minirecenze

Affinity Konar

Mischling

Přeložila Dominika Křesťanová

Odeon 2016, 386 s.

Affinity Konar, americká spisovatelka s titulem z Kolumbijské univerzity, vydala v loňském roce svůj druhý román, který byl záhy přeložen do češtiny. Příběh dvojčat Staši a Perly se odehrává převážně v Osvětimi, kde jsou děvčátka vystavena pseudovědeckým pokusům Josefa Mengeleho, který je od sebe oddělí, aby viděl, co s nimi odloučení udělá. Ani jedno z děvčat však neuvěří, že to druhé je mrtvé, a když sovětská vojska Osvětim osvobodí, sledujeme jejich trudné putování Polskem, kde se Staša opět setká s otcem a nakonec i se svou pohřešovanou sestrou. Příběh je samozřejmě zaplněn daleko větším množstvím jímavých osudů, na samém konci do děje vstoupí i Miminko, jehož matka vykoupí dětský život svou smrtí, a do Stašina života tak zároveň vnese novou naději. Tím ale překvapivé momenty příběhu, který je podán jako ich­-formové vypravování obou sester, v zásadě končí. Vkrádá se otázka, zda je vůbec etické chtít od románu, který je vystavěn na vzpomínkách skutečně přeživších sester Mozesových, nějaké dějové zvraty, zvlášť když je koncipován jako vyprávění holčiček na prahu puberty. Affinity Konar zpracovala ohromné množství materiálu věnovaného obětem šoa a Mengeleho zvrhlých pokusů a napsala o tom nepatetický příběh, plný úcty k lidské bolesti. Ale běda tomu, kdo už o Mengelem a Osvětimi něco málo přečetl – patrně si knihu protrpí v očekávání nějakého příběhového zvratu či faktografického překvapení. Nedočká se.

Eva Marková

Miroslav Pech

Cobainovi žáci

Argo 2017, 199 s.

Svou třetí knihou se Miroslav Pech snažil stvořit generační román, v němž by se našli dnešní třicátníci, kteří vyrůstali v devadesátých letech. Život bezejmenného hlavního hrdiny je ohraničen kapitolou z roku 1994, která obsahuje jeho nejstarší vzpomínky z maloměstského sídliště, a končí krátkým oddílem z roku 2011, v němž se hrdina konfrontuje s dospělostí, v níž se rozplynuly všechny pubertální sny o slávě a kariéře rockové hvězdy. Kniha v rámci jakéhosi postadolescentního vyrovnání s divokým mládím popisuje v krátkých kapitolách, psaných živým hovorovým jazykem, hlavně události ze střední školy. Sebedestruktivní divoké mejdany, experimentování s drogami (včetně humorných popisů intoxikací), chození za školu, rvačky, průšvihy, první lásku i pravidelně se měnící popkulturní stylizace od Beatles přes punk a grunge až po metal. Krátké kapitoly na sebe nijak výrazně nenavazují a časovou linku udržuje jen dospívání a postupné ztrácení iluzí, které definitivně končí zpřetrháním přátelských vztahů a obávanou prací ve fabrice. Podobně jako například nedávné Vertigo Patrika Girgleho je to další z knih, které těží z devadesátkové nostalgie, tentokrát ale vtipněji a zdaleka ne tak ploše. I tak je ovšem část vyprávění buď příliš banální (tak jak bývá banální dospívání), nebo naopak poněkud splývá v monotematičnosti, s níž autor popisuje variující se excesivní zážitky hlavního hrdiny. Je to kniha, kterou rychle přečtete třeba při cestě do práce a podobně rychle na ni zapomenete.

Karel Kouba

Eva Hauserová (ed.)

Encyklopedie soběstačnosti pro 21. století. Rodinná zahrada

Triton 2016, 329 s.

První ze tří dílů Encyklopedie soběstačnosti, která vzniká jako kolektivní dílo autorů sdružených pod hlavičkou Permakultura (CS), navazuje na časopis Klíčová dírka a také na řadu brožurek z edice Klíč k soběstačnosti. Po prvním svazku s podtitulem Rodinná zahrada mají následovat soubory Farmář, pastevec, sběrač a Stavby, energie, společenství. Nejde o encyklopedii ve vlastním smyslu slova, tedy heslář, ale o knihu rozčleněnou podle témat. Na zasvěcení do ekosystému a jeho nahlížení skrze permakulturní zemědělství se zaměřuje úvodní část nazvaná Ekologie v kostce, jejíž autorkou je editorka encyklopedie, spisovatelka Eva Hauserová. Následují oddíly Půda, Voda na pozemku, Navrhujeme pozemek, Pěstování kulturních rostlin, Hlavní skupiny a nejdůležitější druhy rostlin, Chov drůbeže a Divočina na pozemku. Kniha vychází ze zásadní publikace Jaroslava Svobody Kompletní návod k vytvoření ekozahrady a rodového statku – ostatně Svoboda se na některých kapitolách autorsky podílí. Mezi autory encyklopedie patří i Helena Vlašínová, výrazná osobnost spojená s šířením permakulturní osvěty u nás, která letos v červnu zemřela. Problémem knihy je snaha o široký záběr, jež ve výsledku vede ke stručnosti. I proto trochu zaráží zařazení kapitoly o chovu drůbeže, která by logicky měla spadat do druhého svazku. Encyklopedie soběstačnosti poslouží hlavně těm, kteří se s permakulturou teprve seznamují. Ti zasvěcenější ocení hlavně doporučenou literaturu a tipy na užitečné zdroje v závěru každé kapitoly.

Jiří G. Růžička

Ondřej Daniel (ed.)

Kultura svépomocí

Filozofická fakulta Univerzity Karlovy 2017, 169 s.

Studia populární kultury se v českém akademickém prostředí daří etablovat především díky organizačnímu a badatelskému úsilí skupiny kolem Ondřeje Daniela, editora publikace Kultura svépomocí. Nezbytným základem pro další zkoumání je zpracování teoretické literatury a reflexe obdobných výzkumů v zahraničí. Promítnout ovšem analytický a interpretační přístup do jednotlivých případových studií se ukazuje jako obtížný úkol. Autoři uvedené knihy využívají sice množství pramenů, ovšem často jim spíše než k hledání odpovědí na koncepčně položené otázky slouží k vytváření koláží názorů a faktů. Tam, kde dílčí studie rozebírají dosud nedostatečně zpracované téma (hudební burzy, kazetový samizdat), zase úsilí o dokumentaci končí předčasně před vyčerpáním dostupných informačních zdrojů. I když ambice autorů o průřezové uchopení tématu subkultur a svépomoci či DIY působí sympaticky, je nárokům zvoleného přístupu nesnadné dostát. Vyžadovalo by to jak důkladnější argumentaci ohledně výběru zkoumaných subkultur (proč rockabilly, a ne třeba lennonisté?), tak hlubší analýzu kontinuit a diskontinuit mezi různými částmi společnosti a vybranými subkulturami. Autoři spíše jen naznačují, že předlistopadová společnost byla zároveň společností konzumu i permanentního nedostatku. Také tázání se po specifickém významu svépomoci subkultur ve společnosti kutilů a chatařů a po složitém vyjednávání hranic mezi tolerovanými soukromými činnostmi a reglementovanými veřejnými aktivitami zůstává nedůsledné.

Filip Pospíšil

Král Belgičanů

(King of the Belgians)

Režie Peter Brosens, Jessica Woodworthová, Belgie, 2016, 94 min.

Premiéra v ČR 8. 6. 2017

Belgické duo Peter Brosens a Jessica Woodworthová se v předchozích letech věnovalo dokumentárním filmům a minimalistickým dramatům, které sledovaly vztahy člověka a jeho prostředí v Mongolsku (film Khadak) nebo v Ardenách (Pátá sezona). Ve filmu Král Belgičanů se naopak pustili do komedie o fiktivním belgickém panovníkovi, který musí cestovat z návštěvy Turecka do své vlasti přes Balkán, aby řešil rozpad státu. Celý snímek je stylizovaný jako dokument natáčený filmařem, jenž hrdiny na cestě provází. Brosens a Woodworthová skrze příběh plný států, které se rozpadají (Belgie, balkánské země), nebo se naopak chtějí integrovat (Turecko), rozvíjejí polemiku o tom, do jaké míry je Evropa celistvý útvar a jak její vnitřní soudržnosti napomáhají profesionální politici, svázaní desítkami formálních pravidel a byrokratických postupů. Film ale vyznívá jako plytká moralitka o monarchovi, který musí sestoupit k lidu, aby pochopil zemi, kde chce vládnout. Rozehrává příliš mnoho motivů a žádný se mu nedaří pořádně rozvinout. Belgický král Nicolas III. je neprůhledná šablonovitá figurka, o které se toho mnoho nedozvíme, komplexní vztahy evropských států jsou naznačeny v několika náhodně působících poznámkách rozesetých v ději a postava filmaře také nepůsobí jako silný, jednotící vypravěč. Konečně ani směs odtažitého artového stylu a prvků bláznivé komedie s převleky a útěky před policií nevytváří smysluplnou symbiózu.

Antonín Tesař

Fascinace skutečností. Hyperrealismus v české malbě

Muzeum umění Olomouc, 20. 4. – 10. 9. 2017

Výstava současného českého hyperrealismu vznikala dlouho a bolestivě, ale výsledek stojí za to. Dnešní divák, navyklý avantgardám, ovšem možná bude mít problém s doceněním přítomných děl (ony věčné dohady o populismu), což naznačuje i fakt, že většina hyperrealistických maleb našich současných umělců je zastoupena v soukromých sbírkách, a ne v galeriích. Své publikum si ale výstava jistě najde, a někteří se možná nechají „fascinovat skutečností“ i napodruhé. Expozice je členěna chronologicky. Hned u vstupu vás vizuálně navnadí rozměrné plátno Zdeňka Berana z devadesátých let s detailem prasklé duše. Na něm lze obdivovat opticky dokonalé vyvedení struktur a barev materiálů, jež svůj malířský původ prozrazují až při bližším zkoumání pastózních nánosů běloby, ale největší účinek obrazu se projeví teprve při cestě zpět, kdy malba z dálky vynikne ve své plné síle. Návštěvník postupně objevuje nové a nové žánry, od portrétů přes zátiší (plná postmodernistických zcizovacích efektů) a krajiny až k obrazům zachycujícím naleštěné mechanické stroje. Je zde zastoupeno množství témat, například sociální problémy, ekologie, náboženství nebo smrt zvířat, jež každý umělec zpracovává osobitým způsobem. Výstava graduje až do posledního výklenku s obrazem Plazma TV od Venduly Chalánkové, naproti němuž na zdi visí trompe l’oeil Samuela von Hoogstratena. Toto dynamické duo dává výstavě závěrečnou pointu a zároveň nastoluje otázku: Jaký je vztah mezi „realitou“ a „hyperrealitou“?

Petra Willerthová

Leo Birinski

Tanec bláznů

Činoherní klub, Praha, premiéra 21. 4. 2017

Živý gogolovský nerv má tahle komedie Lea Birinského, který se narodil v ukrajinské vesnici Lisjanka snad v roce 1880, prožil ruskou revoluci v roce 1905 a zemřel v emigraci v Bronxu v roce 1951. Je pozoruhodné, jak jasnozřivě v Tanci bláznů popsal chaotičnost Ruska v období před historickým rokem 1917, neujasněnost myšlenek hlasatelů revolučních ideálů a zkorumpovanost a hamižnost ochránců starých pořádků. Hlavní postavou své hry učinil gubernátora jedné ruské gubernie, starého muže mladé ženy a smířeného paroháče, který dokonce svolí k tomu, že na něj jeho tajemník spáchá nepodařený atentát, jen proto, aby získal další pocty a udržel se u moci. Podvod ovšem vyjde najevo, hrdina je z funkce odvolán a na jeho místo má nastoupit krutý generál Děrnov, který je ale obviněn z korupce. Prominentní pozici tak nakonec získává bývalý gubernátorův tajemník, komplic ve všech přečinech svého nadřízeného. Všichni se točí v bláznivém tanci a všechny bez rozdílu zasahuje autorovo kritické ostří. Herci v Činoherním klubu hrají s krajním nasazením; mezi nimi vyniká gubernátor Petra Nárožného, dále revolucionář a milenec gubernátorovy ženy Kozakov v podání Jaromíra Dulavy nebo tajemník Pavel Kikinčuk. Režisér Ladislav Smoček, který Birinského hru režíroval už v roce 1991 pod titulem Mumraj, vystihl aktuální jádro tohoto textu o rozporuplné „duši Ruska“, a vytvořil tak snad nejúspěšnější letošní inscenaci Činoherního klubu. Určitě stojí za zhlédnutí.

Alena Morávková

Laura Marling

Semper Femina

CD, More Alarming Records 2017

Kariéra, umělecký vývoj i komerční rentabilita Laury Marling jsou pro mnohé jistě pozitivním překvapením. Když v roce 2008 vydala své první album, zdaleka ne každý čekal, že následujících pět desek bude hodných poslechu a zájmu. V souboji s přezíravým označením „subtilní blondýnka s kytarou“ britská písničkářka obstála a dnes je vnímána jako suverénní popfolková umělkyně, dokonce jako jedna z nejpřesvědčivějších představitelek daného žánru. Každé z jejích alb přitom reprezentuje určitou žánrovou variantu. Jednou jde o pouliční městský folkový minimalismus, jindy o chytlavé melodie jako stvořené do rádia. Nové album Semper Femina je podle všeho první nahrávkou, na které se britská písničkářka výrazněji zajímá o zvuk. Dokonce by se dalo říct, že zvukový design tvoří jádro písní, jakkoli se to mnohým může zdát překvapivé. Laura Marling samozřejmě nenatočila experimentální desku, nicméně důkladně zkoumá, co všechno písně snesou, aniž by ztratily svou popovou hladkost a snadnou poslouchatelnost. Různé studiové zvuky se sice profilují až na pozadí mixu, ale i tak jsou jasně rozpoznatelné, nepřeslechnutelné a mnohdy i poměrně výrazné. Leckdy se z tohoto „pozadí“ dokážou prosadit přímo jako ústřední motiv skladby, tedy jako to, co si posluchač zapamatuje. Jde o chytrou strategii: Marling posluchači vnutí své studiové hrátky, a přitom jej nepřipraví o jemný písničkářský pop, na který se patrně těšil.