Projekt umělce Shahaka Shapiry, jenž ve svých animacích propojil fotodokumenty z doby holocaustu s autoportréty z míst, kde se na tuto traumatickou historii vzpomíná, vzbudil bouřlivou debatu. Kromě etických otázek se dotýkala i proměny praktik vzpomínání v době, kdy producentem obrazu může být každý.
I českými médii proběhla letos v lednu zmínka o projektu Yolocaust. Izraelsko-německý performer Shahak Shapira vytvořil a na webu yolocaust.de zveřejnil animace, na nichž se prolínaly fotografie uživatelů ze sociálních sítí (Facebook, Instagram, Tinder a Grindr) pořízené v areálu Památníku zavražděných evropských Židů v Berlíně s fotografiemi těl obětí holocaustu. Na první fotografii uživatelé předváděli různé pózy (skákání, úsměvy, žonglování), jež bývají spojeny s kulturou takzvaných selfie nebo heslem „you only live once“, tedy žiješ jen jednou, jehož zkratka „yolo“ se stala i první částí názvu Shapirova projektu. Rozjuchané postavy v animaci zůstaly i ve druhém snímku, znázorňujícím mrtvé, a vytvořily tak třeskutou kombinaci „instagramově“ se předvádějících lidí s fotodokumenty zachycujícími centrální tragickou a traumatizující událost 20. století. Animace pak byly opatřeny i původními a často nemístnými komentáři, které uživatelé vložili k první fotografii na sociálních sítích.
Piknik na památníku
Dílo přineslo na první pohled jasné poselství – upozorňuje na neuctivé chování návštěvníků areálu památníku. Tuto interpretaci vyslovuje i sám autor. Jaký význam má však tento projekt v širším kontextu paměťového provozu? Svědčí o tom, že současná generace ztrácí úctu k obětem holocaustu? Zde se celá situace zdá již o poznání problematičtější.
Předně vlastně není úplně jasné, jak by se člověk měl v prostředí kontroverzního pomníku chovat. Je například přípustné trávit v prostoru památníku o rozloze přes třináct tisíc metrů čtverečních volný čas, zabydlovat ho a tím částečně naplňovat dědictví obětí? I tak lze totiž číst slova autora pomníku Petera Eisenmana, která pronesl v týdeníku Spiegel v roce 2005: „Když předáte projekt klientům, dělají si s ním, co chtějí – je jejich a oni zabydlují vaši práci. Nemůžete jim říkat, co s ní mají dělat. Pokud chtějí a kameny během zítřka rozbijí, je to v pořádku, věřte mi. Lidé se v tom prostoru chystají na piknik. Děti si tam budou hrát na honěnou.“
V českých médiích ovšem kauza nebyla představena ve své komplexnosti. Shapirova tvorba je obecně prodchnuta silným smyslem pro ironii. Pokud se autora pokusíte vygooglovat, na jeho stránkách shahak.de se dozvíte, že „Shahak Shapira je Izraelec, Berlíňan a má průměrně velký penis“. Ironie byla součástí i rámování projektu Yolocaust. V textu, který Shapira zveřejnil původně společně s animacemi, se dočtete, že „chování některých lidí v památníku je skutečně neuctivé. Ale oběti jsou mrtvé, takže jsou pravděpodobně vytíženi záležitostmi mrtvých lidí a nestarají se, co se děje s jejich pomníkem.“ Nechci říct, že ironie snižuje morální vyznění projektu, na druhou stranu však umožňuje jeho širší čtení. Nutně bychom se pak měli ptát, jestli je zpráva skutečně tak přímočará.
Celý projekt měl i zajímavou dohru. Shapira totiž fotografie po týdnu stáhl s tím, že většina z těch, kteří je vytvořili, se mu ozvala a omluvila se. Zveřejnil i některé ze zpráv – jak od samotných autorů fotografií, tak návštěvníků webu. Najdeme zde skutečně celou škálu reakcí, od pochval akademiků přes udání přátel, kteří na sociálních sítích sdíleli podobné fotografie, až po antisemitské výkřiky.
Fragmentarizace historie
Z některých reakcí lze vyčíst skepsi k mladé generaci, jež si neumí připomenout traumatickou historickou událost odpovídajícím způsobem. Samozřejmě že Shapirovy kompozice nevyznívají v tomto směru lichotivě a většina původních fotografií svědčí opravdu o nepříliš vyvinutém citu pro pietu. Jádro problému je však jinde. Yolocaust totiž poukázal na něco, co se jinak jen těžko zachycuje – na proměnu praktik vzpomínání na historické události. A tato část zprávy se mi zdá zajímavější než morálně vztyčený prst.
Proměna vzpomínání spočívá ve fragmentarizaci historických významů. V historické vědě se často zmiňovaný rozklad velkých vyprávění nutně dotýká i způsobů, jakými vzpomínáme – připisujeme minulosti nějaký význam. Nejde jen o institucionální rovinu, kdy náročně hledáme způsoby, jak vytvořit funkční soudržné vyprávění a přitom do něj včlenit pohled žen, menšin či lidí na okraji, kteří se na původním, většinou národně artikulovaném narativu nepodíleli. Proměnou procházejí i „menší“ formáty vzpomínání, jako je například prohlížení fotografií v rodinném fotoalbu. Jde o stále živou praktiku? Jak dnes vlastně vzpomínáme? S odchodem pamětnické generace se tato nejistota týká i vyprávění o holocaustu.
Fragmenty velkých vyprávění se ocitají v nových a často nečekaných kontextech, jako je například reklama (vzpomeňme na kampaně nejslavnějšího českého pivovaru, jež využívají příběhy z národních dějin). Některé události se smrskly do obrazů, které kolují bez původního kontextu a ochotně vytvářejí přenesená sdělení (například obraz dítěte za ostnatým drátem). Důležitou roli zde hrají média, především ta takzvaně nová. Technologie umožnily jednoduše vytvářet obrazy a šířit je. To, že se dnes takřka každý stal producentem obrazu, však ještě neznamená, že je tento proces reflektován. Kýžená kauzalita, kdy zkušenost z vlastní jednoduché produkce obrazů vede k obezřetnosti a kritice jiných konzumovaných obrazů, nefunguje tak, jak bychom si možná představovali. Stroj na paměť tak akceleruje a vznikají například třeskuté kombinace fotografií z koncentračních táborů s dalšími aktivitami, jaké člověk běžně dělá na výletě.
Zamotaná paměť
Shapira jednoduše zviditelnil rozkládající se rámce paměti a mezery ve vytváření obrazu minulosti. Poukázal na konkrétní praxi a položil jí svými prostředky otázku. Tato otázka je v akademickém nebo politickém jazyce mnohem obtížněji formulovatelná. Shapirův projekt chápu i jako výzvu badatelům, kteří současnou historickou paměť zkoumají. V souladu se současnou teorií takzvané entangled memory (zamotané paměti) bychom se měli dívat na všechny zákruty současného vytváření smyslu minulosti. Historická paměť není přítomna jen v politických diskursech, jež se tak snadno poddávají interpretaci badatelů, ale i v každodenním porozumění času.
A zde se skrývá významná hodnota fotografií ze sociálních sítí. Lidé zde minulosti připisují nějaký význam. Shapira zviditelňuje nesoulad velkého rámce paměti (vyprávění o holocaustu) se současnou praxí, kdy je minulost využívána k různým účelům. Nejde o to, že by ztrácela svou informační hodnotu – jen ji používáme ke komunikaci nových významů. Problém nastává v okamžiku, kdy tyto nové významy konzumujeme bez kritického odstupu. I hashtagy je třeba vážit.
Autor je historik.