Zmizení dlouhého pána

„Pro jeden pražský časopis prohlásil, že nikdy nezemře. Zemřel loni.“

Milorad Pavić o Václavu Sedláčkovi

 

 

V Bělehradě zuřilo léto, holubi se koupali v kaluži, která nestačila vyschnout po včerejší bouřce, muž na ulici prodával za pár dinárů vějíře a pach hnijících třešní se mísil s vůní ćevapi z bistra na rohu. Snažil jsem se jít ve stínu domů, pot z čela jsem si už přestal stírat a košili jsem měl mokrou až k břichu, jako bych právě vylezl z Dunaje. Šel jsem z Muzea jugoslávské historie a mířil k bytu Klary Aškenaziové, k níž mě přivedlo pátrání po osudu českého spisovatele Václava Sedláčka.

Ještě jako student bohemistiky jsem četl Sedláčkovu povídku, kterou vybral slavný srbský autor Milorad Pavić do své antologie soudobé světové prózy Papírové divadlo. Dnes jsem zaměstnaný v Památníku národního písemnictví, Sedláčkův text pořád pokládám za mistrovskou literární miniaturu a rád bych pro náš ústav zmapoval další autorovu tvorbu. Sedláček své prózy zveřejňoval anonymně či pod pseudonymy, a velkou část života navíc strávil v Bělehradě, kde stopa po něm končí.

Milorad Pavić bohužel zemřel ve stejném roce, kdy Papírové divadlo vyšlo česky, takže jsem ho nestačil kontaktovat. Ale prostřednictvím jeho manželky se mi podařilo navázat spojení se spisovatelkou a Sedláčkovou přítelkyní Klarou Aškenaziovou, jejíž příspěvek rovněž vyšel v Pavićově antologii a která v Bělehradě dodnes bydlí.

Zavolal jsem jí. Mluvila anglicky, o Sedláčkovi láskyplně vyprávěla a řekla mi také o jeho nikdy nevydaném románu Zmizení Dlouhého pána, který má teď ona u sebe doma. Souhlasila s osobním setkáním, ovšem nejdřív jsem si měl zajít do bělehradského Muzea jugoslávské historie na výstavu věnovanou darům pro prezidenta Tita – prý pak Sedláčkovu dílu lépe porozumím.

A tak jsem přiletěl do Bělehradu a z výzkumného grantu si najal pokojík s výhledem na řeku Sávu.

Návštěvu památek jsem měl beztak v plánu, takže jsem Klařinu přání vyhověl, i když jsem je považoval jen za rozmar staré paní, která mě snad chce takto poučit o historii svého města. Dojel jsem do čtvrti Dedinje, kde v bývalých Titových zahradách ční betonová budova muzea, a celé dopoledne jsem procházel mezi vystavenými dary, které jugoslávskému vládci přivezly zahraniční delegace. Titův portrét vyrytý do zrnka rýže arménským umělcem byl pozoruhodný, stejně jako úlomky měsíční horniny od amerického prezidenta Nixona nebo soška boha Osirise od prezidenta Egypta… Ale netušil jsem, jak mě to vše má přiblížit k Václavu Sedláčkovi.

Konečně jsem došel k vitríně s darem z mojí domoviny. Byl to otevřený kufřík a v něm stálo pět sklenic různých tvarů. Popisek zněl: Prag, Čehoslovačka. Poklon kompanije „Glas export Prag“ Josipu Brozu Titu. Pocítil jsem jisté zklamání, protože originalitě portrétu v rýžovém zrnu nebo měsíčních kamenů se československý dar nemohl rovnat; navíc jsem si všiml, že v kufříku je místo pro šest sklenic, a jedna tedy chybí.

Se smíšenými pocity jsem dokončil prohlídku muzea a vyšel ven do rozpáleného města.

 

*

 

Klara Aškenaziová žila v „profesorské čtvrti“, postavené v předminulém století pro zaměstnance tehdy vzniklé univerzity. Ke kdysi výstavním vilkám přibyly panelové budovy, když se oblast později změnila v „dělnickou čtvrť“, a dnes tu bydlí pestrá směs lidí, kteří hledají klid stranou rušných bělehradských bulvárů. Před Klařiným domem stál starý dub jako milosrdný slunečník a pod ním se popelilo hejno holubů.

Zazvonil jsem a Klara mě pustila dál.

„Vy jste se byl koupat?“ usmála se při pohledu na moji košili. „Počkejte, půjčím vám něco suchého. Po Václavovi.“

Otevřela skříň plnou pánského oblečení a vytáhla z ní bílou košili.

„Pan Sedláček tady bydlel s vámi?“ zeptal jsem se.

„To jsem vám neřekla? Támhle je koupelna, tam se můžete převléknout.“

Poslechl jsem. Košile Václava Sedláčka byla dlouhá, takže na mně vypadala spíš jako noční úbor. Vrátil jsem se v ní zpátky do pokoje.

„Dáte si kávu?“ vykoukla Klara z kuchyně a při pohledu na mě jí uniklo krátké zasmání. „Václav byl dlouhán,“ řekla skoro omluvně.

„Dám, děkuji.“

Propátral jsem očima hřbety svazků v její knihovně, jméno Václava Sedláčka jsem nenašel ani na jednom z nich, zato jsem viděl hodně cyrilicí psaných snářů. Vzpomněl jsem si, že do Papírového divadla Klara přispěla povídkou Čas v lahvi, pojednávající o vztahu snů a skutečnosti.

„Představ si, že někdo uzavřel tvůj čas do lahve, zapečetěnou ji hodil do moře a posílá ti ji,“ řekl v té povídce vypravěččin otec, když dceři vysvětloval, proč je důležité zapisovat si sny. „Snaž se najít svou lahev…“

„Jsou sny důležitější než rozum?“ zeptala se pak dcera.

„Chcete mléko nebo cukr?“ zeptala se Klara, takže odpověď vypravěččina otce jsem si nestačil vybavit.

„Mléko, děkuji.“

Klara přinesla na podnose dva šálky kávy a usedli jsme do křesel.

„Rád bych se vás ptal na Václava Sedláčka,“ začal jsem. „Nebude vám vadit, když si to nahraju?“

„Vůbec ne. Byl jste v tom muzeu?“

Přikývl jsem.

„A viděl jste tam Klub obřích číší? To je totiž bod obratu ve Václavově životě.“

„Nějaké sklenice jsem tam viděl,“ přiznal jsem zahanbeně.

Vzdychla a rozsvítila tablet, položený na konferenčním stolku. Heslo Klub obřích číší v češtině už na něm bylo připravené.

„Přečtěte si to sám, já od Václavova odchodu česky skoro zapomněla.“

Pohlédl jsem na obrázek šesti sklenic – pět z nich jsem viděl dopoledne v muzeu. Každá měla svébytný tvar i vlastní jméno: Měsíční tvář, Tlouštík, Štíhlá dáma, Dlouhá tvář, Tlustá Berta a Dlouhý pán. Nedalo moc práce vzpomenout si, že to byl Dlouhý pán, kdo v kufříku chyběl.

Pak jsem četl: „Složení skla a zvláštní tvar obřích číší jsou vskutku jedinečné. Pružnost materiálu i vyvážené těžiště jim totiž umožňují kroužení na dýnku. Tato schopnost jim přinesla nejen označení tančící poháry, ale využívá se také při vstupním ceremoniálu do Klubu obřích číší, jehož členy se stali nejen králové či královny, ale i slavní umělci. Přijímaný člen si vybere podle své povahy číši a pak ji roztočí. Dokud rotuje, nalévá do ní tradiční karlovarský likér becherovku. Jakmile se pohár zastaví, musí vypít celý jeho obsah. Následuje přípitek, který završí celý ceremoniál. Každá číše je unikátní a má svůj individuální zvuk. Přípitek je doprovázen půvabnými tóny, které lze přirovnat k vyzvánění zvonků.“

Vzhlédl jsem od tabletu.

„Delegace toho exportního podniku jezdily po světě a přijímaly do Klubu obřích číší krále, prezidenty a podobně,“ vysvětlila mi Klara. „A Václav jezdil s nimi jako tlumočník.“

Věděl jsem, že Sedláček původně působil jako novinový korespondent z Moskvy a Berlína, takže tlumočení v zahraničním obchodu mi do jeho obrazu docela dobře zapadalo.

„V sedmdesátých letech přijeli s Klubem obřích číší do Bělehradu za prezidentem Titem. Určitě víte, že Tito odmítal okupaci vaší země v roce 1968, takže vztahy Jugoslávie se Sovětským svazem i s novou československou vládou tehdy byly poněkud vyostřené.“

Přikývl jsem a pohodlně se opřel v křesle; tohle vypadalo na dlouhý příběh.

„K přijímacímu rituálu Klubu obřích číší patřilo, že se do poháru lila becherovka a přijímaný člen ji musel naráz vypít. Zřejmě to byla sovětská rozvědka, koho napadlo, že ten ­rituál by se dal využít k atentátu. Členové delegace o tom neměli vědět.“

Zase jsem se v křesle vzpřímil – špionážní zápletku jsem tedy nečekal.

„Tito s sebou měl strážce, kteří si napřed vyžádali originální balení becherovky do rukou – ale jed do lahve vlili ,sovětští poradci‘ už předtím v Karlových Varech a Titova ochranka se nechala oklamat neporušeným kolkem. Jak asi tušíte, Tito si ze sady sklenic vybral Dlouhého pána. Roztočil ho, lil becherovku… A vtom Václav zavrávoral, narazil do stolku a sklenice spadla a rozbila se o zem. Tito se rozčílil, další sklenici si vybrat odmítl a rituál musel být zrušen.“

„Václav Sedláček zachránil Titovi život,“ řekl jsem zbytečně; potřeboval jsem tu větu slyšet nahlas. „Ale jak mohl vědět, co se chystá?“

„Nevěděl o tom. Později v celé události viděl vyšší sílu, která konala jeho prostřednictvím. Já bych spíš řekla, že se mu tehdy zatočila hlava z horka. O atentátu se dozvěděl až po návratu do Prahy při výslechu, díky prořeknutí nějakého důstojníka Státní bezpečnosti.“

„Takže tohle je tajemství Zmizení Dlouhého pána.“

„To je teprve začátek.“

 

*

 

Klara otevřela okno a zapálila si cigaretu. Zvenku do pokoje slabě pronikal hukot aut z bulváru Despota Stefana, šumění dubového listí a občasné zatleskání holubích křídel. Ochladilo se, na obloze kynuly bouřkové mraky.

„Ta chvíle byla zlom v jeho životě,“ pokračovala. „Z exportní společnosti ho samozřejmě vyhodili. Nemohl sehnat pořádné zaměstnání, Státní bezpečnost ho z pomsty všemožně šikanovala, takže se rozhodl utéct do Jugoslávie. Snad doufal, že se u Tita dočká vděku a ochrany, ale ten o zmařeném atentátu vůbec nevěděl a nějaký bývalý tlumočník mu byl lhostejný. A tak Václav uvízl v Bělehradě a zabydlel se v literatuře – živil se překládáním a pod pseudonymem vydával knížky v jednom moskevském nakladatelství.“

Jiskřička cigarety se jí odrážela v očích. Klara vyprávěla s rostoucím vzrušením, jako by ten příběh chtěla už dlouho někomu říct.

„Poznali jsme se v hospůdce v Jakšićově věži – tam, kde se podle Paviće zjevuje pravda. Časem jsem Václava s Miloradem seznámila, docela se spřátelili a společně vymýšleli, jak napsat knížku, jakou ještě nikdy nikdo nenapsal.“

„Pavić to pak dokázal Chazarským slovníkem,“ řekl jsem.

„Ano, to je skvostný román,“ přitakala Klara. „Ale Václavovi to pořád bylo málo. Díky té události s Klubem obřích číší se cítil předurčený k velkému dílu, věřil, že skrz něj promlouvá ta vyšší síla.“

„Chcete říct, že se zbláznil?“

Pokrčila rameny. „Zkuste si představit, že někdo uzavřel váš čas do lahve, zapečetěnou ji hodil do moře a posílá vám ji. A Václav…“

„Snažil se najít svou lahev?“

Zavrtěla hlavou. „Snažil se přeplavat na druhou stranu a dostat se k tomu, kdo ty lahve posílá.“

Ve večerním šeru se zdvihl vichr a auta zaparkovaná pod dubem začala zoufale houkat svými alarmy, jak je rozkymácené větve šlehaly po kapotách. Klara zavřela okno.

„Víte, on chtěl napsat knihu, ve které bude všechno,“ pokračovala.

„Četl jsem, že zamlada si vytapetoval koupelnu recenzemi svých děl.“

„Taky jsem to slyšela,“ přikývla. „Ale myslím, že tady v Bělehradě mu šlo o víc než o slávu. Chtěl překročit lidské zákony, napsat knihu, která pohltí každého, kdo si ji přečte. Snažila jsem se ho přesvědčit, že kdybychom spolu třeba… že nejkrásnější knihu píšou geny v tělech našich dětí… ale nechtěl o tom ani slyšet.“

Venku zaburácela bouřka, blesk osvětlil Klařinu smutnou tvář, ulicí se hnala voda. Literárněhistorickému i špionážnímu žánru jsme se vzdálili směrem k čemusi nejasně faustovskému a já začínal mít strach o soudržnost své povídky.

„A napsal nakonec tu knihu?“ zeptal jsem se.

Klara mi místo odpovědi podala pár gumových rukavic, jaké se užívají při práci s vzácnými archivními tisky, a sama si taky pár navlékla. Pak z knihovny vytáhla Chazarský slovník a jeden svazek Borgesových povídek a za nimi, ve druhé řadě, se objevily desky plné zažloutlých papírů. Opatrně je vytáhla a položila přede mě na stůl. Na titulní straně stálo: Václav Sedláček: Zmizení Dlouhého pána.

„Stalo se to asi rok před tím, než Pavić vydal Papírové divadlo. Přišla jsem z práce domů a na stole jsem našla tenhle strojopis. A Václav byl pryč, od toho dne jsem ho už nikdy neviděla.“

„A vy myslíte,“ bylo těžké udržet vážnou tvář, „že ho ta kniha pohltila nebo co?“

Pokrčila rameny. „Kdysi jsem četla povídku o králi a básníkovi. Básník na královo přání napsal dokonalou báseň, do níž se vešel celý svět. Předložil ji králi a pak se zabil dýkou. Král nato opustil svůj dvůr a stal se žebrákem.“

„Takové věci jsou jenom v povídkách,“ zasmál jsem se nejistě.

„Zkuste si z té knihy něco přečíst,“ vybídla mě.

Navlékl jsem si rukavice, otevřel strojopis namátkou asi ve třetině a četl:

„V Bělehradě zuřilo léto, holubi se koupali v kaluži, která nestačila vyschnout po včerejší bouřce, muž na ulici prodával za pár dinárů vějíře a pach hnijících třešní se mísil s vůní ćevapi z bistra na rohu.“

Polekaně jsem desky zaklapl a vzhlédl ke Klaře.

„To… to je nějaký vtip?“

„V té knize je všechno,“ zopakovala. „Každý čtenář v ní najde lahev se svým časem.“

Někde nad Sávou zarachotil hrom.

„Je tam,“ zeptal jsem se, „i to, co bude?“

„Nevím, nikdy jsem tu strašnou knihu nedočetla do konce. Jestli máte odvahu, podívejte se na poslední stránku.“

 

*

 

Probudil jsem se ve svém pokojíku s výhledem na Sávu a otevřel okno. Noční bouřka pročistila vzduch, nad řekou létali kormoráni.

Shýbl jsem se k aktovce, vytáhl z ní desky plné zažloutlých papírů a vzpomněl si, jak se Klařina tvář uvolnila, když jsem Zmizení Dlouhého pána bral k sobě. Napadlo mě, jak dlouho bude kolegům z Památníku trvat, než mě začnou pohřešovat.

Potom jsem usedl ke stolu a dal se do čtení.