Nad tématem dětí narozených mimo standardní manželské uspořádání se zamýšlí marocký komentátor Abdulmadžíd Madaní na stránkách arabské verze internetového deníku Morroco World News. V příspěvku z 12. června nazvaném Za společnost bez svobodných matek odpichuje svoji kritickou úvahu od údaje, dle kterého se v Maroku narodí 153 nemanželských dětí denně. To při pokračování aktuálního trendu znamená více než milion nemanželských dětí během dvaceti let. Madaní tato čísla považuje za alarmující a z konzervativní pozice apeluje na všeobecné úsilí v boji za vymýcení tohoto jevu, jenž prý vede k morálnímu rozkladu společnosti. Dle komentátora se nemanželské děti rodí především z milostných afér ženatých mužů, ze styku prostitutek s klienty a ze vztahů těch, kteří programově hlásají nezávaznou sexuální morálku. Ženatí muži se musí naučit ovládat své pudy a chovat se v souladu s dobrými mravy. Prostituce, která se v Maroku bezprecedentně rozšířila, je nešvarem, pro nějž neexistuje žádné ospravedlnění, chudobu nevyjímaje. Hlasatelé sexuální revoluce by si potom měli uvědomit, že by z marocké společnosti v důsledku učinila jen nepovedenou kopii západní společnosti. S nárůstem počtu nemanželských dětí se navíc pojí množství dalších neduhů, jakými jsou společenská ostrakizace a následný pocit vykořenění, zranitelnost matek samoživitelek a množství bezprizorních sirotků. To všechno představuje pro marocký stát obrovské výdaje. Dle Madaního má žádoucí řešení problému svůj kulturní a právní aspekt. Z kulturního hlediska by měl být pomocí umělecké tvorby – filmové, seriálové, literární – ve společnosti všeobecně upevňován postoj, že nemanželský sex představuje nežádoucí sociální jev. Z právního hlediska je třeba jedince dopouštějící se smilstva pokutovat a v případě recidivy finanční postihy navyšovat. Vybrané pokuty by měly přispívat k hrazení nákladů spojených s péčí o nemanželské děti.
V Libanonu na jedné straně panuje na poměry arabské země mimořádně otevřená společenská atmosféra, na straně druhé má tato republika jeden z nejkomplikovanějších politických systémů na světě, jehož důsledkem je značná vnitřní nestabilita. K té přispívá i aktuální konflikt v sousední Sýrii, což implicitně reflektuje článek sociálního aktivisty Muhammada Zurajqa nazvaný Libanon mezi občanskou společností a konfesionalismem a publikovaný 5. června na stránkách listu an-Nahár. Autor popisuje zemi cedrů jako stát s demokratickou fasádou založený na dvou ústředních idejích: loajalitě k občanskému principu a důmyslném vyvažování moci jednotlivých náboženských skupin. Konfesionální princip potvrdily všechny tři klíčové mezníky historie země (vytyčení takzvaného Velkého Libanonu v roce 1920, vyhlášení nezávislosti v roce 1943 i dohoda z Tá’ifu v roce 1989, jež ukončila vleklou občanskou válku) a je inherentní všem úrovním politického, ekonomického a sociálního života. Multináboženský charakter Libanonu vede sice k mnoha konfliktům, je však také božím darem a raison d’être libanonského státu. Zurajq v druhé půli svého příspěvku přechází k vzletné až poetizující obraně Libanonu, jeho společenského uspořádání a jeho tisíce let staré kultuře, založené na dědictví Féničanů. Libanon se navzdory zahraničnímu vměšování nikdy nestane islámským emirátem ani křesťanským státem, ale zůstane svébytnou zemí, jednotnou v různosti. Proto je nutné zachovat konfesionální systém, zároveň je však třeba se zbavit starých vůdců a pracovat na posílení občanské společnosti.
Egyptem od dubna loňského roku hýbe kauza zamýšleného transferu dvou sporných rudomořských ostrovů do rukou Saúdské Arábie a úpravy námořních hranic mezi oběma zeměmi. Kontroverzní krok schválil prezident Abdulfattáh as-Sísí i egyptští zákonodárci, proti se však staví egyptská jurisdikce. U běžných Egypťanů záležitost vyvolává vlnu nevole, neboť ji považují za útok na národní čest. Ve svém komentáři uveřejněném 16. června v deníku al-Ahrám pod názvem Dva ostrovy a zlomédia se Alá’a Thábit nevěnuje problematice ostrovů Tírán a Sanáfír jako takové, ale způsobu, jakým na věci dle jeho názoru parazitují egyptskému státu nepřátelská média typu al-Džazíry a kanálů s vazbami na Muslimské bratrstvo. Tato „zlomédia“ se stavějí do role obránců Egypta stejně falešně, jako se staví do role obránců náboženství. Zaplavují egyptskou veřejnost svou lživou propagandou a zneužívají její důvěřivosti při sledování svých postranních cílů. Notnou část viny dle Thábita nesou političtí reprezentanti a média loajální režimu, neboť nedokázali celou věc Egypťanům náležitě vysvětlit a uvést do správného kontextu a nechali je napospas nepřátelské agitaci. V tomto ohledu je nezbytné se z kauzy dvou ostrovů důkladně poučit, protože není prvním a ani posledním případem útoku „zlomédií“ na Egypt a jeho lid.