Úkol na červenec: genocida

Citlivé téma genocidy v Srebrenici a jejím okolí v létě 1995, kdy bosenskosrbská armáda povraždila na osm tisíc Bosňáků, bylo donedávna v jihoslovanské umělecké produkci jaksi nedotknutelné. Přímé odkazy k této události v uměleckých dílech byly jen velmi opatrné nebo měly obecnou povahu – například děj filmu Arsena Ostojiće Halimina cesta z roku 2012 nese všechny možné paralely k srebrenickému zločinu, počínaje odvedením mužů a chlapců, přes jejich vraždění až po snahu pozůstalých identifikovat jejich ostatky, místo a čas však zůstávají nejasné. I proto působí román Ivici Đikiće Beara, pojmenovaný po muži, který byl na místě zodpovědný za hladký průběh vražedné operace, jaksi nepatřičně. Téma srebrenické genocidy totiž odhaluje bez výraznějších okrášlení až na kost. Jeho hlavním „hrdinou“ je plukovník Ljubiša Beara, voják z povolání, absolvent námořní akademie a prodloužená ruka srbského generála Ratka Mladiće v oblasti Srebrenice a Zvorniku, kde osobně zodpovídal za shromáždění a povraždění zajatců, stejně jako za následnou likvidaci jejich těl. V roce 2010 byl za vzorné vykonání rozkazu odsouzen mezinárodním tribunálem v Haagu k doživotnímu pobytu ve vězení, v němž počátkem letošního roku zemřel.

Síla faktů

Beara s podtitulem Dokumentární román o genocidě v Srebrenici je žánrově těžko uchopitelné dílo – jak už bylo řečeno, jde o prózu balancující na hranici literatury faktu a historické beletrie, což může být problém. Spousta čtenářů ji patrně nebude považovat za beletrii vůbec, v lepším případě za mírně beletrizovaný dokument, a spousta ji jako takovou nebude chtít číst, neboť ji snadno zamění s jinými, skutečně dokumentárními texty na téma Srebrenice. Ale tak jednoznačné to není. Román je psán velmi hutným, publicistickým stylem, který občas přechází až k administrativnímu či odbornému výrazu. Působí tedy velmi stroze, jako zpráva nezúčastněného, avšak poučeného pozorovatele, jímž ostatně autor do jisté míry skutečně je: pro rekonstrukci událostí těch několika červencových dní mu posloužily tisíce stran soudních, policejních a jiných historických dokumentů bezprostředně se týkajících Bearova působení ve Vojsku Republiky srbské, ale i v jugoslávském námořnictvu. Obrázek o muži, který zarputile a s mechanickou přesností vydával rozkazy vedoucí k největšímu masovému vraždění v Evropě od holocaustu, jako by vypadl ze složky tajných služeb. Text je téměř prost výraznější estetizace a sílu čerpá z faktů.

Strohá obyčejnost

Čtenář naráží na stále se opakující schéma vedoucí k otázce, jak se mohl obyčejný člověk, který měl před sebou slibnou kariéru a spokojený život, proměnit v krvežíznivé monstrum a svou lidskost zahodit během jediného okamžiku. V jedné pasáži si například autor vystačí jen s dlouhým výčtem jmen a funkcí osob, které o genocidě muslimských mužů museli vědět a z nichž téměř všichni byli vcelku obyčejní lidé. Zcela běžná, nevýrazná jména, Janové Novákové Bosny a Hercegoviny s nezáživnými životními příběhy, dělníci, zemědělci, ale i trestanci, defilují před čtenářem a obyčejnost jejich existencí je v kontrastu s hrůzou srebrenických událostí naprosto zarážející a děsivá. Podobně fungují i jiné aspekty textu, zejména pak ty, které bychom mohli obecně nazvat „měřitelnými“: časové údaje, počty, vzdálenosti. Genocida převedená do řeči čísel nemůže neupomenout na slavný Stalinův výrok o statistice…

Plukovník Beara zde vykonává pouze svou práci, což mu znesnadňují četné komplikace: nedostatek mužů ochotných vraždit, neschopnost těch ochotných vraždit rychle, nedostatek míst vhodných pro masové hroby, odpor místních Srbů k vraždění na území jejich obce (ne však odpor k vraždění jako takovému), nedostatek dopravních prostředků pro převoz mrtvol a zajatců a zejména pak nedostatek času. Beara je v neustálém presu jako manažer velkého podniku, a tak chybějící spánek a pocuchané nervy léčí alkoholem a trpí výbuchy vzteku. Těší se, že až svůj úkol splní, čeká ho chvilka odpočinku. Kdybychom nevěděli, co vlastně do Bearovy gesce patří, zdálo by se, že jde o práci jako každou jinou, snad jen trochu náročnější.

Právě obyčejnost a strohost, která z románu čiší, je však nejpodstatnější rysem zla, které Jugoslávii zachvátilo. Válečné zločiny – byť menších rozměrů – se děly na všech stranách a jeden se ospravedlňoval jiným, až do šíleného finále ve východní Bosně. A Beara se i přes komplikace zkrátka zhostil své role dostatečně dobře.

Zlu pomáhá hloupost

Mohli bychom čekat, že v románu nalezneme – byť třeba ne explicitně formulované – morální odsouzení všech, kdo byli za srebrenickou genocidu odpovědní. Đikić se toho však vyvaroval. Hovoří výhradně jazykem faktů, nedává návod k tomu, jak se k osobnosti Beary a dalších postavit. Tuto výsadu přenechává čtenáři. Ukazuje však, že povaha zla je mnohem nebezpečnější, než se nám jeví. Skrývá se v těch nejobyčejnějších věcech, v každém z nás, a překročit hranici, za níž už není cesty zpět, může být mnohdy lehčí, než by se zdálo. Nejvíce však zlu napomáhá k růstu hloupost, jež nakonec bývá kořenem touhy po moci, nacionalismu, sadismu, lenosti i pohodlnosti. Jugoslávské národy otrávené a zhlouplé agresivním nacio­nalismem přivedly svou zemi k devastující válce, z níž se dodnes nevzpamatovaly. Đikićův román upozorňuje na to, že Bearové se skrývají všude – je však otázkou, zda to činí dostatečně zřetelně, neboť tato zdánlivě jednoduchá kniha hloupému sotva napoví.

Đikić každopádně prolomil ticho, když zpracoval látku, o které se dlouho na uměleckém poli nemluvilo nebo jen šeptalo, a připomněl, že na Srebrenici se nesmí zapomínat, nesmí se zlehčovat a v žádném případě opakovat. Ljubiša Beara možná skutečně nevěděl, že páchá genocidu, možná byl skutečně přesvědčen, že jen plní rozkazy a že dějiny ho ospravedlní. O tom, co z jeho omezenosti vzešlo, hovoří výmluvně les sněhobílých náhrobků na hřbitově v Potočarech. O samotném Bearovi pak tento román.

Autor je slavista a překladatel.