Propracovaná fantazie

František Skála je nejen tvůrcem objektů prezentovaných na výstavě Jízdárna, ale stojí také za architektonickým konceptem expozice, včetně instalací a impozantní show okolo. Víření významů a emocí tak umocňuje i rozčlenění a nasvícení prostoru a svébytným dílem je také plánek expozice otištěný v průvodci. Nevídané bylo jurodivé zahájení výstavy imitací ptačího zpěvu. Prostor Valdštejnské jízdárny, kde se současní umělci obvykle nevystavují, Skála bravurně ovládl.

Otevřenost interpretacím

Ve středu Skálova zájmu zůstávají věci a přírodniny – artefakty v nejširším slova smyslu. Jejich charakteristikami jsou zdobnost, ušlechtilost, řemeslná propracovanost, originalita, kurióz­nost, bizarnost, exotičnost, symboličnost, podobnost něčemu jinému, zajímavý původ či příběh, patina nebo – prostě a jednoduše – estetická jedinečnost. A právě tato fascinace krásou v nejširším slova smyslu, přirozená a instinktivní, dnes však ve výtvarném světě málo obvyklá a jaksi archaická, stojí za srozumitelností a masovou oblibou Skály výtvarníka. Přestože Skála netvoří tolik pro děti jako třeba jeho generační souputník Petr Nikl, jeho poetika má mnoho společného s naivním dětským vnímáním a rovněž nabízí předracionální, nestereotypizované vidění a objevování světa a nadšení z něj. Dospělí, děti a ani přítomní kojenci neodtrhli zrak od monstrózního Ducha Lebky, když se zjevil­-nafoukl a vévodil prostoru.

Přestože se autor stylizuje jako nezávislý tvůrce a zakládá si na původnosti a bezprostřednosti svého vidění, jeho tvůrčí postupy lze stopovat k rané moderně, k dadaistickým nečekaným kombinacím a asamblážím Kurta Schwitterse, k nalezeným předmětům (objet trouvé) či Duchampovým ready­-madům, surrealistickému vytěžování podvědomí a snu, ale i k mystice, naivismu, primitivismu nebo i k postmodernímu trash artu.

Za výsledkem stojí vysoká dávka rafinovanosti a mystifikace, podložené cílevědomostí, disciplínou a až umanutou pílí. Předměty a materiály autor přetváří, dotváří, kombinuje, konzervuje a dodává jim nejen patinu, ale především další významy. Je mistrem řemesla (mnohdy originální autorské postupy jsou často skromně popsány jako „kombinovaná technika“), ale dokonale využívá i hru s kontexty (přesazování věcí do nových souvislostí), pojmenováním (označování nalezených věcí za něco jiného), vnímáním a interpretací významu (nejednoznačnost a víceznačnost) a očekáváním (postupné odhalování dalších dimenzí či vrstev uměleckého předmětu, kompozice a prožitku). Skálovy hříčky jsou inteligentní, nápadité, ale ne elitně intelektuální, jejich fungování není podmíněno výjimečnými kulturními znalostmi. Nalézat cestu k předmětu, vytvořit si o něm vlastní smysluplnou představu jako o estetickém objektu je obvykle zábavné a vzrušující, nikdy ne úmorné nebo dokonce frustrující.

Mytické bludiště

Mluvit o jednotlivých exponátech analyticky je obtížné a riskantní. Recenzent je hnán k polapení jejich významů pomocí uvozovek. Snahám o jiná než autorská pojmenování se však zpravidla úspěšně vzpírají. A ta autorská jsou také unikavá. Jedním z emblematických předmětů výstavy je například zdobený plátěný sak se dvěma poutky, jimiž je provlečen šíp: sak ve výsledku „letí“ zavěšen na vystřeleném šípu. Uvnitř je cedulka se slovy „Saculet / 3 lei“ – ta je zároveň součástí díla, textem i názvem, tedy paratextem, metainformací… Diskuse nad díly a kompozicemi proto mimoděk často prozrazují více především o diskutujících divácích. Každému se vystavené objekty otvírají jinak, prostřednictvím individuálních zkušeností a asociací.

Samotné uspořádání prostor Jízdárny je metaforou světa, města, výstavní vesničky, mytického bludiště či autorovy mysli. Je zde několik pavilonů, průchodů, zákoutí nebo třeba vitrína napodobující tradiční uměleckou výstavu. Mezi nimi, v nich i na nich se nacházejí samostatné rozměrnější sochy či objekty, statické, kinetické, nahlížené klasicky, zdola, shora anebo také skrze špehýrku. Pořadí prohlížení hraje roli: vnitřek kmene stromu ve tvaru stoličky se zlatou korunkou v sobě obsahuje pohádkové kulisy; když však špehýrkou vhlédneme i v další instalaci s očekáváním podobně kouzelného výjevu, narazíme na koláž výstřižků ženských ohanbí z pornočasopisů.

Vitrína

Chrámek Musaion, skýtající muzejní výstavku stylizovanou jako kabinet kuriozit, je úvodní a významově nejkomplexnější částí výstavního prostoru. Pohled na věci hustě, ale přepečlivě vyskládané ve vitríně provází množství přidaných kontextů (muzejní vitrína, sousedství dalších umělecky aktua­lizovaných předmětů v kabinetu kuriozit, chrámek, umělecká výstava), tyto předměty jsou ovšem nejméně osvobozeny od svého původního praktického či ozdobného účelu, autor je nejméně aktualizoval a vsadil spíše na jejich vlastní působivost. Až se zdá, že jsou nejslabší, banální částí celku, že prostě zbyly: příborové nože, dřevěná měřidla, plastový hřeben, kuchyňské válečky. Je to narážka na fádnost některých muzejních expozic? Masivní vitrína ostatně pochází z Národního muzea. Nebo ironizování vlastní poetiky „Skály­-vetešníka“? Či má vitrína předznamenat další, listopadovou výstavu v Jízdárně, která představí mimo jiné kabinet kuriozit Ferdinanda II. Habsburského?

Škoda, že nebyl zvolen konceptuálnější přístup, kuriozity by si zasloužily lépe vsadit do příběhů. Místo toho si autor jen pohrává s (ne)spolehlivostí popisků: někdy není jasné, zda se dozvídáme skutečný původní název či účel věci, nebo zda je jen dále rozněcována naše fantazie. Musaion jako celek však zapadá do plánu výstavy – množství předmětů kontrastuje s minimalistickým rozvrhem „moderního“ stánku Gallery. Podobně místnost Privat, v níž polehává tajemná bytost Kulér (jsme upozorněni, že bychom měli respektovat jeho soukromí), kontrastuje s místností Tribal, jež evokuje život v pospolitosti a v níž pod zvláštním nasvícením vystupují sochy z průsvitného plastu sustamidu, inspirované životem přírodních národů. A tak by se dalo pokračovat.

Skála aktualizuje a ozvláštňuje, tvoří nový svět ze starého – procházení jím vyvolává úžas a přináší radost, potěšení, osvěžení, poznání i sebereflexi.

Autor je estetik, filolog a editor.