Za mnohé vděčím vězení

Co v Bělorusku znamená být anarchista – opro­­ti třeba Rusku, Litvě nebo Ukrajině?

Oproti Rusku se běloruská situace moc neliší. Být anarchista v Bělorusku znamená dodržovat přísnou konspiraci a být neustále připraven na represe. To vyžaduje u každého anarchisty smysl pro zodpovědnost a připravenost trpět za svou věc. Specifikum anarchistického hnutí v Bělorusku spočívá v tom, že nemůže být veřejné a působí v poloviční ilegalitě. Kvůli represím se anarchisté málo ukazují ve veřejném prostoru, jen během masových protestů, jako například na nedávných demonstracích proti zákonu o příživnictví. [Ten nezaměstnaným Bělorusům, jichž je oficiálně kolem 470 tisíc, ukládá povinnost odvádět státu zvláštní daň – pozn. red.]

Většina opozičních médií v Bělorusku je pravicová a má ve své agendě národní otázku. Pokud o anarchistech někdy napíšou, pak jako o „romantických snílcích“. Daří se vám překonávat tuto informační blokádu?

Narativ opozičních médií se změnil v souvislosti s nedávnými společenskými protesty, během nichž anarchisté ukázali svou sílu. Když nám lidé začali vyjadřovat podporu a na sociálních sítích se začalo psát, že právě anarchisté jsou vůdčí a nejlépe organizovanou skupinou protestujících, opozice vycítila, že se můžeme stát jejich konkurenty: vždyť „romantičtí snílci“ dokázali vzdorovat policejní přesile, zatímco opozice nikoli. A tak opoziční média změnila taktiku: otevřeně nás pomlouvat nemůžou, proto vyzdvihují takzvané etnoanarchisty, kteří jsou jim ideově blízcí, protože se pokoušejí vnést do anarchismu jakýsi národní prvek, což je nesmysl. Oproti ostatním je to nesrovnatelně menší a špatně organizovaná skupina a anarchistické hnutí jako celek s ní nespolupracuje. Nicméně o většině anarchistů se média takřka nezmiňují. Pokud jsou anarchisté zatčeni, píšou o nich opoziční média například jako o zatčených studentech. Myslím si, že čím silnější bude naše hnutí, tím nepřátelštější budou vůči nám opoziční média, to ostatně vidíme už dnes.

V současnosti máme jen jedno anarchistické médium, jehož cílovou skupinou jsou lidé mimo hnutí: jsou to webové stránky skupiny Prameň [Paprsek]: pramen.io/en. Od října 2016 je tento web v Bělorusku vládou zablokovaný. Od dubna 2017 není přístupná stránka Prameně na sociální síti Vkontaktě, kde měla přes dva tisíce odběratelů. Skupina ovšem dokáže tyto překážky obcházet: vytváří mirror­-sites, zakládají nové účty na sociálních sítích a tak dále. Nicméně všechna tato média byla státem prohlášena za extremistická a za podílení se na nich může být zahájeno trestní stíhání. Své tištěné médium běloruští anarchisté nemají, což je za takových podmínek pochopitelné.

Je v Bělorusku možné něco podobného jako Majdan na Ukrajině? Jak by se v takovém případě zachovalo Rusko a Evropská unie?

Myslím, že v Bělorusku budou masové protesty, a věřím, že bude revoluce, ale nebude to přesná kopie ukrajinského Majdanu. Jsou tu docela jiné podmínky i mentalita. Není tu parlamentní opozice, nejsou tu opoziční televizní kanály, nejsou tu na prezidentovi nezávislí oligarchové. V Bělorusku se během protestů začalo mluvit o rumunském scénáři. Rychlém a krvavém. Nakolik je to reálné? Počkáme, uvidíme.

Rusko se určitě pokusí získat nad situací kontrolu. I kdyby mělo poslat vojsko. Evropská unie jako obvykle vydá prohlášení, že je „hluboce znepokojena“.

Nemůžu se nezeptat na válku na Ukrajině, která i na Západě rozděluje levici. Jaký názor zastávají běloruští anarchisté a vy osobně?

Válka na Ukrajině je imperialistická agrese Ruska, to si myslí všichni běloruští anarchisté. Část z nich zaujala antimilitaristické, pacifistické stanovisko – mír za každou cenu – a distancují se od obou stran konfliktu. Část je víc proukrajinská – mám na mysli ­podporu ukrajinského lidu, nikoli státu a oligarchů. Já patřím mezi ty druhé. Myslím si, že kontrarevoluční vzpoura v Donbasu se podobá povstání ve Vendée a je plodem letitého úsilí ruských tajných služeb a jejich informační války. Začalo to jako operace k potlačení kontrarevolučního puče a přerostlo to v rusko­-ukrajinskou válku, z níž teď nakonec mají užitek obě strany konfliktu. Ukrajinské elity ji používají k podněcování nacio­nalismu, svalování všech problémů v zemi na Rusko a démonizování všech kritiků vlády jako Putinových agentů. Na tohle nesmíme při podpoře Ukrajiny zapomínat.

Strávil jste pět let ve vězení, napsal jste o tom knihu. Nelitujete toho? Nebyl to ztracený čas?

Nebyl a nelituji toho, jako nelituji ničeho, co jsem v životě dělal a co mě do vězení přivedlo. Považuji to za velmi důležitou etapu svého života, která mě v mnoha ohledech vychovala a zformovala mou osobnost. Bude to znít paradoxně, ale za mnohé vděčím vězení.

Jaký má vězeňský systém dopad na společnost?

Trestní systém měl historicky a má stále na naši společnost velmi podstatný vliv a je důležitým prvkem běloruského politického systému. Sovětský svaz byl tradičně zemí vězňů. Miliony lidí prošly gulagy a dnes jsou Bělorusko, Rusko, Ukrajina a další postsovětské země lídry v počtu trestaných na jednoho obyvatele. A protože vězení je místo, kde vládnou ultrahierarchické a také homofobní, sexistické, machistické hodnoty a praktiky, propuštění vězni si na svobodu se specifickým slovníkem odnášejí i vězeňské normy chování.

Příkladů je hodně: třeba tradice přirovnávat znásilnění muže mužem k projevu moci, upevnění hierarchie prostřednictvím sexuál­ního násilí, pohrdání ženou – ve věznici je jednou z největších urážek oslovovat muže v ženském rodě, za to přijde fyzická odplata. Homosexuál ve věznici patří do nejnižší kasty. Ale přitom se ten, kdo znásilňuje, za homosexuála nepovažuje, zatímco ten, koho znásilňují, ano.

Kromě toho je vězení metafora, obraz, který se užívá k zastrašování. Ne nadarmo státní média demonstrativně předvádějí skutečné i domnělé zloděje ve vězeňských chodbách v železných poutech, ne nadarmo se rozsudky spojené s odnětím svobody prezentují jako jednoznačně pozitivní a spravedlivý akt. To vše je nezbytné k vytvoření určité úrovně strachu za účelem kontroly společnosti.

Nakonec má věznice velmi silný vliv na společnost a politiku v diskursivním smyslu. Do ruštiny přešlo z vězeňského argotu několik tisíc slov. Užívají je novináři, politici a nikdo se už nezamýšlí nad tím, odkud pocházejí. Poslechněte si Lukašenka: v oficiálních projevech neustále používá slovo „naklonit“ ve významu „podrobit“, „ponížit“. To je přímý odkaz k sexuálnímu násilí, což není zas tak překvapivé, protože Lukašenko svého času pracoval jako mistr v nápravné kolonii. Tento vězeňský hierarchický diskurs, vězeňské hodnoty a normy chování velmi silně pronikají společností, zejména jejími nejméně kulturními, deklasovanými vrstvami.

Jak vidíte svoji budoucnost v politice? Mnozí běloruští anarchisté devadesátých let, když takzvaně dospěli a zmoudřeli, vstoupili do Běloruské strany zelených…

Anarchismus není otázka věku, není to subkultura, pro kterou se může člověk nadchnout na nějakou dobu a potom se na ni vykašlat. Je to v první řadě názorový systém, z nějž vyplývá i politická ideologie, filosofie, způsob života a všechno ostatní. Už samotná představa, že „někdo prošel anarchismem“, se podle mě objevila až v druhé polovině 20. století, kdy anarchismus přestal být masovým sociálním hnutím a stal se mládežnickým proudem.

Svoji politickou budoucnost dnes vidím v anarchistickém hnutí. Udělalo mě tím, kým jsem, dává mi sílu a motivaci bojovat dál. Možná když se situace v zemi změní, budu působit i v nějakých příbuzných oblastech, jako je ochrana lidských práv, akademická sféra či novinařina, ale určitě to bude anarchistická cesta. Nechci přebíhat do takzvané velké politiky – která navíc v Bělorusku neexistuje – v naději, že se přisaju k nějakému korytu a moci. Tradiční politika a státní systém jsou založeny na amorálnosti a bezzásadovosti, proto mě to tam vůbec netáhne. Anarchistické hnutí stojí na zcela jiných principech – na rovnosti, vzájemné úctě, absenci lži a pokrytectví. I proto jsem s ním spojil svůj osud.