Indové v televizi

Jedna z nejdiskutovanějších epizod první řady seriálu Master of None (doslova Mistr žádného; název vychází z přísloví „Jack of all trades, master of none“, které se používá pro někoho, kdo působí v mnoha oborech, ale v žádném nevyniká) nese název Indians on TV (Indové v televizi) a začíná sestřihem filmových a televizních momentů, které v posledních desetiletích utvářely představu (především) americké veřejnosti o přistěhovalcích z Indie, Pákistánu nebo Srí Lanky. Vidíme prodavače Apua ze Simpsonových (The Simpsons, 1989–), mahárádžu pochutnávajícího si ve druhém dobrodružství Indiany Jonese na mraženém opičím mozku, Petera Sellerse pitvořícího se s hnědou tváří v komedii Blakea Edwardse Večírek (The Party, 1968) nebo bělochem ztvárněného indického vědce ve filmu se „skutečným robotem a falešným Indem“ Číslo 5 žije 2 režiséra Kennetha Johnsona (Short Circuit 2, 1988). Indové v uvedených příkladech buď Indy vůbec nejsou, anebo slouží jako cizorodá, na stereotypech založená komická rekvizita bez vlastní osobnosti. Reprezentace postav indického původu v mainstreamových médiích je dnes podobně zkreslující, jako bylo před dvaceti lety zobrazování gayů nebo černochů. Mimo jiné v důsledku jedenáctého září a následujících teroristických útoků, jak v eseji Typecast as a terrorist (Typová role teroristy) nedávno trefně vylíčil anglický herec pákistánského původu Riz Ahmed.

Příliš mnoho voleb

Po Mindy Kalingové, autorce a hlavní představitelce komediálního seriálu The Mindy Project (Mindin projekt, 2012–), se proti zavádějícímu škatulkování Indů formou televizního pořadu vymezila další vycházející hvězda americké komediální scény. Aziz Ansari, patřící do elitního klubu komiků, kteří vyprodali Madison Square Garden, svou seriálovou komedii mravů zakládá stejně jako své stand­-upy na ironické dekonstrukci výše nastíněných stereotypů. Na rasovou a kulturní příslušnost postav ovšem manifestačně neupozorňuje a nesnaží se z ní za každou cenu dělat ústřední téma. Master of None, jehož druhou sezónu uvedl Netflix začátkem letošního května, vypráví především o životě třicetiletého newyorského herce Deva Shaha, který vytrvale odmítá role ajťáků, vědců nebo taxikářů s legračním indickým přízvukem a sní o podobných nabídkách, jaké běžně dostává třeba Bradley Cooper. Jeho největším kariérním úspěchem nicméně zůstává béčkový horor o smrtícím viru, z něhož byl nakonec vystřižen. Pokud je pro seriál etnická příslušnost protagonisty důležitá, tak z toho důvodu, že má klíčový význam také pro Deva, ve vztazích i kariéře neustále konfrontovaného s tím, jak vypadá a odkud pochází. Rasové a etnické předsudky díky tomu nezastiňují jiné trable velkoměstských mileniálů. Třeba příliš širokou nabídkou způsobů, jak si zpříjemnit život.

Mimo oblast filmových a televizních rolí si Dev na malý výběr nemůže stěžovat. Nejvíc času podobně jako mnozí jeho vrstevníci netráví žádnou hodnotnou činností, ale rozhodováním, ať už jde o výběr nejlepšího tacos ve městě nebo takové partnerky, která se mu na prvním rande nesvěří, že si dvakrát po sobě pustila druhý Mortal Kombat. Neschopnost učinit více či méně zásadní rozhodnutí a najít uspokojivou náplň života není jediným charakterovým nedostatkem poněkud sebestředného, líného a nejistého hrdiny, který podobně jako Hannah Horvathová z Girls (2012–2017) neustále svádí boj mezi přirozeným tíhnutím k pohodlnosti a společenským tlakem na to, aby dospěl a začal se chovat zodpovědně. Dev si však oproti chorobně sebestředné hrdince převážně „bílého“ seriá­lu Leny Dunhamové nepřipadá nepatřičně jenom pro svou infantilitu a neschopnost udržet si dlouhodobý vztah, ale také kvůli barvě pleti a dluhu, jejž coby potomek přistěhovalců pociťuje vůči rodičům. Těm je věnována druhá, cenou Emmy oceněná epizoda první série. Dev i jeho kamarád tchajwanského původu Brian, modelovaný podle spoluautora seriálu Alana Yanga, v ní odmítnou pomoct svým otcům, protože chtějí stihnout trailery běžící před filmem. Po každém odmítnutí následuje dojemný flashback, který rekapituluje, čím vším si ten který otec musel projít, aby svému potomkovi zajistil život v blahobytu. Je to právě schopnost opustit pozici svých seriálových alter eg a nahlédnout jejich nedospělost cizí perspektivou a v širších souvislostech, která Ansariho a Yangův projekt činí v konkurenci jiných mileniálských seriálů ojedinělým.

Výzva k empatii

Své pozice příslušníků minoritních etnik využívají autoři ke zprostředkování životní zkušenosti lidí, kteří musejí „pracovat dvakrát tak těžce, aby získali polovinu“ (jak říká matka Devovy nejlepší kamarádky, černé lesbičky). Pomocí přepínání mezi hledisky postav různé rasy, pohlaví, sexuální orientace a věku autoři ukazují, že hranice vytvářené mezi muži a ženami, bílými a „barevnými“, mladými a starými, homosexuály a heterosexuály mnohdy vyplývají z nedostatku empatie a neochoty překonat předsudky. Jde o humanističtější a méně nihilistický přístup, než jaký uplatňuje Louis C. K. v Rozvedeném se závazky (Louie, 2010–), s nímž bývá Master of None pro svůj observační styl a humor srovnáván. Pro Ansariho a Yanga není určujícím principem směs úzkosti, bolesti a trapnosti, nýbrž hravost. Také výzvu, abychom o druhých nečinili ukvapené závěry, dovedou elegantně zakomponovat do dialogů vtipně dokreslujících povahu postav, takže ze seriálu netrčí jako moralistně zdvižený prst. Když například Devovi jeho bývalá bílá přítelkyně oznamuje, že si vzala movitého právníka, hrdina automaticky předpokládá, že jde o bělocha. Jeho ex jej ale uvede na pravou míru konstatováním, že její manžel je černoch.

Ansari s Yangem ale nezůstávají u pojmenování toho, co je na zobrazování minorit špatně. Zároveň ukazují, jak to lze udělat lépe, když stereotypy soustavně odmítají, případně je stavějí na hlavu. Výkonný ředitel televize Devovi například sděluje, že seriál s více než jedním Indem by byl pokládán za „indický pořad“, čímž by výrazně klesla šance na divácký úspěch. Ve stejném díle Ansari toto pravidlo porušuje, když spolu nechává vést dialog rovnou tři Indy, z nichž žádný nemluví s legračním přízvukem a jeden si zkracuje volné chvíle děláním angličáků a zvedáním kettlebellu, čímž nabourává představu Indů jako asexuálních neduživých nerdů typu Raje Koothrappaliho z Teorie velkého třesku (The Big Bang Theory, 2007–). Každou epizodu první řady Master of None navíc viděly téměř čtyři miliony diváků, což je poměrně validní argument proti výše uvedené obavě z nezájmu publika. Seriál tím názorně dokládá, že nerozhoduje počet Indů na obrazovce, ale kvalita scénáře, režie a hereckých výkonů.

Za hranice televizní komedie

Zásluhou nadšeného diváckého i kritického přijetí první řady dostali Ansari s Yangem od Netflixu více tvůrčí volnosti a při vymýšlení druhé desítky epizod mohli svou revoltu proti svazujícím pravidlům televizního trhu dovést o úroveň výš. Jedna z epizod režijně sebevědomější a vizuálně vycizelovanější druhé série tak namísto třiceti minut trvá dvakrát tak dlouho, v další se po vzoru filmu Richarda Linklatera Slacker (1991) neustále střídají vypravěči a jiná je pojatá jako pocta neorealistické klasice Vittoria De Siky Zloději kol (Ladri di biciclette, 1948), takže barvu v ní nahradil černobílý obraz a angličtinu z větší části italština. Navzdory citování pestré palety filmařů, od Antonioniho přes Altmana a Allena ke Scorsesemu, parodování tropů různých žánrů a přechodům od humoru temného k něžnému ale seriál zůstává po celou dobu ukotvený v realitě.

O sériích nesoucích zřetelný autorský otisk svých tvůrců se píše především v souvislosti s ambiciózními televizními dramaty. Jsou to ovšem půlhodinové seriály na pomezí dramatu a komedie jako Master of None, Atlanta (2016–) Donalda Glovera nebo Nesvá (Insecure, 2016–) Issy Rae, které nejkritičtěji a nejpronikavěji a současně s velkou vnímavostí vůči hrdinům komentují problémy dnešní Ameriky, jako je institucionalizovaný rasismus či předpojatost jednotlivců. Epizody se díky kratší stopáži vyznačují větší sevřeností, jdou přímo k věci a za přispění hravého humoru mohou snáze porušovat konvence. Autoři uvedených titulů přitom uplatňování dvojího metru zažívají na vlastní kůži. Zásluhou toho není jejich pohled na mnohdy frustrující nespravedlnost pouze opravdu vtipný, ale zároveň znepokojivě opravdový.

Autor je filmový publicista.