Kmeny 90 jako nová ostalgie

Německo­-korejský filosof Byung­-Chul Han se v jedné ze svých knih věnuje fenoménu „šandžai“. Původně čínský termín má anglický ekvivalent v pojmu „fake“ a do češtiny jej můžeme volně přeložit jako „padělek“. Šandžai je ale víc než to. Etymologicky označuje místo, které se vymyká oficiálním autoritám. Je sídlem lokálních banditů, ukrytých vysoko v horách, kde na ně ruka veřejné moci nestačí. V současné Číně se z šandžai stal pojem označující především padělky spotřební elektroniky, které více či méně zdařile imitují své západní předlohy. Produkování mobilních telefonů pod značkami, jako je Nokir nebo Samsing, je na Západě označováno jako pirátství, které nadto devalvuje originální předlohy a zbavuje je posledních zbytků svébytné aury.

Pro Hana ale šandžai nemá negativní konotace. Apropriaci cizorodých artefaktů vnímá jako nedílnou součást čínské kultury dekonstrukce, která si svébytně osvojuje vše, aniž by trpěla pocity nedostatečnosti vůči originální interpretaci. Nehledá autenticitu původního tvaru, ale pohybuje se ve světě nekonečných replik a modifikací. Takový přístup se týká vztahu k hollywoodské filmové produkci, spotřební elektronice, západní literatuře, čchanovému buddhismu nebo maoismu, který je pro Hana skutečným „šandžai marxismem“.

Úsvit liberální demokracie

Výstavní projekt Kmeny 90, který se usídlil v budově Uměleckoprůmyslového muzea v Brně, je akumulací právě takových českých šandžai, které definovaly podobu subkultur v devadesátých letech, kdy se brány Západu otevřely dokořán a česká společnost na sebe nechala působit vlnobití euroamerických kulturních kódů. V devadesátých letech slunce vycházelo skutečně na západě a první paprsky úsvitu nových dějin měly neopakovatelně romantický podtext. Doba temna komunistické éry, která byla v područí středověkého ruského samoděržaví, náhle skončila a zrak, který byl doposud zvyklý vnímat jen šeď, se najednou ocitl v říši divů, která hrála nespočtem barev.

Odvrhnutí komunistického břemene a otevření se mytickému Západu učinilo z devadesátých let éru „padělků“. Pohřbení nenáviděných „bolševických tradic“ nemělo efekt radikální invence, ale bezuzdné apropriace známých západních forem do českého kontextu. Kmeny 90, jako pokračování stejnojmenné knihy výstavními prostředky, tak bezděčně předkládají konfiguraci subkulturních šandžai artefaktů – od kolečkových bruslí přes DIY rave estetiku, někdejší trendy v módě subkultur až po symetrické portréty postav zastřešujících celou dekádu: šandžai ekonomického liberála Klause a šandžai demokratického humanisty Havla. Zachycují etapu křečovitého procesu stávání se Západem, který byl v polistopadových časech ještě deklarovaným cílem, zatímco dnes zdegeneroval do otevřené otázky, pokládané s rozhněvaným patosem vzájemně znesvářených sociálních skupin. Rozebírat ale v recenzi do detailu, co je na výstavě k vidění, má zhruba stejný smysl jako rozhlasový komentář sportovního zápasu. Mnohem spíš je namístě reflexe toho, v jakých mantinelech a na jakém hřišti se tento zápas odehrává.

Od subkultur k masové kultuře

Kurátorovi výstavy Vladimiru 518 se společně s Ondřejem Chrobákem podařilo dát dohromady ostalgickou muzejní expozici, která tentokrát nevzpomíná se slzou v oku na předlistopadové reálie, ale na to, co se dělo v prvních okamžicích po sametové revoluci v oblastech, které chtěly unikat oficiální kultuře. Začal se padělat hip hop, metal i techno, klubová kultura, stejně jako punk nebo výtvarná postmoderna.

Výstava se stává příležitostí pro generační výpovědi, které postupně pronikly do kánonu jednotlivých subkultur. Zároveň pamětníci cítí, že ohnisko pozornosti se přesouvá jinam a je načase předat štafetu generaci nové, pokud už se tak dávno nestalo. V doprovodném programu se tak setkáme s takovými jmény, jako jsou DJ Loutka, DJ Tráva, IM Cyber a Koogi nebo – z jiného soudku – Visací zámek. Nechybějí ani zástupci legendárních soundsystémů jako NSK nebo Mayapur. Skoro to vypadá jako setkání starých harcovníků, které zub času pokryl šedinami a vráskami, aby si ve společném projektu osvěžili vzpomínky na iniciační moment, jenž určil životní dráhy jednotlivých subkultur, které ve své době pomáhali definovat.

Původně kreativní „padělky“, které se snažily vyrovnat svým západním protějškům, se mezitím proměnily v banality a usadily se v masové kultuře, o čemž ostatně svědčí i jejich přítomnost na Vladimirově výstavě pod záštitou Bu2ru (projektu pivovaru Budvar). České subkulturní šandžaie se staly součástí čím dál pestřejšího kulturního prostoru, který je ale diagonálně protínán navlas stejnou neoliberální logikou. Ve světle osvěžených idejí minulosti nastává bolestné uvědomění, že určitá doba prostě skončila, až z toho píchne u srdce.

Normalizovaný antikomunismus

V šedesátých letech se poražená západní ultralevice vydala na dlouhý pochod institucemi, a ačkoli se jí podařilo dosáhnout určité kulturní hegemonie, stalo se tak za cenu kompromisů, které původní základy jejího boje uvrhly v zapomnění. Symbolickým zpečetěním osudu této „nové levice“ se stala právě padělková apropriace jejího kontrakulturního náboje v rámci postkomunistického prostoru. Veškerá kontrakultura, mající kořeny v revoltě ­šedesátých let, se v ­procesu českého padělání stala (s několika výjimkami) jen depolitizovanou variací, opřenou přinejlepším o instinktivní antikomunismus.

Západní kulturní kódy jsme očistili od posledních zbytků politického angažmá a neutralizovali jejich původně antikapitalistický osten, ze kterého se v našem podání stal normalizovaný antikomunismus. Stali jsme se užitečnými idioty příběhu o reaganomice a thatcherismu a vdechli jsme nový entuziasmus unaveným západním demokraciím, kterým porážka starého nepřítele posloužila jako dočasný stimulant. Byli jsme triumfem Západu, stali jsme se oslavou konce dějin. Horizont, který otevřeli političtí militanti šedesátých let, tak definitivně zmizel s přispěním těch, jimž nebylo dovoleno žádnou „osmašedesátnickou“ revoltu vůbec prožít.

Taková je esence českého devadesátkového šandžai: osvojené západní (sub)kulturní artefakty, definitivně zbavené svého politického náboje, který jim ve své době umožnil vůbec vzniknout. Západ tím i skrze nás zpečetil svou vlastní normalizaci do podoby toho, co Mark Fisher svého času označil za „kapitalistický realismus“. Jeho silně antikomunistická varianta dominovala u nás devadesátým létům – emblémem takového antikomunismu je bezesporu růžový tank Davida Černého, který se tak zcela po právu stal součástí výstavního projektu Kmeny 90. Je už jen symptomatické, že se proti jeho barvě v Brně vzedmula vlna nahnědlého odporu ze strany spolku Slušní lidé a rozhořčených občanů, kteří jej začali natírat zpátky nazeleno.

Čím je tedy ostalgie po devadesátých letech? Steskem po Západu, který už mezitím přestává existovat. Voláním po návratu apolitického kýče a klidu na tvorbu. Vzpomínkou na ekonomiku, která byla jedním velkým kickstarterem, ve kterém mohl uspět každý, kdo se v ní naučil chodit rychleji než ostatní. Bolestným uvědoměním, že náš svět je jen béčkovým padělkem světa západního. Hořkým smíchem ze zjištění, jak konformní byla naše vlastní subkultura. Ostalgickou strunu jako by ostatně přiznával i sám Vladimir 518, když píše: „Vybrali jsme pro expozici zástupné symboly, které nemohou logicky obsáhnout a převyprávět vše, ale mezi řádky snad vystihnou to, co pro nás pro všechny 90. léta znamenají.“ O devadesátých letech se totiž vždycky musí mluvit jen v přítomném čase.

Autor je filosof.