Vypsat volby na konec října byla od prezidenta pěkná kulišárna. Do kampaně se lídrům vloží doba prázdnin a dovolených, čas oponou trhne a dost možná změní svět. A také voliče. Přijdou sice k urnám odpočatí, ale nejspíš i řádně odpolitizovaní. A mnohonásobně nevrlí, že dovolenou vzal čert, Vánoce jsou takřka na krku a jeden víkend bude zkažený už pouhým zvažováním, koho a zda vůbec volit. Kdo si v podzimním marastu ještě vzpomene, že sociální demokraté slíbili „dobrou zemi pro život“, komunisti jako obvykle „mír ve světě, spravedlnost a bezpečí doma“ a Andrej Babiš klidně i to, o čem se mu náhodou zdálo („O čem sním, když náhodou spím“)? Dnešek se asi bude v září jevit jako cosi nehodné zápisu pro lepší paměť.
Přes léto totiž snadno mohou vzít zasvé dosavadní trendy, kolem nichž se teď všechno točí. Jádrem rozvlněného politického terénu jsou zatím preference Babišova hnutí ANO, které se nejčastěji drží nad třiceti procenty, a voličská podpora sociálních demokratů, zlověstně tíhnoucí k pouhým deseti procentům. Aktuálně hrozí, že strana jednoho muže získá nadpoloviční většinu a pohodlně sestaví jednobarevnou vládu, která bude – tak to Andrej Babiš řekl – „táhnout za jeden provaz“. Nadpoloviční většina „anoistů“ v křeslech poslanecké sněmovny se zdá být tím pravděpodobnější, čím horší jsou vyhlídky koalice lidovců se starosty a nezávislými – ti totiž stále nemají žádnou jistotu, že dostanou potřebných deset procent hlasů pro překročení sněmovního prahu. Nic z toho nemusí ovšem po prázdninách platit, programy budou dozajista vyčpělé a zapomenuté, lídři ochraptělí a okoukaní, mediální mašinérie unavené a drhnoucí. Pěkný domácí skandál nebo otřásající zahraniční událost, účelově přeložená do češtiny, může současné silokřivky postavit na hlavu.
Babiš má nyní v každém případě našlápnuto. Vychází vstříc stereotypům xenofobní povahy, upozorňuje na to, že již dva roky žádá uzavření Evropy před vnější migrací a že odmítá „od začátku kvóty, a to i za cenu sankcí“. Jednou dostal i nápad, že by NATO nemělo být v zájmu naší bezpečnosti obranným, nýbrž útočným paktem (teď už to neříká – asi mu vysvětlili, že v praxi je tomu tak už dávno). Ozbrojený a za držitele zbraní s Bruselem se rvoucí Milan Chovanec hadr. A mokrý hadr proti Babišovi je i nový volební lídr ČSSD a kandidát na premiéra Lubomír Zaorálek, kterému se najednou znelíbila Evropská unie a po vzoru krajní pravice straší voliče nebezpečnými čtvrtěmi západoevropských měst. Na pár procent navíc a na pokračování koalice s Babišem, kterou Zaorálek výslovně nevylučuje, by to však mohlo stačit. Pokud ovšem Babiš dostane rozum a přestane „bojovat proti korupčním systémům a vlivovým skupinám, které si zprivatizovaly stát a odstranily mě z vlády, protože jsem ohrožoval jejich kšefty“. Tak tohle by nešlo, vážený pane. Buď budete s námi dál dělat kšefty, které vás kdysi dostaly do první podnikatelské ligy, anebo půjdete z kola ven, do naprosté izolace. A nejlépe na samotku.
Babiš si ale koleduje i jinak. Z pozice předsedy uměle zkonstruované partaje vyčítá stranám, že to jsou jen pouhé pravolevé fasády. Podle jeho slov „strany si na levici a pravici jen hrají, a když sedí ve vládě, tak mají stejný program“. Navrhuje tedy takříkajíc přiznat barvu a shrnout pravici i levici pod křídla skutečné všezahrnující strany. Tou je samozřejmě ANO, a tedy vlastně Babiš sám, ať už náhodou spí a má sny, anebo bdí a maká. „Nechceme oslovit jen některé sociální vrstvy, chceme oslovit všechny občany, od podnikatelů, kterým chci snížit daně, po seniory, kterým by se měly zvýšit důchody,“ prohlásil. A bude vymalováno, pokud to ještě navíc zajistí změna ústavy: „Preferuji většinový systém, kde je jasné, kdo vládne a kdo má odpovědnost a po čtyřech letech se zodpovídá voličům. Pak by věci měly spád.“ Trochu to připomíná Macronovu „francouzskou revoluci“, pod jejíž prapor se hrnou pravicoví republikáni, celoživotní socialisté, politici modří, rudí i zelení.
Potíž je v tom, že pod Babišovy fangle se nehrne skoro nikdo. Pojal totiž tu svoji revoluci pozoruhodným způsobem. Poprosil voliče, aby mu „dali šanci předvést, že se kabinet dá řídit a že může fungovat jinak, než fungovaly vlády od revoluce, tedy ve prospěch občanů“. To se podívejme. Jeden z vítězů minulé revoluce tu otevřeně říká, že od listopadu 1989 ve prospěch občanů vlády nefungovaly. A bezděčně tak demonstruje – svými slovy, kontroverzní pozicí v politice i „třídním původem“ – jeden ze základních prvků toho, čemu se odborně říká „revoluční situace“: vládnoucí elita je rozdělena v názorech na stav systému a na řízení jeho další reprodukce. Rozkolem na vrcholu sociální pyramidy obvykle začíná vše, co mívá v dějepisech alespoň stránku zaručenu a co zřejmě ani o prázdninách nevyšumí. A to nejen v Česku, ale třeba i ve Spojených státech amerických.
Autor je politický komentátor.