Ideální průmyslové město

Ačkoliv se při zběžném pohledu na publikace věnované baťovskému fenoménu může zdát, že dané téma je již dávno vyčerpané, není příliš mnoho historických knih, které by dokázaly nahlédnout hlouběji pod povrch této komplexní problematiky. Například Dějiny Baťova koncernu (1960) od Bohumila Lehára patří dodnes k nejlepším analýzám meziválečného vývoje firmy Baťa, jedná se však o publikaci starou přes půl století. Po pádu komunistického režimu sice vyšla kvanta publikací s baťovskou tematikou, ale povětšinou se buď držely ideologického výkladu, který stál v striktní opozici k tomu komunistickému, nebo sledovaly sterilní pozitivistickou linii historického vyprávění a nenabízely nová interpretační východiska.

Novinka Tovární města Baťova koncernu od autorské dvojice Martina Jemelky a Ondřeje Ševečka je však příslibem, že se baťovský badatelský výzkum vymaní z tohoto začarovaného kruhu. Oba autoři se ve svých dřívějších výzkumech dotýkali otázky výstavby a rozvoje průmyslových měst. Ondřej Ševeček dokázal v knize Zrození Baťovy průmyslové metropole (2009) detailně uchopit problematiku budování baťovského průmyslového města Zlín v první polovině minulého století; Martin Jemelka se dlouhodobě věnuje historii dělnických kolonií na Ostravsku. Jejich nová společná publikace je výsledkem šestiletého výzkumu.

Expanze a krize

Kniha je rozdělená do několika částí, které sledují ekonomický vývoj, výstavbu závodu, podobu a fungování továrního města a společenský vývoj ve vybraných evropských lokalitách spojených s baťovskou obchodní expanzí. Předmětem zájmu jsou pouze ty lokality, které byly systematicky a komplexně plánovány a alespoň do určité míry se rozvíjely podle koncernového modelu továrního města, propojujícího rozvoj výroby se specifickým sociálním a sídelním programem. Celkově se jedná o šestnáct továrních měst v devíti evropských zemích. Práce přitom především sleduje, jakým způsobem ovlivnila politicko­-hospodářská situace v Evropě třicátých a čtyřicátých let charakter expanze koncernu, který se musel vypořádat s trhem rozděleným na národní ekonomiky a s rozšiřujícími se ochranářskými opatřeními jednotlivých států.

Firma v této době opustila dosavadní model založený na obsazení daného obuvnického trhu prostřednictvím velkoobchodníků a nahradila jej komplexnější strategií budování distribučních a výrobních společností, případně celých továrních měst. Zakládáním dceřiných společností a decentralizací výroby se Baťovi podařilo obejít celní bariéry a další protekcionistická opatření a uvést na místní trhy své výrobky jako domácí produkt. Projekty továrních měst, která se budovala v evropských zemích, vycházely ze zlínského architektonického a urbanistického modelu. V průběhu třicátých a čtyřicátých let tak firma zužitkovala zkušenosti, kterých nabyla v předchozích dekádách. Fascinující je především provázanost všech komponentů města, které mělo de facto vytvořit svébytnou autarkní jednotku bez dalších zásahů státu, soukromých firem a dokonce i bank, na kterých se firma stala nezávislou v roce 1931.

Levná pracovní síla

Z komparace sledovaných lokalit vychází, že koncern vyhledával specifický sociální a socioekonomický profil území. Přednostně mělo jít o regiony spíše venkovského typu s dostupným městským centrem a případným napojením na důležitou metropoli. Podmínkou byla dopravní infrastruktura v podobě železnice nebo splavné řeky, přičemž lokalita měla disponovat levnými pozemky. Ovšem nejdůležitější podmínkou pro fungování podniku byl dostatek levné pracovní síly. Koncern se soustředil na zaměstnávání mladých nekvalifikovaných pracovníků a pracovnic. I proto mohl Baťa aplikovat obchodní model cenově dostupné obuvi, na základě něhož byla firma konkurenceschopná. Aby byla levná pracovní síla dostatečně efektivní, uplatňoval Baťa vůči zaměstnancům svůj charakteristický paternalistický přístup, který jim sice při­nesl výdobytky moderní průmyslové společnosti, jako byla elektřina, plyn, kanalizace, vodovod, hygienická osvěta (například používání zubních kartáčků), zdravotnická péče, kvalitní školský systém či dostatek konzumního zboží, také ale od nich nesmlouvavě vyžadoval dodržování pravidel nejen na pracovišti, ale i mimo ně (zákaz pití alkoholu a kouření cigaret, zapojení do baťovských spolků, sportovních klubů nebo hudebních souborů, ideo­logické formování pracovníků prostřednictvím závodního tisku).

Černým místem baťovské historie je zaměstnávání židovských vězňů během druhé světové války. Židé byli zaměstnáni v některých závodech coby neplacená pracovní síla působící v podřadných pozicích stavebních dělníků. Týkalo se to například i strojírenského podniku v Sezimově Ústí, odkud pak byli všichni Židé v roce 1943 transportováni do Terezína. V polském Chelmeku, který leží kousek od Osvětimi, byli Židé z koncentračního tábora, nasazení díky dobrým vztahům říšskoněmeckého vedení tamějšího podniku s velitelem koncentračního tábora Rudolfem Hössem, využiti k čištění závodního zásobníku užitkové vody a budování železniční vlečky z nádraží Chelmek do kamenolomu Jazdów­ka v Libiazi.

Protibaťovský odpor

Bohumil Lehár ve své knize o dějinách baťovského koncernu věnoval poměrně velký prostor dělnickému odporu ve Zlíně, který ale spojoval výhradně s komunisty. Tento pohled částečně potvrzuje i přítomná kniha, zároveň ale poodhaluje větší rozsah protibaťovského odporu v ostatních městech Československa i v zahraničí. Přitom se nejednalo pouze o odpor organizovaného dělnictva. V zemích západní Evropy se proti „baťovské hrozbě“ postavili především obchodní konkurenti, kteří kritizovali firmu za zavádění dumpingových cen a šíření klamavé reklamy. Firma reagovala různě. Někde, jako třeba ve švýcarském Möhlinu, se snažila uzavřít kompromis, jinde ale neváhala zlomit dělnické odbory a nahradit je svou vlastní odborovou organizací – to byl případ polského Chelmeku. V knize je protibaťovský odpor popsán zeširoka a může sloužit jako podklad pro případné samostatné studium fenoménu, který ještě nebyl zcela uspokojivě popsán.

Po druhé světové válce se model továrních měst v západním bloku začíná postupně rozpadat, zatímco ve východním bloku jsou závody znárodňovány a často tak přežívají až do roku 1989. Na Západě se po roce 1945 pro firmu změnila situace v tom smyslu, že ­rostl počet zaměstnanců s vyšším vzděláním. Baťovská politika najímání levné pracovní síly, šetření nákladů na mzdy a držení cen na nejnižší možné úrovni se postupně měnila. Ve východním bloku se firmě podařilo nejúspěšněji etablovat na jugoslávském trhu, který zcela ovládla. Například závod v Borovu se po útlumu v devadesátých letech nedávno znovu zprovoznil (obnovila se zde výroba tenisek značky Startas, které byly velmi populární v osmdesátých letech).

Rozsáhlé dílo Martina Jemelky a Ondřeje Ševečka vnáší do baťovské historiografie svěží pohled a daří se mu obsáhnout komplexnost fenoménu. Autoři detailně popsali především motivaci a průběh baťovské obchodní expanze na začátku třicátých let. Knížka však může sloužit jako odrazový můstek k bádání o poválečném vývoji koncernu Baťa na obou stranách bipolárního světa.

Autor studuje historii.