Volby ve Velké Británii nedopadly tak, jak se všeobecně předpokládalo. Ve srovnání s brexitem se navíc ukázalo, že protestní hlasy může spojovat víra v pozitivní program, jejž zosobnil vůdce labouristů Jeremy Corbyn.
Nemůžeme se divit, když lidé nebudou již příště věřit všem těm váženým politickým expertům, kteří nás od začátku ujišťovali, že v parlamentních volbách ve Velké Británii jasně zvítězí konzervativci. Vypadá to, že jejich úsudek spočíval právě jen v přežvykování komerčních kursů (které ani Trumpovi nebo brexitu nedávaly žádné šance) a dojmů z mainstreamových kanálů. Jsou to přesně ti samí lidé, kteří nám s objektivitou vlastní vědcům tvrdili, že Jeremy Corbyn je jako „radikální levičák“ a „sympatizant teroristů“ nevolitelný a bude pro labouristy znamenat absolutní katastrofu.
Abychom ovšem měřili spravedlivě, musíme připustit, že stejný dojem sdílelo nejen blairovské křídlo uvnitř strany, ale třeba i lidé typu Owena Jonese, mladého levicového novináře a historika, kterého rozhodně nemůžeme podezřívat z toho, že by šel na ruku establishmentu.
Znovu se nadechnout
Z tohoto pohledu se jeví 40,1 procenta, které získala strana pod vedením Corbyna (ve srovnání se 42,4 procenta pro konzervativce), jako neuvěřitelný úspěch. Nejenže se jedná o třetí nejvyšší výsledek pro Labour Party od roku 1974 a nejvyšší nárůst hlasů od roku 1945, ale také je to víc, než získal Tony Blair v roce 2005 – tedy naposledy, kdy strana získala parlamentní většinu. Výsledek také poprvé za dvacet let odvrací stále se propadající preference britské levice (s výjimkou malého nárůstu za Eda Milibanda). Z těchto čísel je patrné, že labouristé pod vedením Corbyna nabrali nový dech.
I proto je důležité si připomenout, co konkrétně Corbynovi zvýšilo preference. Víme přitom, že kampaň konzervativců byla od začátku mnohem lépe finančně dotovaná. Labour Party byla podle některých kalkulací schopna vybrat za poslední měsíc stěží poloviční objem peněz oproti svým soupeřům. Konzervativci se také mohli spolehnout na obrovské dary od hedgeových fondů, bankéřů a finančních magnátů, zatímco kampaň Corbynovy strany byla jako tradičně závislá hlavně na podpoře odborů a rekordním čísle malých osobních příspěvků (jen v online kampani se vybralo více než čtyři sta tisíc liber). I přesto ale v posledním týdnu Konzervativní strana obdržela skoro desetkrát více finančních prostředků než labouristé. Pokud k tomu přidáme fakt, že téměř všechny britské bulvární noviny Corbyna soustavně označovaly za zpátečnického bolševika, případně za obhájce teroristů, znamená výsledek, jenž takřka zcela vymazal dvacetiprocentní náskok Theresy Mayové, pro establishment těžký úder.
Ukázalo se, že mediální a finanční magnáti nevládnou takovou schopností manipulace veřejným míněním, jakou jim přisuzujeme. Stále ještě je podstatný skutečný politický program (v podobě manifestu For the many not the few) a celoživotní hodnotová integrita politického vůdce. Labour Party s Corbynem v čele si tak i díky silné grassroots podpoře dokázala najít cestu k široké veřejnosti.
Pokud jde o volební program Theresy Mayové, ten shrnul v rozhovoru s premiérkou známý novinář Andrew Neil smutným konstatováním, že její kampaň spočívá jen v opakování sousloví „strong and stable“ (silný a stabilní), za nímž se ale už nic dalšího a konkrétního neskrývá. Byli to také konzervativci, kdo vedl převážně negativní kampaň, založenou na osobních útocích na labouristické lídry, a dokonce i na překrucování faktů v nejsdílenějším (protože draze propagovaném) politickém videu. V inkriminovaném spotu, jenž měl vyvolat strach z Corbyna, autoři sestříhali jeho reakci na otázku, zda odsuzuje bombové útoky IRA, takovým způsobem, že odpověď vyzněla jako „ne“. V původním rozhovoru přitom Corbyn opakovaně říká, že odsuzuje veškeré násilí a že bombardování není nikdy řešení. Toho podle něj dosáhneme vždy jen vzájemným dialogem a porozuměním.
Kouzelný strom na peníze
V programu labouristů zněla hlavně slova naděje a změna. Jak apeloval v předvolebním videu Owen Jones, Británie je tak bohatá země, že neexistuje žádný problém, žádná výzva, žádná nespravedlnost, kterou by nebylo možné vyřešit. Proto je nesnesitelné, že i zde musejí mnozí pracující spoléhat na potravinové banky, aby nehladověli, stejně jako skutečnost, že mladí lidé se dostanou na univerzitu jen za cenu ohromných dluhů. Když byla Mayová konfrontována s otázkou zdravotní sestry, proč už několik let nedostala přidáno, dostalo se jí odpovědi, že neexistuje žádný kouzelný strom, kterým by bylo možné jen zatřást, a všem tak pomoci.
S trochou nadsázky můžeme říct, že právě takový kouzelný strom labouristé objevili v jejich plánu na pokrytí veřejných služeb, na němž by se měly výraznou měrou podílet nejbohatší korporace a firmy, které různým způsobem vysávají veřejný rozpočet, ale prostřednictvím daní do něj vracejí stále mizivě málo. Kdykoli někdo navrhne jejich zdanění, setká se s reakcí ve stylu člena Strany nezávislosti Spojeného království (UKIP) Paula Nuttela: Pokud zvýšíme daně, velké firmy ze země utečou, takže bychom jim měli daně naopak snížit. Podobný přístup podceňuje možnost inovativního národního systému zdanění a také zcela ignoruje historii jednoznačných politických selhání konzervativců. Víme totiž, že jedním z hlavních nepřátel celoevropského korporátního zdanění navrhovaného EU byla právě britská konzervativní vláda vedená Davidem Cameronem, když se v Evropském parlamentu postavila proti těmto návrhům a konzervativní ministři otevřeně prosazovali „daňovou soutěž“ mezi státy.
Přestože Corbyn nevyhrál a skutečný úspěch se zpravidla ukazuje až na „umění vládnout“, můžeme mluvit o výhře právě proto, že se zase jednou v důležitých volbách ukázalo, že politika nemusí nutně být jen volbou menšího zla. Jeremy Corbyn svým pozitivním programem vrací politice smysl, aniž by jí přitom ubíral na třaskavosti.
Autor je právník.