Před třemi roky byl u příležitosti anarchistického knižního festivalu zveřejněn anotovaný přehled publikací, které do té doby vyšly v rámci obnoveného českého anarchistického hnutí. Šlo o tři stovky periodik, množství brožur a něco málo knih. Jaký byl jejich obsah, jaké funkce plnily a o jakých proměnách svědčí?
Historie anarchistické publicistiky je velice bohatá. K jejímu zmapování přispěl zejména historik Václav Tomek, díky němuž jsme si mohli udělat představu o šíři tiskových aktivit anarchistů (zapojení žen bylo bohužel velmi malé) posledních dekád 19. a prvních desetiletí 20. století.
Nová kapitola anarchistických tiskovin se začala psát až s rokem 1989 a vznikem velmi neformálního Českého anarchistického sdružení, které se v následujícím roce podílelo na vydávání Voknovin a zpravodaje Kontra a následně, v roce 1991, založilo asi nejznámější a nejčtenější český anarchistický časopis A-kontra. Vedle toho začaly vznikat další tituly, vázané převážně na neformální lokální anarchistické a alternativní skupiny. Příkladem jsou Prostějovský kráwovyni, Fronta, Depresse, Radikál (Praha), Brněnská vrtule, Ostnatej drát (Brno), 7 jatečných (Doksy), Konflikt (Havířov), Antiregion (Slaný) či Trutnovská komuna. Začínaly se objevovat také různé punkové ziny. Je ovšem těžké určit, kde leží hranice mezi anarchistickým časopisem a punkovým zinem, jelikož pro velkou část plátků té doby byly punk a anarchismus dvě strany téže mince. Provázanost s hudební subkulturou byla v první polovině devadesátých let pro anarchistické hnutí typická. Díky tomu se ostatně i v následujících letech v médiích mluvilo o střetech pankáčů a skinů.
Následně se objevily snahy o větší koordinaci jednotlivých skupin. První krokem bylo v roce 1992 založení Anarchistické federace, kterou reprezentoval časopis Autonomie. V roce 1995 z iniciativy časopisu Svobodná mysl vznikla Česká anarchistická federace, která dále formalizovala federativní způsob sebeorganizace. Je příznačné, že každá organizační iniciativa byla spojena s nějakým časopisem: Federace sociálních anarchistů vydávala Svobodnou práci, Solidarita stejnojmenný časopis, Antifašistická akce Antifa News a následně Akci, Anarchofeministická skupina Přímou cestu.
Antifašismus, veganství, ekologie
Pokud se zabýváme historií anarchistických publikací, odkrýváme zároveň novodobé dějiny anarchistického hnutí. Časopisy dokumentují, co se v které době dělo, jaké diskuse se vedly a jaká témata dostávala přednost.
Kontinuálně se dával velký prostor historii anarchistického hnutí podle hesla „Musíme poznat, odkud jsme vyšli, abychom věděli, kudy pokračovat“. Nechyběla ani více či méně kvalitně zpracovaná anarchistická teorie a samozřejmě zpravodajství o akcích a projektech podobně smýšlejících kolektivů v zahraničí. Vedle squattingu a podpory stíhaných aktivistů byl vždy velmi populárním tématem antifašismus. Jeho uchopení se ovšem postupně měnilo – od hořkosti z násilných útoků naziskinheadů přes výzvy k odporu až po jeho účinnou organizaci a rozkrývání neonacistických struktur. Proměňovalo se i téma antimilitarismu – od odmítání povinné vojenské služby počátkem devadesátých let až k protestům proti summitu NATO v roce 2002.
Ekologie a ochrany životního prostředí byly anarchistické časopisy plné do doby, než se této tematiky ujaly zprofesionalizované environmentální organizace. Později se ale pozornost zaměřovala zejména na radiální přímé akce. Podobně propagace vegetariánství a veganství ustoupila s jejich pronikáním do mainstreamu. Spolu s rozbíjením výloh nadnárodních fastfoodů během Global Street Party před devatenácti lety se začalo řešit téma globalizace, navazující na intenzivní kritiku a bojkotování konkrétních korporací. A nesmíme opomenout ani opakovaně se vracející téma feminismu.
Kolektivní aktivita
Základní funkcí anarchistické publicistiky je ovšem bezesporu šíření myšlenek svobody, rovnosti a odporu vůči nepřirozeným autoritám a různým formám útlaku a diskriminace. Nutno říct, že oslovit významnější část veřejnosti se nedařilo. Proč tedy stále vycházelo tolik anarchistických publikací? Jednu odpověď jsme již naznačili: napomáhaly konstituovat hnutí, přibližovat a tříbit jeho myšlenky. V tomto procesu hrály nezastupitelnou roli. S tím souviselo i to, že v době, kdy nebyl k dispozici internet, byly časopisy klíčovým prostředkem komunikace, a to nejen té pasivní, kdy vydavatel oslovuje anonymní čtenáře, ale i osobní během jejich distribuce nebo při rozsáhlém poštovním provozu, spojeném s praxí mnohokrát přelepených obálek a namydlených známek.
Dalším důležitým aspektem vydávání časopisu je publikování jakožto kolektivní aktivita. Jde o jednu z kontinuálních činností, při níž se dají do praxe uvádět propagované organizační principy a způsoby svobodné práce. Proces tvorby může nabývat různých podob a stejně tak pojetí redakce. Na jedné straně může jít o DIY dovedené do extrému, na straně druhé o široké redakční kolektivy, jejichž činnost musí být transparentní v rámci dané anarchistické organizace.
Některé skupiny vydávaly i více různě zaměřených časopisů. S asi nejucelenější publikační strategií přišla začátkem druhé dekády tohoto století Československá anarchistická federace (dnes Anarchistická federace) a aplikuje ji dodnes. Východiskem jsou cílové skupiny čtenářů. A tak jsou texty psané v duchu „anarchistického populismu“ publikovány jako nástěnné noviny A3, pro šíření na velkých akcích vycházejí dle potřeby tematická čísla zpravodaje Zdola a rozvoji anarchistické teorie, hlubším analýzám jednotlivých témat a dokumentaci antiautoritářských aktivit slouží anarchistická revue Existence. Po nějakou dobu se dařilo vydávat i dětský časopis Klíčení a navíc vycházejí i různé brožury a knihy.
Historie anarchistické publicistiky je mimo jiné i výpovědí o rozvoji komunikačních a tiskových technologií. Začínalo se přepisováním textů na stroji, některé ziny či jejich části byly psané i ručně. Potom nastoupily osobní počítače, ale i tak se stříhalo a lepilo. V některých případech grafická úprava dospěla až k „profesionálnímu“ zpracování za pomoci sazečských programů.
Po internetu
Dnes jsou punkové (v nejširším slova smyslu) ziny především o hudbě, kapelách a výjezdech do zahraničí, přesto si mnohé zachovávají ideový přesah a věnují se i jiným tématům. Naopak pro anarchistické časopisy jsou subkultury už jen okrajovým tématem. Je to dáno jednak snahou anarchistů zbavit se ztotožňování se subkulturou a jednak depolitizací a komercializací velké části subkultur.
Největší proměnu však bezesporu přinesl masový nástup internetu. Tištěné materiály jako by byly odsouzeny k zapomnění. Roli zinů převzaly blogy a posléze sociální sítě. Odpadly starosti s přípravou tiskovin a především s náklady na tisk a následnou distribucí. Jenže spolu s těmito plusy přišly i minusy internetového provozu, které by se stručně daly shrnout slovem pomíjivost. Tento vývoj nezůstal bez reflexe a někteří se tváří v tvář nové situaci rozhodli zachovat tištěný formát, někdy i doplněný o webovou prezentaci a možnost stahování v elektronické podobě. Tištěné médium přece jen má stále svou neoddiskutovatelnou roli a pro někoho i jedinečné kouzlo. Čtenář se do textu může hlouběji ponořit, dát si načas a snadno se k němu vracet nebo ho předávat dál. I když není anarchistických titulů již tolik a jejich náklad není nijak závratný, nadále přetrvávají, o čemž se lehce přesvědčíte v některém z infoshopů nebo během každoročního Anarchistického knižního festivalu.
Nakladatelství AF je tiskový projekt Anarchistické federace.