Blues pod umělým osvětlením

Carla Hirsche na večírky moc neužilo. Šlo o to, aby je přežil. Všichni ti takzvaní lidé s větrem ve tváři. Zavalité automaty znečišťující a zasírající životní prostředí. Když přimhouřil oči, bavící se těla jeho spolupracovníků posely jako puchýřky barevně se třpytící molekuly. Až příliš často tohle všechno – lidé, místa a věci – vypadalo, že se to co nevidět rozsype. Všichni jako by se měli každou chvíli roztéct na polévku. Že pro totální rozpuštění lidských těl a jejich vytečení z okna neexistuje precedent? Přesto jste se kvůli tomu mohli trápit. Někdy nebylo zbytí.

Dnešní večírek se konal v jednom z těch hlubokých, úzkých městských bytů, kde se čeká, že polezete majiteli do prdele. Bylo to jako vejít do mrňavé, neutěšené boudy, skutečné psí boudy, a olizovat chlupatý zadek psa, který v ní bydlí a je nebetyčně zpruzený, že jste se mu do toho miniprostoru vecpali. Člověk směl zůstat jen tak dlouho, dokud rejdil jazykem.

Doufejme, že v téhle boudě aspoň mají pořádné pití. A prachy zdarma. A žebírka v omáčce, co se občas podávají na podnikových večírcích. I kdyby si k nim směl kvůli své dietě jen přivonět.

„To světlo, ten prostor, můj bože,“ přistihl se Carl, jak se rozplývá před malým, dokonale oblečeným hostitelem, který stál na podestě.

Ten Carla vítal se znepokojením v obličeji.

Carl příliš pozdě zvedl ruce, aby si zakryl obličej. Nechtěl být nikomu na obtíž – aspoň ne komukoliv. A co, ten týpek je mu u prdele. Copak Emily Prostová, odbornice na etiketu, nevěnuje celou kapitolu tomu, jak skrýt veškeré reakce před podivuhodnými tvory, kteří se vám objeví na prahu? Držet zobák, aby nevyšla najevo hrůza a znechucení, které byste mohli opravdu cítit.

„Stačí, když mi ukážete moje pokoje, a klidím se všem z očí,“ oznámil Carl hostiteli s příliš křečovitým úsměvem. „Jones už mi vzal nahoru zavazadla. Letos si užijeme legraci, kolego!“

Hostitel ho neslyšel a vtip nepochopil. Už se Carlovi díval přes rameno, kde se na úzkém schodišti mačkali lidé a snažili se protlačit dovnitř. Kvůli čertví čemu. Kvůli pití. Kvůli osamělosti a smyslnému potěšení. Kvůli tomu, že na pozvánce stálo: „Nedržte se při zemi, přátelé! Roztáhněte křídla!“ Kvůli tomu, že Mayflower, kde všichni pracovali, byl ukázkovej hajzl. Budoucnost byla zralá pro sexuální dobývání a všichni už si ostošest promazávali součástky.

Carl věděl, že když má vypito, na nějaké muchlování může zapomenout. Především kvůli svému obličeji, který měl díky práci. Nic pěkného na pohled ani na dotek. I když byl oděruodolný, což byl bonus. Zvlášť kdyby propukla nějaká smrtící apokalypsa a musel by se vrhnout obličejem napřed do ostružiní nebo tak někam. Pro teď, zatímco na něho zezadu dotírali účastníci večírku, nemohl dělat nic jiného než vzpažit, nechat se unášet davem a ze všech sil doufat, že ho ta vlna odnese zdravého a živého zpátky domů do postele.

V některých ohledech bylo nevyhnutelné, aby si Carl o pár nocí později vyfotil koule a rozeslal je celému mailing listu lidí z Mayflower. Poté, co si dal horkou vanu, opřel si mobil hluboko do rozpařeného mezinoží a vyblejskl skalisko a šev, topografickou karmínovou spáleninu. Dal fotku do přílohy, stiskl „Poslat všem“ a vypustil ji do éteru. Byl to fajn pocit. Do jisté míry úleva. Svou cudností a osamělostí to možná dokonce připomínalo postkoitální blaho. Později, zatímco jeho zpráva přistávala v klíčových e­-mailových terminálech po celém městě, měl nutkání stoupnout si ve svém bytě k oknu a zaposlouchat se přes sklo do pulsujícího večera.

Kdybyste to vzali pozpátku až k údajně slunečnému ránu, kdy se Carl narodil, napočítali byste, že už si ze svého nadmíru radostného života, ze svého pozemského projektu, odkroutil deset tisíc sedm set a něco dní.

Podle vyprávění jeho matky, protože některé matky spustí, sotva vejdete do dveří, byli toho dne ptáci v rauši a skřehotali po celé nemocnici. Vzduch byl tak svěží a chladný, tvrdila, že se člověk cítil v náruči větru. Přesně tak to říkala. Když se malý Carl narodil, celé sousedství, podle jeho matky, zadrželo dech. Je mezi námi někdo nový. Někdo zvláštní. Šlo o revizionistické líčení narození, které si Carlova máti vycucala s největší pravděpodobností z prstu, když jí chuděře došlo, že její syn je jen další pronikavě nudný stroj na potřeby, nerentabilní a deptající, naprogramovaný vysávat ji tak, že brzy zapomene na své zájmy a radikálně přemění fungování celého svého já, aby dítěti poskytla mateřskou péči, která ho přinejmenším uchrání před vězením, márnicí a ordinací specialisty na změnu pohlaví. V kterémžto okamžiku ho důmyslně potrestá sotva znatelnou lhostejností a emoční rozpolceností. Rodičovství! Pokud jde o motivy, jeho matka měla pro svou velkohubou, vypočítavou beletrizaci Carlova narození poměrně dobrý motiv a on jí odpustil, že jeho bezvýznamný debut tak velebila. Ne že by ho o to někdy požádala.

Po dvacítce, těsně předtím, než jeho matka zemřela, když už byla apatická a vypovídaná a hleděla z okna jiné nemocnice, jako by prováděla průzkum terénu pro vlastní pohřeb, si Carl konečně vygooglil, jaké bylo v den jeho narození počasí. A podívejme: déšť, déšť, déšť, prach, požár, vražda, vražda, déšť. Bezbožné úterý. Ze severu zemi bičovaly neslýchané přívaly vody. Všude samá špína, bláto, polámané stromy a domy rozpůlené vedví. Možná že svítilo slunce, ale ne v téhle části světa.

A ptáci? O těch nebylo na internetu ani slovo.

Jak se ukázalo, ta fotka se Carlovi vrátila jako bumerang. Kolegové v práci, kteří tu přílohu otevřeli – špičkoví kreativci v Mayflower, stejně jako inženýři zalezlí v sile v Albuquerque –, ji považovali za snímek jeho zuboženého krku. Nebo snad za kus opařené kůže v podpaží. Jinými slovy, zdálo se, že na té fotce nikdo neshledával nic, co by odkazovalo výlučně k šourku. Jen krutou, byť pochopitelnou dokumentaci symptomů muže, jenž byl zřejmě nejtýranějším zaměstnancem firmy Mayflower. Lomítko lidský subjekt lékařského výzkumu. Lomítko pokusný králík. Lomítko hrdina. Lomítko hlupák. „Spařený“ Carl, jak začal sám sobě říkat. Jedinec obětující se pro kolektiv.

Carl čekal, že se ho budou v práci následující den stranit, budou na něho obrazně řečeno blít, možná ho i odlifrují do místnosti určené pro „poslední rozloučení“ s neschopnými zaměstnanci, kde jim Kipler, generální ředitel, vyčistí žaludek a přitom je bude píchat prstem do hrudi, ale místo toho jen posbíral pár ledabylých objetí. Intenzivně, přímo na tělo se ho dotýkali lidé, které skoro neznal. Musel celou svou bytostí snášet jakousi neslýchanou lásku.

„No páni,“ pronesla Kora z výživového, zatímco ho od sebe držela na délku paže a freneticky mu hleděla někam nad hlavu. Odjakživa uměla bodnout, ale občas zapomněla vytáhnout žihadlo.

„Carle? Zlato?“

„Jsem v pohodě,“ zašeptal Carl. Náhle ho přepadl ostych.

„Já vím,“ utvrdila ho Kora. „Jsi! Budeš! Jsi tak statečný. Nemůžu uvěřit, jak otevřeně se stavíš k tomu, co to s tebou dělá. Dobře jim tak.“ Zahrozila pěstí.

Kora Objevitelka. Už nikdy o ní takhle smýšlet nebude. Ve skutečnosti si cenil její laskavosti, i když namířené nesprávným směrem. I když nepatřičné. Záleželo na tom?

Stiskla ho kolem pasu a on cítil, jak si ucvrnkl. Jeho močový měchýř jako by patřil někomu úplně jinému.

Později dopoledne strčil do Carlovy kóje hlavu starší muž, jehož jako by odborníci navrhli coby ztělesnění smutku a lítosti, a s hlubokou, hranou empatií zakroutil hlavou. Jmenoval se asi Murray. Nebo Maury? Možná to byl Larry. Pracoval jako technik. Měl na starosti noční seřizování počítačových monitorů, které pomalu opékaly Carlův obličej ve službách vyššího dobra. Hromady peněz pro Mayflower. Ztráta tělesných funkcí pro Carla.

„Myslím na vás a soucítím s vámi,“ řekl Carlovi přihrbený muž, jako by se modlil. „A je mi jasné, že se nikdy nedozvím, chci říct, nemůžu vědět…“ Zarazil se. „Čím procházíte. Nikdo z nás to nemůže vědět.“

„Co všechno jen nemůžeme nikdo vědět,“ opáčil Carl a co nejradostněji zavrtěl hlavou. „Možná že je načase kapitulovat. Záhady vítězí, my utřeme. Prohráli jsme!“

Muž znovu svěsil hlavu a sepjal ruce.

„No nic, k tomu jsme se přece upsali, ne?“ nadhodil Carl a marně se snažil vybavit si přesný okamžik, kdy kývl na účast v tom experimentu. Vážně se to stalo? Nepamatoval si, kdy naposledy napsal své jméno, svolil, přikývl, dal k něčemu souhlas. Že by k vyjádření souhlasu a spolupráce prostě stačilo, že zůstává naživu? Tím, že dál chodil po chodbách Mayflower a nezalezl někam do díry, říkal: Ano, ano, prosím, vyzkoušejte na mně své vybavení. Zvlášť takové, co způsobuje popáleniny. Bylo by mi nesmírným potěšením.

Jak bylo od tohoto muže laskavé Carla navštívit a poděkovat mu za jeho služby! Starý Carl by se usmál a poděkoval by mu, ale jeho děkovací ústrojí, neúprosně spojené s jeho obličejem, se pokazilo. Zůstala mu jen znehybnělá hlava maskota. Teď by se mu při mezilidském styku hodily emotikony na dřívkách od nanuku, jimiž by mohl mávat, aby si všichni nezačali myslet, že odumřel i uvnitř.

Spařený Carl, alfa tester v téhle panoptikální show, si nebyl úplně jistý, jak se celá ta věc s výživou ultrafialovým zářením vlastně zrodila. Proč by chladní vrchní velitelé Mayflower, čuráci na entou, odhalovali svou pravou automapu zrovna jemu?

Když před pěti lety nastoupil do zdejšího inovátorského týmu, zapisoval aplikace, jež sledovaly – nebo se o to aspoň snažily – emoce, aby konečně došlo k věrnému zaznamenání pocitů v celosvětovém měřítku. A k jejich vyrabování. A pak možná i navrácení za výkupné lidem, pro které byly emoce na prvním místě. Carlův tým dokázal za použití nasbíraných dat spárovat jednotlivá líčení emocí – graficky znázorněné vektory toho, co jednotliví uživatelé pociťovali v rozmezí dnů, týdnů a let – s líčeními jiných uživatelů. Možná dokonce v rámci jednoho činžáku. Rozhodně v rámci sousedství. Leda že dotyčný bydlel v nějakém podělaném zapadákově. Nebo že jeho citové vektory vykazovaly nanejvýš neobvyklý tvar. Carlův tým nabízel něco jako párování nálad. Kdo se ještě k smrti nudí? Komu je všechno šumák? Kdo má dnes docela dobrou náladu, možná hraničící až s mírným nadšením, přestože v Angole došlo k nějaké tragédii? Koho přestal bavit noční život, chce být sám, ale stejně je osamělý? Kdo spořádá denní kalorický příjem na jedno posezení ve tři ráno, a stejně si to neužije?

Tohle neměla být obyčejná seznamka, i když – Cink, dobrý den! Zaplaťte, hashtag doba­-je­-nesmlouvavá! Byli si poměrně jistí, že jsou na stopě něčeho skutečně velkého. Carl byl přesvědčený, že s dostatečným počtem uživatelů, posílajících své pocity do cloudového úložiště, by Mayflower mohl sedět na zlatém dole s daty. Pokud šlo o soukromí, byl to kardinální úlovek, dokonce lepší než krevní vzorek od jednoho každého obyvatele planety.

O ten ale v Mayflower podle pomlouvačných webových stránek taky usilovali.

Jenže vedení vycítilo příliš velkou šíři záběru. Celé to zavánělo tím, že to odpískají. Sebepoznání je pro mrtvoly, tvrdili. Lidé se nemají dost rádi, aby si uměli poradit s jinými lidmi, jejichž emoce se tolik podobají těm jejich. Připadají si pak tuctovější. Produkt by se neměl pokoušet sdělovat pravdu tak agresivně. To bylo nechutné. Kromě toho pocitové senzory nebyly technologicky na takové výši, na jaké by být měly, a jedině mladí lidé byli ochotni nosit obojky, jak navrhoval Carl. Vedení zatáhlo za ruční brzdu. Vedení, které ztělesňoval Kipler, Kipler, Kipler a zase Kipler podle toho, jakou měl zrovna náladu. Podle toho, jaký měl zrovna svetr.

Kreativní oddělení pořádalo intenzivní skupinové diskuse o několika kolech a se stovkami přítomných. Heslo dne znělo přerušení. Carl se svým týmem byl přinucen zvednout nožičku a ostudně pomočit status quo. Neboť jak kdysi prohlásil Kipler, aby vynález pořádně sypal, aby snášel zlatá vejce a opravdu položil ekonomiku ve prospěch Mayflower, musí s odstupem času vypadat nevyhnutelně, směšně zjevně. Všichni se pořád vraceli k jídlu. Jaký je to problém. A nejen proto, že ho na celé planetě zbývalo tak málo.

Carl byl u toho, když Kipler poprvé přivedl na diskusní fórum life­-hackery. Drsní, hluční, krásní, ambiciózně nesmrtelní. Prostě banda nestárnoucích tvorů s dětským kukučem, lidské bytosti jakoby updateované na verzi 2.0. Vážně, kolik jim bylo? Jedenáct? Kipler je nazýval budoucností Mayflower. Nadšeně přijímali každý zdravý trend, s vervou se pouštěli do nevyzkoušených lékařských postupů. Drželi minihladovky, přejídali se superpotravinami, dělali scény kvůli vlastním krevním testům, které pak arogantně vyvěšovali na nástěnky s přehledem dlouhověkosti. Carl je jednou přistihl, jak se ženou chodbou, horní ret potřísněný něčím průzračným a mastným. Vypadali duševně vyšinutí. Life­-hackeři brzy propadli službě zvané Džbán. Každé ráno vám doručili do kóje džbánek. Víc jste toho za celý den nepotřebovali. Nutriční kravina. Optimalizovaná zrůdnost, do které vám klidně přimíchali i léky, abyste měli veškerý příjem v jedné nádobě. Někdy v ní bylo husté sérum, spíš krém než pití. Jindy mazlavá a čirá tekutina, pokrytá pěnou. Záleželo na vašem krevním obraze. Zatímco jste se propíjeli od jednoho džbánku k druhému, barva a kvalita nápoje se proměňovala v závislosti na zpětné vazbě. Poslední hlt se nepolykal, ale vyplivoval do připravené láhve, která se odesílala k analýze. Teprve potom byl připraven nápoj na další den. Nebo se to aspoň říkalo. Life­-hackeři si jednoho dne přinesli džbánky na skupinovou diskusi, popíjeli z nich a krkali, přičemž vypouštěli páru barvy trávy.

Podle jedné legendy prý Kipler toho dne několik džbánů roztřískal, s jedním mrskl přímo nad svojí hlavou a přitom se smál jako šílenec. Carl by to byl strašně rád viděl. Mazlavá sračka v některých nádobách vypadala, jako by ani nešla vylít. Zůstala by prostě viset ve vzduchu jako mrak. Carl si Kiplera představoval zmáčeného smetanou a pokrytého bílou pěnou.

Nakonec to dopadlo tak, že Kipler prohlásil, že start­-up, který Džbán vymyslel, vůbec nepochopil, oč tu běží. Přitahovali vaši pozornost k tomu, co jíte, zatěžovali vás zbytečným příslušenstvím, společensky vás izolovali a tak dále – následovala asi desetiminutová sžíravá kritika. Nakonec Kipler poslal k ledu premisu, realizaci i budoucnost tohoto produktu a chudáci life­-hackeři u stolu jako by se rozplynuli.

„Zbavte se Džbánu,“ vyzval je Kipler na závěr. „Zbavte se tekutin. Zbavte se všeho. Co zůstane?“

Nikdo neodpověděl.

Kipler se usmál.

„Přesně tak,“ přikývl. „Nic. Nezůstane zhola nic.“

Mávl rukou do prázdna, pak ukázal na osvětlovací tělesa nad hlavou.

„Všichni tu sedíme a nasáváme světlo. Klidně bychom mohli celou dobu jíst.“

Po těch slovech se odmlčel a všichni vyjeveně mžourali nahoru do světla.

Společnost Mayflower Systems pravidelně skupovala a ničila malé společnosti, většinou aby zadupala do země pokrok. Nebo že by jen prostě chtěla vyděsit vesmír a zvýšit celosvětový smutek? Součástí patentového portfolia, které se zhruba v té době objevilo na internetu, byla pěstební světla. Užití umělého osvětlení jako dopravního systému pro živiny, nejen pro rostliny, ale i pro zvířata. Žárovkám odzvonilo a z ultrafialového léčivého proutku pro nemocná zvířata se v Mayflower stalo něco úplně jiného a děsivě báječného. Výživový systém pro kůži, pro lidskou kůži. Zatracené lidské pěstební světlo, jak to nazval Kipler, i když slovo „lidské“ mu připadalo příliš odborné. Stejně jako si kůže ze slunce vyrábí vitamín D. Až na to, že tohle se bude týkat i ostatních vitamínů a mikroživin. A jednoho dne i tří nerozlučných amigos: tuku, bílkovin a sacharidů, které většinou dostáváme do těla pouze konzumací masa a podobně. Jídlo je zastaralé, hlásalo marketingové heslo. Jídlo je bolest hlavy a otrava. Jídlo je nechutné. Kvůli omáčce. Kvůli zápachu. V budoucnosti, hřímal Kipler, budou všichni jíst jen tak mimochodem, zatímco se budou věnovat jiným věcem. Zatímco budou třeba pracovat!

Kdo se přihlásí dobrovolně? Kdo se vyšvihne do sedla a okusí velikost? Kdo byl hloupý? Kdo neměl co ztratit? Kdo neměl rodinu, která by ho oplakávala, kdyby se něco zvrtlo? Kdo se chtěl stát hrdinou? Kdo by dokázal vydržet obrovský nápor bolesti, aniž by ztratil vědomí? Kdo by dokázal vystát chronické, hluboké svědění pod kůží, jež se škrábáním jen zhoršovalo?

To ale ve skutečnosti nebyla rozhodující kritéria. Nic z toho. Všem kreativcům vzali krev a hledali jedince s donebevolajícími nutričními deficity. Jinými slovy takové, co žerou samé sračky a jejichž hodnoty krevního obrazu odpovídají hodnotám nějakého zmutovaného gremlina. Prvním úkolem bylo zjistit, jestli by pěstební světlo mohlo sledovanému navýšit například hodnotu vitamínu A nebo bůhvíčeho ještě. Skutečně ho nasytit. A ne uspíšit jeho odchod z tohoto světa, víte. A pak by se účinnost záření rozšířila. O spektrum lehkých sacharidů, o bílkovinové paprsky. Jasně. Radikální teploty chromatičnosti a dávky ozáření FAR. Hovor přešel do geekovské hatmatilky. Kdyby šlo všechno dobře, otestovali by tmavé stroboskopické světlo, něco jako šumovou bránu, která by výživu řídila. Nebo raději jen pulsující tmu, aby se chudák testovaný neproměnil v něco jako démona, který sebou škubá pod infrazářičem.

Ze zdravotního hlediska pasoval Carla do role jasného kandidáta jeho abnormální krevní obraz a celou věc tak nějak rozhodl potlesk, královské uvítání, jehož se dočkal a jež znělo radostnou úlevou. Pod světlo půjde Carl. Sněz, kolik můžeš. Všichni hulákali, aby Carla podpořili, načež to svým způsobem udělali i slovně. „Bon appétit, Carle!“ popřálo mu jednohlasně osazenstvo místnosti, jako by to bylo naplánované. Zazářily blesky fotoaparátů a tihle napůl cizí lidé ve flanelkách se kolem něho shlukli, svítili mu do očí, jako by to byla legrace, ale ve skutečnosti mu z toho bylo trochu nanic.

Nasadili mu detoxikační kůru. Žádný Džbán. Jen pár nápojů uvařených v kantýně, které, vyžadovalo­-li to soukromí, podávali Carlovi na pánských záchodcích. Vývar v želé. Poměrně dost citrusů. Studená káva, kterou mu vstřikovali přímo do zadnice. Čerstvě vyholenou hlavu mu potřeli vitamínovou vodičkou, protože nahá kůže si to žádá, jak mu vysvětlila jedna z výživových sester. Máte otevřené póry. Kyslík je výživnější, když se podává ve formě emulze, dodala.

Carl byl roztřesený, kontaminovaný způsobem, který mu nijak zvlášť nevadil, a když nadešel den D, byl připravený.

Když poprvé jedl světlo, seděl u stolu, civěl na obrazovku laptopu hladový jako vlk a připadal si, jako by dostával přes držku. Pořádně. To mu jen pronikají živiny do těla, vysvětlili mu. Jako by se do něho zavrtávaly kulky. Měl pocit, jako by ho někdo přišpendlil k zemi a chtěl z něho vymlátit poslušnost. Požádal o ochranné brýle. Bolely ho oči. Scvrkla se mu a ochabla chodidla. Na konci prvního týdne mu ústa ucpal oteklý jazyk. Dost na to, aby mluvil zkomoleně a zněl jako zvíře. A po celou dobu ho sužoval neukojitelný, trýznivý hlad. Možná proto, že v této fázi přijímal jen tolik živin, kolik by stačilo k pokrytí denního kalorického příjmu cvrčka.

Přeměnit tuk na světlo byla dřina, zatracená fuška. Lidské tělo, Carlovo tělo, se dožadovalo dobrých tuků, špatných tuků, lizu, tlustého kamaráda. Z té neodolatelné chuti na tučné málem vyletěl z kůže. Zdálo se mu o tuku, v myšlenkách pojídal kusy svého těla. Technologie přeměny tuků byla poměrně primitivní. Což bylo slabé slovo. Carl si představoval madame Blavatskou u tkalcovského stavu. Jak se dá urychlit nebo zneviditelnit tuk, aby si však uchoval rychlost a sílu? Dalo se toho dosáhnout, ale mizerně, a takový druh světla jen neúměrně zesiloval pronikání bolesti. Bolest a pálení. Nebo naopak. Z nějakého důvodu světlo způsobovalo ochlazování těla a mohlo vyvolat hnilobný proces. Kůže.

Mělo to své mouchy. Vyhoření obrazovky, nekróza. Barva na stěně kóje za Carlovou hlavou, která nasávala světlo, když tam právě neseděl, se vzdula a sloupala. Objevily se vedlejší účinky. Včetně tmavého zrohovatění Carlova obličeje. Nazvali to syndromem „ošlehané tváře“. Celý jeden tým už pracoval na tom, aby dodal na trh uzdravující sérum po použití pěstebního světla jako řešení problému, který sami vyvolali.

Carl si připadal jako astronaut, jako dítě, jako mrtvola. Kladl otázky, jež byly nasnadě. Proč ne jiný kus kůže? Takový, který by nebyl, řekněme, tolik na očích? Ale Kipler byl neoblomný. Lidé si u počítačů a telefonů ozařují ksichty od rána do večera. „Od rána do večera! Tak toho využijte a dejte si do nosu!“ zařval. O nic jiného nešlo.

„Využíváme již existující vzorce chování. Takové, které se běžně vyskytují! Není se co nového učit, co dělat, co si myslet ani cítit. Vítězství! Copak to nechápete? Jestli ne, padejte mi z očí. Lidé už nechtějí myslet na jídlo. My jim nabízíme dar. Samotný vynález je skrytý. Nic to není! Na nic nemyslete.“

V průběhu jedné z raných diskusí, krátce po spuštění experimentu, se na skupinu přiřítil jeden technik a řval něco o updateo­vání monitoru, o jakési dilataci UV záření, díky jejímuž úspěšnému provedení rozšířili skupinu bílkovin a vmáčkli ji do čehosi, čemu říkal šedé světlo. Očividně se jim podařilo obohatit světelné spektrum o další aminokyselinu.

„Carle,“ uklonil se mu technik. „Albuquer­que si poníženě žádá vaší přítomnost. Řádně jsme ten displej vytunili. Je to jako ryzí jídlo. Hned jsme tu mrchu zchladili. Čekají vás hody, člověče. Vezměte si ochranné brýle.“

A pak dotyčný jako ringový hlasatel zaburácel: „Připravme se na pro­-téin!“

Plácání rukou po celé místnosti.

Carl se postavil a předvedl pár stínových boxerských úderů, uhýbal a kličkoval, ale z námahy se mu brzy zatočila hlava a došel mu dech. A tak se zase posadil.

Když se z Albuquerque vrátil, měl ještě větší hlad než předtím. A nafouknuté břicho. Na bradě se mu udělal bolák. Užil si menší nárůst v příjmu kyseliny listové. Železa. Hořčíku. Ale nepřestával ztrácet svalovou hmotu a v jednom oku ho trápil silný nitrooční tlak. Lékaři ho i nadále s mávnutím a pobaveným pochichtáváním propouštěli a mluvili o zázraku. Projekt byl považován za úspěch. Carl byl velký objevitel. Vozili ho po chodbách na kolečkové židli, aby neztrácel energii. Někdy krmení prospal a probouzel se hladový jako vlk s horkou, napjatou kůží v obličeji. Snil o něčem, jako jsou sokolnické čepičky. Někdo by ho se zahalenou hlavou tlačil kolem a všichni by si špitali: „To je Carl. Podívejte se na Carla. Ach, můj bože, támhle jede.“

„Dám si to samé co on,“ říkal Carl sám sobě hlasem, který už nepoznával.

Když nakonec rozeslal do světa fotku svého rozkroku, probíhalo testování už nekonečně mnoho hladových, spalujících týdnů. Počítačové monitory žhnuly jako prase a Carlova kůže se načas, než zrohovatěla, osypala vyrážkou. Napnul se mu obličej, svědil ho a v podkoží došlo k porušení čehosi, čemu říkali fascie. To způsobilo něco jako posunutí rysů. Denně chodil na krevní testy. Nasadili mu lék zvaný Sračkozin – i když takhle se ve skutečnosti nejmenoval –, jenž mu znemožnil příjem potravy. Aby mohli provádět celkový nutriční rozbor. O víkendech, když umíral hlady a byl celý svraštěný, dostával mixované nápoje obohacené o bílkoviny, aby ho nemuseli udržovat na přístrojích. V pondělí ráno mu provedli chelaci nebo něco podobně znějícího, čímž mu vymazali výživové hodnoty, aby se celý týden mohl škvařit před světelnými panely a mohli zaznamenávat všechny přicházející hodnoty.

Když se nad tím poté, co přečkal sdílení svých genitálií, zamyslel, neexistovala na otázku, proč tu fotku vlastně rozeslal, jednoduchá odpověď. Ale ani žádná složitá. Samotnému Carlovi to připadalo zjevné, ale i záhadné, nevyhnutelné, ale i nahodilé. Dokázal by se ztotožnit s jakýmkoliv výkladem. Ale jelikož se zdálo, že na té fotce stejně nikdo neviděl to, co vidět měl, připadala mu najednou snaha přijít tomu na kloub bizarní. Carl byl v rozpacích z toho, že to udělal, a zároveň i zklamaný, že to neudělal dobře. Styděl se a současně byl lhostejný. Rozrušený i spokojený.

Ale jeho tělo bylo především prázdné a vyprahlé, sžírané úporným, zuřivým hladem.

Každý čtvrtek docházel do laboratoře, ale tento týden ho zavolali dřív.

„Teoreticky trpíte podvýživou,“ sdělil mu lékař s úsměvem. „Ale věc se má takto. Podvýživou trpí i většina lidí, kteří ve skutečnosti přijímají potravu. Podvýživa nám sama o sobě vrásky nedělá. Shodil jste pár kilo – no, víc než pár –, ale to se dá připsat pracovnímu stresu. A beztak, ideální tělesná váha? Tak daleko ještě nejsme. Takže fajn. Víceméně. Jistě, je tu ten úbytek svalové hmoty. A lámou se vám nehty, samozřejmě. Jistě. Co je však důležité, co je svým způsobem úžasné, je, že neumíráte hlady. Vaše hodnoty hořčíku jsou směšné. Chci říct, to byl jen vtip, vzhledem k tomu, že vůbec nejíte. Tohle není možné, co se nám povedlo. To prostě není možné!“

„Fajn,“ řekl Carl.

„Vždyť jste se ani nedostal do stavu ketózy!“ vykřikl lékař a máchal psací podložkou s klipem.

Carl si chtěl tu dobrou zprávu užít. Konečně do těla dostává sacharidy. Jupí. Teoreticky není mrtvý. Hleděl do polopropustného zrcadla a přemítal, kdo za ním stojí. Nepochybně Kipler, v každé své jednotlivé verzi. Vsadil na Carla hodně. Potřeboval, aby to vyšlo. Proč se schovává? nechápal Carl. Že by se bál chlapa, jemuž odumřel obličej?

Pak Carl zkusil něco, co viděl v televizi, když se podezřelý ve výslechové místnosti zvedne a jde k zrcadlu. Bouchá do něj, aby vyprovokoval ty, co se schovávají za ním a chystají se vynést rozsudek, rozhodnout o jeho budoucnosti. Tak vylezte a tak podobně. Čeho se bojíte? Až na to, že v Carlově provedení to působilo poněkud vlažně. Špatně se mu chodilo. Dopotácel se k zrcadlu a přiložil k němu obě dlaně. Nechtěl ho rozbít. Jen párkrát zaťukat. Haló? pomyslel si. Haló? Vážně to musí říkat nahlas? Kolik z těch kravin se musí říct naplno?

„Ale, co to vyvádíte?“ podivil se lékař.

K podrobnému vysvětlení by Carl potřeboval poměrně složitou sadu emotikonů. Zoufalství, nedůvěra, omluva a nad tím vším vznášející se vyčerpání. Žlutý smajlík s unavenou tváří. I když bez zívání. O tenhle druh únavy tu nešlo.

„Unavený, unavený smajlík,“ řekl Carl lékaři. „Prostě unavený, do prdele.“

„Za tím sklem nic není,“ opáčil lékař. „Jen obyčejná komora. Ukážu vám to.“

Carl mávl rukou, že není třeba, a omluvil se. Vysvětlil mu, že je jen paranoidní. Má totiž pořád hrozný hlad a jeho tělo nesužuje bolest, ale spíš ohromný tlak. „Jako by do mě v jednom kuse lili horkou vodu. Do celého těla. Vyplachují mě strašně horkou vodou. Smajlík vyjadřující nesnesitelná muka. Smajlík vyjadřující, že netuším, jak dlouho to ještě vydržím.“

Lékař se na něho díval, ale nic si nepoznačil.

„Povídám hlouposti,“ dodal Carl. „Znáte mě.“

Muž přitakal. Skoro se neznali.

Carl se tiše vytratil a pokračoval v sezení u svého stolu. Světlo, které dnes vycházelo z jeho počítače, bylo chladivé, téměř konejšivé. Možná, že mu opakovaně pouštěli léčivý modrý paprsek. Možná, že se začne celkově cítit lépe. Aby si ukrátil čas, otevřel si webovou stránku se ztracenými osobami a naťukal své jméno. Tyhle stránky mívaly mizerné vyhledavače. Stačilo se prý zaregistrovat a hned jste získali lepší data. Slibovali hledání naživo. Bylo to doopravdy? Mohl by zaplatit a pak si v digitálních čmáranicích prohlédnout cestu, kterou v posledních měsících urazil? Odhalil by ten pohled z ptačí perspektivy něco nového? Protože on tím tam dole na zemi prošel na vlastní kůži, a jistý si nebyl.

Potíž byla v tom, že měl na výběr příliš mnoho jedinců jménem Carl Hirsch. Jen v jeho okolí jich bylo asi třicet. Při jednom zadání jste mohli vybrat jen jedno jméno, pak zaplatit a získat výsledky vyhledávání. Jenže za každým Carlem Hirschem, kterého rozklikl, byla stejná fotografie, zřejmě jediný současný snímek jistého Carla Hirsche kdekoli.

Ta fotka se hodně podobala Carlovu vlastnímu otci, který byl dávno mrtvý a v této oblasti nikdy nebydlel. Dokonce tu ani nikdy nebyl, pokud Carl věděl. Byl to skutečně on? Fotografie pocházela z doby, když se fotografovaní nedívali do objektivu, takže na snímku byl kdosi, kdo se velice podobal jeho tátovi z časů dávno minulých, jak upřeně hledí do dáli, na něco za Carlem, co Carl nemohl vidět. Ať natáčel hlavou sebevíc, nedokázal ty oči přimět, aby se na něho podívaly.

Zbytek týdne probíhal v pohodě. Soucit vyšuměl, ale všechno se zdálo být v pořádku. Carl se opékal u svého stolu a popíjel k tomu destilovanou vodu. Ochranka ho podle všeho už tolik nehlídala a Kora mu nepřišla píchnout Sračkozin, a tak v jednu chvíli sáhl po vdolečku, který se mu však v ústech rozpadl na prach. Zhroutil se s dávivým kašlem na podlahu, všechno kolem zahalilo mračno drobků, ale nikdo v Mayflower si ho nijak zvlášť nevšímal. Věděli, že prožívá peklo.

Když Carl v pátek vycházel ze šatny, vzal si ho stranou Kipler. Na veřejnosti, po skončení směny před špalírem zaměstnanců, kteří předstírali, že před sebou nemají šéfa a ještě k tomu v družném hovoru s „Ošlehanou tváří“.

„Co to mělo znamenat s tím rozkrokem?“

„Cože?“

„Proč jste tolika cizím lidem poslal fotku svých varlat? Byli znechucení a zmatení. A když už jsme u e­-mailu: to je ta nejméně bezpečná forma komunikace, jaká kdy vznikla, včetně těch používaných opicemi.“

„Vy jste to poznal?“

„Šourek není zase taková vzácnost a tak zkurvenej krk nemá nikdo na světě. Víme, jaké máte příznaky. Vyvolali jsme je. V životě jsem viděl zhruba čtyři desítky jedinečných párů koulí. Plus minus. Ne všechny takhle zblízka, ale vím, jak vypadají.“

„Je mi to líto,“ hlesl Carl.

„To nám taky. Jdete od válu. Jde o porušení smlouvy o mlčenlivosti. Namouduši, i kdyby ne, nějaké porušení to určitě je. Něco tu nehraje. Vaše data jsou silná káva.“

„Souhlasím,“ přikývl Carl.

„Tak už si běžte dát sendvič. S umělou výživou máte utrum. Před pár dny jsme vám na dálku z Albuquerque zneutralizovali světelné panely.“

„Říkal jsem si, co je jinak,“ dodal Carl. „Zdálo se mi, že došlo ke zlepšení.“

„Alfa jednotka nebyla moc přátelská. To už víme. A je nám líto, víte. Z velké části šlo o potvrzení koncepce. A představte si, že to se podařilo. V rekordních číslech, do prdele. I když vaše čísla nebyla dobrá, pořád to byla čísla. Dostával jste živiny. Přesunujeme se do fáze beta. Nasazujeme life­-hackery. S tímhle prorazíme na trh. Mrzí mě, že už v tom nemůžete jet s námi.“

„Takže mám padáka?“

„Nepokoušejte štěstí. Ta dohoda o mlčenlivosti je stále platná a ještě tak tři generace bude. Děti vašich dětí, ne že byste někdy nějaké zplodil, si o tom nebudou moct ani šeptat. Budu sice dávno pod drnem, ale nechám jasné instrukce, aby je v takovém případě vyfackovali a vyhodili z okna. Vymazali ze zemského povrchu. Takže ani muk. Ne že byste měl děti. Máme pocit, že nejjednodušší pro vás bude, když o tom pomlčíte, když to úplně pustíte z hlavy, víte. Pak to nebude žádné tajemství. Vždyť si to ani sám nepamatujete. Což je skoro pravda. Tak to aspoň vidíme my. Ne vidíme, spíš říkáme. Nikdy se to nestalo.“

„Díky,“ řekl Carl.

„Já vás žeru, člověče,“ dodal Kipler, vrhl se k němu a sevřel ho v náručí. „Vyžral jste si to za nás za všechny,“ pošeptal mu. „Pořádně. Až do dna.“

Zatímco budovu Mayflower po skončení pracovní doby opouštěl zástup zaměstnanců, Carl setrvával v šatně v Kiplerově objetí, pevně ho k sobě tiskl a cítil na tváři tlukot jeho srdce.

Načas všechno utichlo. Carl se vrátil se zvířecí pažravostí k pevné stravě, ale nic v sobě neudržel a neustále byl jako na trní kvůli UV panelům. Ty se objevovaly, kdo ví, na semaforech. Na televizní obrazovce. Doma, kde na něho pulsovaly ze zrcadla. Zůstával obezřetný i před monitory a vždycky kolem nich rychle proběhl.

Skončila zima a přišel duben, jeden z dvanácti trestů. Carl ten měsíc zažil už tolikrát, že byl proti jeho radostem imunní. Duben, mizerné jméno pro tak mrtvý měsíc. Zem pokrytá břečkou, vzduch plný slané tříště. A břečku měl Carl nejspíš i v útrobách, které si představoval jako zablácené potrubí s dírou na konci.

Den co den se dovlekl do práce. Pak se odvlekl zpátky domů. Kalhoty mu ztvrdly od soli. Přišel o přístup k tajným materiálům a jednou, dvakrát se v Mayflower přesunul z kóje do kóje. Nakonec ho i se staršími kolegy s čistou hlavou vykázali do fádní místnosti, z níž byl výhled do obří, čisťounké kantýny. Na chodbě v Carlově nové práci se zaměstnanci pohybovali, aniž by je někdo úkoloval nebo na ně drasticky dohlížel. Opravdu tam pracují? Dělili se o jediný počítač a zbrusu novou e­-mailovou schránku. Carlovi tohle pracovní prostředí připadalo jako zookoutek, ale bez návštěvníků. Lidé se se vzdycháním přesouvali od stolu k oknu a od okna ke dveřím. Dělal, co mohl, aby se nikoho nedotýkal.

Brzy ztratil chuť k jídlu. Možná že z ní vyrostl, což by mohlo znamenat, že jeho čas pomalu vypršel, takže fajn, nic proti tomu. Každý tvor vycítí, když se blíží jeho konec. Otevře se před ním okno, dveře nebo díra, a on do nich vejde. Momentálně tu a tam popíjel jogurtový drink a míval po ruce kousek chleba; ale cosi v něm umřelo a Carl se strachoval, aby tu věc jídlem, byť v malém množství, nepřiživil, nenavnadil a neprobral zpátky k životu. Bez ní si připadal bezpečnější.

Někdy se probouzel zmatený. Trávil čas tím, že se snažil vymyslet, jak zvrátit to, co se stalo. Co je opakem lidského pěstebního světla? Vyzkoušel, co bylo nasnadě: tmu, tu nejhlubší ze všech. Zkoušel ji a zkoušel stále dokola. Doma trávil celé dny se zataženými žaluziemi, pak pobýval i všude tam, kde panovala mnohem větší tma, tak intenzivní a hustá – za městem, podél písečných cest, pod slanými borovicemi, v dunách nebo hluboko v lesích daleko od dálnice.

Jednou v noci ho sebrala policie, a dvakrát nadšení z toho nebyli. Jakou tvář jim měl Carl ukázat než svou vlastní, popálenou a nehybnou? To, co jim dlouze a skrz spálená ústa napovídal, nebyla pravda a nestačilo to. V tichosti ho odvezli domů, a když ho vysadili, doprovodili ho až ke dveřím do bytu a Carl poslouchal i dlouho poté, co za sebou zamkl, ale odejít je neslyšel.

Ve svých jedenačtyřiceti letech Carl z Mayflower odešel a přijal práci jako IT technik v jedné škole poblíž vody. Z technické podpory se vyklubaly žárovky, okenice, komín. Židle, telefony, stěny. A taky školní dvůr. Carl se měl starat o všechno.

Škola ho držela dál od dětí. Chápal to. Dětským obavám by se mělo předcházet. Někdy je dětem třeba zakrýt oči. Je toho tolik, co by mělo zůstat dětským zrakům skryto. Až budou starší, ještě si strachu užijí dost. Carl si našel způsob, jak se ráno postarat o okolí školy z bezpečné vzdálenosti. Z dálky a s přimhouřenýma očima byl jen mužem bez tváře v montérkách, který se opíral o lopatu, malý Carl, nadšený mávač. Den co den mu děti, které vystřelovaly ze školních autobusů jako rakety, zamávaly a on je všechny hezky pozdravil. Jo jo. Nazdárek, děcka! Lidé by se vždycky měli pěkně zdravit. Kdyby mohl uschovat vzkaz pro budoucí stvoření, která přijdou za tisíc let, byl by jednoduchý. Když někoho potkáte, ať se děje, se děje, ať jste, kde jste, v pokoji, na chodbě, na silnici, na poli, dokud jste naživu, nedělejte mrtvého brouka a hezky pozdravte.

Jak se ukázalo, v té škole byla jedna žena, která z toho, že Carla opakovaně viděla zblízka, neměla smrt. Zašli spolu na oběd a pak ještě jednou, pak na oběd a na procházku, o víkendu na kávu a znovu na oběd, dokud jim nepřišlo zvláštní, když se neviděli, i když nepodnikali nic světoborného, jen se procházeli po lese nebo jednou v noci, když na to přišlo, po celém městě.

Jmenovala se Maura a učila šesťáky výtvarku a jazyky. Zeptala se ho, co se mu stalo, a on jen zakroutil hlavou. Chtěl se zatvářit, že je to na dlouhé povídání. V té době už jeho zbytnělá skořápka ochabla a změkla. Vypadala, jako by někdo umřel vně jeho těla a on na sobě pořád nosil jeho kůži. Carl zavrtěl hlavou, nic víc, a jí to nevadilo. Řekla, že to chápe. Což v jeho očích znamenalo, že možná i Maura tak či onak uzavřela někdy v minulosti, daleko odtud, ať už sama se sebou nebo s jinými, dohodu o mlčenlivosti a musí ji dodržovat.

Nešlo o žádný románek, což jim oběma přinášelo úlevu. Jeden před druhým se netajili tím, co potřebují k navození pocitů rozkoše. Jestli měl jejich intimní vztah stát na vzájemném uspokojování potřeb a trochu připomínat rutinu, jako když přátelé prokazují jeden druhému laskavost nebo když staré ženy češou jedna druhé vlasy, byl to zvládnutelný smutek a dal se snést. Mohl si dávat pozor a postarat se, aby mu to nepřerostlo přes hlavu.

Maura byla starší než Carl. Byla laskavější, hezčí, a pokud věděl, i smířenější s tím, že přišla na svět. Jaký dar, nemít neustálé nutkání to zabalit! A když Carl potřebovat být chvíli sám nebo měl špatnou náladu, věděl, že má opustit byt a vylít si svou krutost na bezpečném místě, kde Mauře nemohl ublížit. Možná že to nejbestiálnější v něm zlikvidoval – spálil, uvařil nebo prostě jen zmenšil – se svým speciálním vybavením Kipler, takže to o sobě skoro nedávalo vědět. Tohle pozitivní myšlení se Carlovi příčilo, protože měl pocit, že tím ubližuje svému mozku, ale možná že ze všeho toho tepelného a světelného záření přece jen vzešlo něco dobrého. Nahodilé využití lidského pěstebního světla, o němž nepochybně v Mayflower neměli ani tušení: člověk mohl tu bezohlednou sílu vy­­užít k tomu, aby své já očistil od všeho zlého a zkaženého. Žádné pěstební světlo, ale přesně naopak, což se Carlovi zamlouvalo víc, než by byl ochoten přiznat.

Nejspíš to nebylo dílem Páně, že ­Maura otěhotněla, ale děkovala právě Jemu. I Carl se Mu pokusil poděkovat. V celé věci – za­­tím­co od jara do podzimu opatrovali její těhotenství, od pondělí do pátku chodili ráno společně do školy, kde si šli tiše každý po svém, než se zase setkali a odešli domů – zastával názor, že stačí, když vděčnost vyjádří jen jeden hlas. V takovém případě si dokáže sama od sebe najít ten správný cíl.

Když jedné studené, jasné říjnové noci přišel na svět jeho syn, Carl si nemohl pomoct a vybavil si velice stará slova. Jak nesmírně směšný člověk se z něho stal, přestože nic, co se mu v životě přihodilo, směšné nebylo. Slova, která si vybavil, se mu jaksi sama od sebe nabídla a chtěla ven. Šeptal je stále dokola, dokud ten mrňousek, stále beze jména, neusnul poprvé v životě s bublinou u pusy na Mauřině bříšku: Je mezi námi někdo nový. Někdo zvláštní.

Mrzelo ho, že to říká, protože to byl Carl. Znal vyhlídky, vědecký pokrok i fakta. Nebo aspoň znával. Opravdu byl ten výrok tak hrubě nepravdivý, jak se zdálo? Nebo to bylo jen jeho zbožné přání, protože se bál? Vážně, co bylo na jednom dalším chlapečkovi, který přišel na svět, tak zvláštního?

Možná že bychom se prozatím mohli v otázce konečného verdiktu zdržet. Nechat ho prostě vyšumět do ztracena. Je to verdikt, jehož byste nedosáhli, ani kdybyste chtěli sebevíc. Možná, že Carl by se ve zbývajícím čase, jenž mu byl vyměřen, ze všech sil snažil o definitivní rozhodnutí o této otázce a o všech ostatních, které se mu vkrádaly na mysl, udržet od svojí rodiny tak daleko, jak jen bylo v lidských silách.

 

Z anglického originálu The Grow­-Light Blues přeložila Barbora Punge Puchalská.