Čekání na kapitální kus

Jak vznikal koncept vaší výstavy ve Valdštejnské jízdárně v Praze? Kdo všechno se na něm podílel?

Vznikal od jara 2016, kdy mi konečně po dvanácti letech usilování o nějaký důstojný prostor byl potvrzen termín ve Valdštejnské jízdárně. Základní koncepci obsahovou a architektonickou jsem měl hotovou během dvou týdnů – koneckonců sám svoji ­práci znám nejlépe. Mezitím jsem měl několik menších výstav, kde jsem si ověřil, jak tyto dílčí soubory prezentovat. Prvním kritikem – jakousi odrazovou stěnou pro hlasité myšlení – byla moje žena Eva, která pro mě vytvořila model Jízdárny s pavilony a většinou děl v měřítku. Jinak se to nedá dělat. Největší problém byl získat vstupní informace o Jízdárně, skutečné rozměry a technická omezení. Na průběhu realizace se podíleli kurátor Tomáš Pospiszyl, architekt Šimon Caban a Tomáš Vebr jako realizátor stavby.

Jaká vlastnost prostoru vás při přípravě výstavy zaujala?

Možnost vystavit těžké a vysoké sochy – vzhledem ke značné výšce stropu a nosnosti podlahy. Dále možnost, či spíše nutnost, architektonického členění prostoru. Od začátku jsem měl představu jednotlivých budov­-galerií místo obvyklé parceláže, aby výstava působila jako harmonický celek, od základních hmot prostoru až po nejmenší detaily. Zásadní byla práce se světlem. Sundaly se obří lustry, světelné lišty se zvedly z úrovně balkonu ke stropu, v některých případech se okny dovnitř vpustilo denní světlo, dokonce i slunce.

Věděl jste, že po vás bude v Jízdárně vystavován kabinet kuriozit Ferdinanda II. Habsburského?

Ne. To je překvapení a myslím, že to bude zajímavé srovnání. Asi budu někdy závidět, nicméně v mé výstavě je přítomný i aspekt, který jsem pojmenoval „humor ve vědecké ilustraci“.

Kde skladujete artefakty, s nimiž pracujete? Měl jste je někdy doma?

V Praze mám plný ateliér, menší sklad a na venkově ještě větší prostor pro velké kusy a materiál. Nerozlišuju však příliš, co je doma a co ateliér, neboť moje práce je součástí každo­denního života.

Jak dlouho vám trvá vytvořit jedno dílo, třeba jeden z klíčových objektů výstavy, takzvaný Saculet?

Mnohdy to trvá dlouhé roky, jindy zase jen pár okamžiků. V případě Saculeta se jednalo o čekání na kapitální kus s vědomím, že přijde. Věděl jsem o něm několik let a teprve po své druhé návštěvě Temešváru jsem ho za dramatických okolností získal. Saculet je rumunský módní doplněk z postříbřeného plátna a byl mně jako odměna seslán až poté, co jsem v listopadu 2015 prošel v noci Soutěskou vlků kolem řeky Nery. Byla v něm báseň, jakási epopej, a když jsem se stal jeho majitelem, zažíval jsem podobné vzrušení, jako když jsem v roce osmdesát devět ve Vídni získal Šarka [zbraň ve tvaru žraloka – pozn. red.]. Jsou to kusy předurčené k tomu, aby se staly legendou.

Odkud pochází masivní černá vitrína z kabinetu kuriozit? Víte, co v ní bylo předtím?

Je zapůjčena z Národního muzea, je pojištěná na dvě stě padesát tisíc a byly v ní minerály.

Stává se vám, že si zvolíte tvůrčí techniku, máte představu, co má vzniknout, a pak zjistíte, že je to nad vaše síly?

Nestává. V případě některých děl však mu­sím projít trnitou cestou vývoje, mnohokrát to vzdát, abych si pak potvrdil, že tomu tak osud chtěl a bylo to k dobru věci. Že šlo o pouhé zkoušky. Nejtěžší je udržet si vizi a víru ve smysl konání, které se často, obzvláště z pohledu laika, zdá naprosto nesmyslné.

Mohu se zeptat, kam vedla vaše dosud poslední cesta a co jste si z ní přivezl?

Minulý týden jsem se vrátil z krátké návštěvy Londýna. Přivezl jsem si zkušenost, že po návštěvě Britského muzea není dobré chodit do Tate Modern. Po všech těch droboučkých předmětech denní potřeby ve vitrínách od anonymních tvůrců archaických kultur se všechny osobnosti současného umění od Picassa – o současnosti ani nemluvě – jeví jako nuda a šeď. Kromě pár výjimek samozřejmě, jako jsou Louise Bourgeois nebo skvělá výstava Alberta Giacomettiho, který ony nedostižné staré kultury miloval a navazoval na ně. Jinak jsem si přivezl malou kolekci „očí“, když jsem na půl hodiny sestoupil na nábřeží Temže na pazourkovou pláž, a pár překrásných hnědých kostí.

Nemíváte někdy problémy na hranicích při přepravě částí zvířecích těl nebo starožitností?

Žádné starožitnosti jsem nikdy nevezl. Situace se ale absurdně přiostřuje. Hlavně nesmíte při vývozu výstavy do Spojených států uvést skutečné materiály děl, jako například plotýnku z velryby. I když jsem ji našel ve Státech na pláži.

Pozastavil jste se nad tím, že nynější režim prostřednictvím podmínek výtvarného provozu po umělcích žádá angažovanost a subverzivitu, i když jen do jisté, přijatelné míry? Jaký by měl podle vás být vztah umělce a společnosti, respektive jaké její požadavky a potřeby by umělec měl uspokojovat?

Pokud chce umělec čerpat granty a tvoří, jen když dostane peníze, je to v podstatě stejné jako v případě oficiálních umělců za minulého režimu. Pokud však dělá umění z vnitřní potřeby, není závislý na žádném režimu a požadavcích společnosti. A dobré umění se dá dělat s minimálními prostředky. Otázka je, jestli si toho v současné době někdo všimne a ocení to, pokud to ovšem neměří pět metrů a nedoprovází to atraktivní příběh, drahé technologie nebo skandál a dobré píárko.

Říkáte, že je pro vás důležité nezanášet se informacemi. Jak to děláte?

Nejsem na sítích, nemailuju, nemám televizi. Nepřicházím o nic zásadního, čeho bych mohl litovat. Naopak. Snažím se uchovávat si hodnoty, které civilizační šum zvolna překrývá. Občas mívám obavu, jestli to ještě někoho zajímá, ale podle reakcí na výstavu vidím, že ano.

Bude konec světa?

Dávno probíhá. Jedná se ale o očistný proces ve vyšším zájmu.