Černé díry v paměti

Vystupujete jako kolektiv, ale na svém webu neuvádíte, koho zahrnuje.

Čierne diery tvoří v jádru tři lidé: Martin Lipták, Andrej Sarvaš a Miroslav Beňák. Ale naše texty jsou často kolektivním dílem širšího okruhu lidí, proto se většinou podepisujeme jen jménem projektu. Kromě toho nechceme, aby naše skutečná zaměstnání příliš ovlivňovala vnímání projektu Čierne diery. Nesnažíme se tajit svou identitu, ale myslíme si, že je lepší, když si lidé nevytvářejí asociace tam, kde žádné souvislosti nejsou. Na vysvětlenou, já pracuju v týmu prezidenta Andreje Kisky, další z nás je editorem webu slovenského Denníku N.

Má vaše práce reálný dopad na politické rozhodování o současné podobě nějakého místa? Vznikly na váš popud nějaké občanské iniciativy, zabývající se péčí o konkrétní památku?

Náš projekt se zrodil před třemi lety a působíme především jako měkká síla. Popularizujeme průmyslovou architekturu a různá jiná zapomenutá místa Slovenska, zajímavá například kulturním přesahem. Chceme zvýšit povědomí o architektuře, které se jinak věnuje jen málokdo. Chceme zvýšit citlivost lidí k jejich okolí. Z toho, že naše články mají tisíce až statisíce čtenářů, usuzujeme, že se nám to daří. Kromě toho vytváříme i autorské grafiky a mapy, jejichž prodejem přispíváme přímo na proměnu a popularizaci památek. My sami pracujeme bez nároku na honorář. Věříme, že naše práce přispěje k zachování nebo obnově některých budov. V některých případech se věci pohnuly. Ale nepouštíme se přímo do aktivismu ani lobbingu – i kvůli povaze našich zaměstnání.

Váháte někdy, zda některá místa vůbec zařadit do mapy, aby je pak nevzali útokem návštěvníci, kteří se „neumějí chovat“?

Většinou poukazujeme na památky, které chátrají a dalo by se s nimi něco dělat. Proto je potřebné přesně je pojmenovat a lokalizovat. Někdy jsou to dokonce památky chráněné zákonem. Často jsou už zničené a rozebrané na stavební materiál. Polohu neuvádíme například u volně přístupných důlních děl. Ačkoli na internetu je zveřejněna státní mapa, podle které je zkušení lidé umějí dohledat.

Jaký máte postoj k „oživování“ památek – hledání nového využití historických budov? Jaká využití preferujete a jaká odmítáte?

O tom se těžko dá bavit obecně. Na jedné straně existují případy necitlivých zásahů do památek, na straně druhé někdy přísná památková ochrana ztíží investici a opuštěná stavba úplně zchátrá. U každého konkrétního případu by se dala vést diskuse, co ještě zachovat a kde k věci přistupovat otevřeněji. Ale kdybychom to měli zevšeobecnit, jestli někde pozorujeme negativní tendenci, pak při ochraně průmyslových areálů jako celků. Ze souboru hodnotných památek se zejména v Bratislavě často ochrání jen jedna. Je to sice pokrok oproti minulosti, kdy se bouraly nejvzácnější průmyslové památky města kompletně, ale stále je to velmi okleštěná ochrana kulturního dědictví.

Jsou průmyslové památky stále na okraji pozornosti veřejnosti – ve srovnání například s kostely a šlechtickými sídly, které lépe naplňují klasickou představu monumentu?

Platí. Má to několik důvodů. Za prvé je to většinou novější datum vzniku průmyslových památek. Za druhé, kostely a zámky se lidem spojují s estetikou, uměním či snobismem, zatímco průmyslové památky jsou památkami práce. Za třetí, průmyslové památky jsou na okraji zájmu, a tak mnohé z nich zchátraly a lidé je znají jen jako opuštěné, špinavé a zničené budovy. Ale stačí podobné objekty ukázat jako místa technologického pokroku, která jsou architektonicky pozoruhodná a svou velkorysostí vhodná pro dnešní kreativní průmysl, a lidé si k nim najdou cestu. Kostelům, hradům a zámkům lidé přisuzují hodnotu a priori. U průmyslových památek je většinou potřeba se trochu snažit.

Jaká jsou vaše kritéria výběru památek? Architektonická kvalita, historická hodnota, bizarnost nebo něco jiného?

Je to kombinace těchto věcí. Ke své práci nepřistupujeme jen badatelsky, ale hlavně s nadšením. Popularizace míst proto není žádné vyplňování tabulek, je to převyprávění příběhů. V poslední době píšeme hlavně o objektech z Gemeru, regionu na jihovýchodě Slovenska, který má bohatou minulost, ale v současnosti patří mezi chudší a opomíjené oblasti. Snažíme se prezentovat Gemer v novém světle.

Gemer skutečně není jen Krásna Hôrka nebo Muránsky hrad, nachází se v něm celá řada průmyslových a válečných památek – například nedokončená železnice s velkolepými mosty a tunely. Můžete tuto oblast krátce představit?

Po Vídeňské arbitráži v roce 1938 ­připadl jih Slovenska Maďarsku a z tratě spojující střední Slovensko s východem zůstaly jen izolované, navzájem nepropojené úseky. Problém měly vyřešit takzvané gemerské spojky – tunely a mosty. Protínaly celé hory a dnes jsou navzdory své velikosti skryté v porostech zeleně. Nikdy jimi neprojel vlak. Ale mohou jimi projít lidé. Například Slavošovský tunel měří dva a půl kilometru a chůze jím trvá tři čtvrtě hodiny. Pro turisty je to zážitek a jsme rádi, že obec sama veřejnost k návštěvě tunelu povzbuzuje.

Vyrazila vám nějaká budova dech?

Vždy nás ohromí, kolik hodnotných památek je úplně zapomenutých. O některých nenajdete žádnou zmínku ani na Googlu, a přitom jsou několik desítek až stovek let staré, patří do národního kulturního dědictví a podobně.

Jak se stavíte k institucím, které mají ochranu památek na starosti? A jak se Čierne diery vztahují k trendu urban exploration?

Někdy si říkáme, že ve volném čase děláme práci, kterou by mohl dělat i památkový úřad, případně agentury cestovního ruchu. Ale chápeme, že chybějí lidé a prostředky. Při tvorbě map technických památek spolupracujeme s památkáři a získáváme od nich informace. Necítíme se jako zástupci urban exploration. Ne každá opuštěná budova je i historicky hodnotná. A ne každá chátrající památka má atmosféru, která by přitahovala fotografy.