglický nápis (použitím češtiny by figurínovi nejspíš upadla umělá ruka), a začínalo mi být jasné, že tohle je ono, tohle je ten konec (a nový začátek), kdy bude umění z obou stran konzumováno jako pocitový, příjemně dráždivý status. Na závěr se nám mladík svěřil s tíživým dilematem, které tu řeší, totiž jestli nechají chillout volně přístupný, nebo jen pro členy komunity. „Takže si tu příště možná budete moct dát kávu,“ dodal, a nám došlo, že teď ještě ne, že přišel čas duchovní hrobku opustit.
Jde to strašně rychle, shodli jsme se s Martinem cestou na tramvaj a já doufal, že nepřijede ta samolibá kreatura od Porsche, ve které kamkoliv se postavíte, jste špatně a překážíte. „Chápu to dobře, že ten člověk myslel uměním to sprejerský stajlování jejich neobaťovskýho byznysu? Že na to kašlou, na ňáký tvůrčí utrpení? Že si pojedou prachy, aby nechcípali jako my, a umělecký libido si odbydou na designu svýho subkulturního tovaru?“
„A maj recht, ne?“ řekl arciumělec Zet. „Copak jejich generace dostala někdy nějakej jinej impuls?“
Vtom nad námi, mezi věžemi antonínského kostela, něco zakníkalo. Asi nějaká prasata pod nůž.