Slon na moři

Koncem léta roku 1979 obdržel druhý tajemník indického velvyslanectví v Maroku kabelogram, který ho navzdory mnoha letům praxe zaskočil a uvrhl ve zmatek. Zpráva obsahovala pouze slova: „Slon na cestě.“ Je to snad nějaká šifra? Když věc začal zkoumat důkladněji, jeho bezradost se jen prohloubila. Kabelogram přišel z celního úřadu v Kóčinu, přístavním městě na jihu Indie. Ne, odpověděl mu celní úředník, není to žádná šifra. Je to slon – slon, který je nyní společně se svým mahautem na půli cesty lodí do Casablanky. Druhý tajemník se otázal: Proč posíláte slona? Tady na celním úřadě, přišla odpověď, zařizujeme pouze pohyb zboží; pokud jde o pohyb důvodů, obraťte se laskavě se svým dotazem na ministerstvo zahraničních věcí.

Druhý tajemník poslal telegram svým kolegům na ministerstvu v Dillí. V telegramech na ministerstvo bylo důležité vyjadřovat se za prvé stručně, abyste dali najevo, že myslíte na úspory, a za druhé důrazně, aby si vaší zprávy ve stozích sdělení, přicházejících z odlehlých výsep po celé zeměkouli, někdo vůbec povšiml. PROC POSILATE SLONA STOP AMBASADA MA AUTA STOP. O slonovi však na ministerstvu zjevně nikdo nic nevěděl. Na velvyslanectví přišel v odpověď ohromený telegram. JAKY SLON STOP MA TO BYT SIFRA STOP. Druhý tajemník se nakonec v rozpacích obrátil na velvyslance, který na základě letitých zkušeností věděl, že nemá smysl zbůhdarma hloubat nad rozmary metropole. No výborně, řekl velvyslanec a uhladil si knírek, slon, přesně to jsme potřebovali, a oni ho dokonce nemůžou doručit rovnou k nám, ne, najust ho pošlou do Casablanky. Budete muset zařídit, aby tam na tu potvoru někdo počkal a vyzvedl ji. Postříkal se kolínskou a zamyšleně dodal: Jestli se dá takový slon vůbec vyzvednout.

Tu noc ležel druhý tajemník v posteli beze spánku a pronikavě vnímal, jak nenávidí prostěradla, nenávidí polštář, nenávidí svoji ubíjející práci, nenávidí Maroko, nenávidí arabštinu kvůli její příšerné, tajnůstkářské hrdelnosti a nenávidí, s posledním zbytečkem trpkosti, který mu zbýval, toho neznámého kašpara, který dělá diplomacii ze slonů.

Řečeným kašparem nebyl, jak se domníval, nějaký samolibý státní úředník z Jižního bloku, nýbrž marocká princezna. Vysvětlení dorazilo prostřednictvím telexu od jednoho tajemníkova přítele na ministerstvu, který mu dlužil pár službiček, takže v sobě našel dost iniciativy, aby se poptal kolem. Příběh slona začal před šesti lety právě na tomto indickém velvyslanectví v Rabatu. Během jedné z rutinních společenských akcí, jejichž smysl se zdá naprosto zjevný při přípravě, avšak vytrácí se v jejich průběhu, přišla na velvyslanectví malá marocká princezna a strnula před obrázkem slona. Byla to jedna z propagačních fotografií schválených ministerstvem turismu, které lemovaly vstupní halu ambasády: svítání nad hřebeny Himálaje; obytné lodě na slepých říčních ramenech; růžový Tádž Mahal v polštáři smogu; zářivý traktor drtící pšeničné pole. Princezna měla oči jenom pro slona. Beze slova zvedla k obrázku ruku a ukázala. C’est un éléphant, řekl úředník velvyslanectví, který dostal za úkol princeznu doprovázet. Dál se dívala jako očarovaná. Vous aimez les él­éphants? zeptal se ten nešťastník. Zdálo se, že princezna má slony skutečně ráda, neboť se odmítala hnout. Úředník, který na svých předchozích misích poskytoval konzultace ohledně strategií v obchodním styku s Indonésií a jednal o dodávkách zbraní se Sovětským svazem, zapátral pohledem po nějaké pomoci, než k dívence přidřepl. Mademoiselle, vous voulez un éléphant? zeptal se se zoufalstvím, jaké v něm vyvolávaly všechny děti – a tohle byla navíc marocká princezna. Chcete slona? Otočila se, usmála se a věnovala mu nepatrné přikývnutí. A to stačilo. Úředník si poté promluvil s tehdejším velvyslancem, a ten napsal do Dillí žádost s doporučením, aby poslali slona jako dar pro princeznu a k upevnění bilaterálního přátelství. Žádost postupovala obvyklými cestami a obvyklou rychlostí. O šest let později bylo to stvoření neodvratně na cestě.

Druhý tajemník dostával zprávy o slonově putování od různých konzulárních zaměstnanců. V Jemenu slon pózoval pro fotografy před nejstarší kavárnou v Adenu. V Alexandrii si házel míčem s chlapci na pláži. V Alžíru veteráni války proti Francouzům uspořádali na jeho počest recepci; indický slon byl dle jejich slov symbolem starobylé moudrosti civilizace, která inspirovala globální boj proti západnímu imperialismu. Když slon překonal Gibraltar, druhý tajemník dostal nadšený telegram z vrchního velitelství Britského námořnictva. SKVELE STOP SPICKOVY TLUSTO­KOZEC STOP.

Maročané už takovou radost neměli. Co s ním máme dělat? ptali se. Zoo v Casablance má dost afrických slonů a pro indického tam není místo. Druhý tajemník se ohradil. Je pro princeznu, připomněl jim, ona o něj požádala. To je sice pravda, odpověděli Maročané, jenže ona teď studuje v Paříži sociologii a o slony se nezajímá. Takže si to zvíře možná budete muset zase odvézt.

Pouze díky vytrvalému naléhání indického velvyslance na jednom koktejlovém večírku začali neochotně spolupracovat. Bylo dojednáno, že pro slona vybudují výběh v části královských zahrad v Rabatu. Jak se tam však dostane, to byla jiná otázka. Maročané tvrdili, že nemají žádný nákladní vůz dost velký na to, aby mohl zvíře mezi těmi dvěma městy převézt. Byla válka a všechna jejich nejtěžší vojenská vozidla nyní rachotila na jihu. A co hůř, kvůli zlovolnosti teroristů z Polisaria byla přerušena jediná železnice mezi Casablankou a hlavním městem. Tyhle nepříjemnosti, prohlašovali Maročané, by však neměly představovat problém. Takový slon je koneckonců sám o sobě dopravním prostředkem.

Druhého tajemníka vyslali do Casablanky, aby slona doprovodil zpátky do Rabatu. Nějakou dobu trvalo, než nalezl vhodné plavidlo, na němž bylo možné převézt tlustokožce z nákladní lodi do přístavu. Než se slon konečně vylodil, malá policejní kapela, která na něj čekala, na slunci zkysla. Muzikanti se bleskově prohnali uvítací fanfárou a pak si rychle zabalili trombóny. I reportéři s prací chvátali. Připadalo jim, že mahaut je zbytečně moc oblečený. Přiměli ho, aby si svlékl košili a vyhrnul kalhoty, neboť tak bude působit na sloním hřbetu pro kamery přesvědčivěji, samá kloubnatá kolena a lesklá kůže. Místo aby se mahauta vyptávali na slona, nahrnuli se k druhému tajemníkovi – měl na sobě oblek. Jsme hrdí na to, že můžeme sdílet potěšení ze slona s marockým lidem, sdělil jim. Háthí nepatří jednomu národu, ale všem.

To málo, co druhý tajemník o slonech věděl, pocházelo z městského dětství, plného návštěv zoo a encyklopedií. Měřítkem jejich mimořádné paměti bylo, že v sobě chovají zášť a mají velmi jemně vyvinuté představy o pomstě. Mají také velice citlivá chodidla, jimiž dokážou vycítit skrze zemský povrch i na velké vzdálenosti, že se blíží jiní sloni, bouřky nebo buldozery. Z výzkumů vyplývá, že dokážou rozeznat vlastní odraz v zrcadlové ploše, což naznačuje, že mezi slony může existovat jakási, byť velmi jednoduchá, amorfní teorie mysli.

Tyto útržky se skládaly do naprosto fantaskní představy slona, v ničem neodpovídající živoucí bytosti před ním, postříkané zasychajícími šplíchanci bláta, která neustále pomžikávala a ovíjela chobot kolem nohou svého jezdce. Mahaut nabídl užitečnější informace. Ve svém současném stavu, oslabený pobytem na lodi, dokáže slon ujít v kuse nanejvýš čtyřicet kilometrů, možná spíš pětadvacet. Jak daleko je to do hlavního města? zeptal se. Nemluvil hindsky a druhý tajemník ne­uměl malajálamsky, takže se dorozumívali čímsi podobným angličtině. Rabat je vzdálený něco přes devadesát kilometrů, oznámil druhý tajemník. Mahaut se vyhoupl na slona a rozhlédl se po silnici vedoucí z doků skrze plochá předměstí Casablanky. Jakkoli nezměrně rozlehlý se tento neznámý světadíl jevil, ze sloního hřbetu se svět zdál vždycky zvládnutelnější. Usmál se na druhého tajemníka. Devadesát marockých kilometrů, nebo devadesát našich? O čem to mluvíte? podivil se druhý tajemník, v tom není žádný rozdíl. Mahaut zavrtěl hlavou. Vy a já ten rozdíl možná nepoznáme, zato slon ano.

Po poradě se dvěma marockými četníky, které jim přidělili, bylo rozhodnuto, že cestu do Rabatu několikrát na noc přeruší. Konvoj vyrazil z Casablanky uprostřed odpoledne. Četníci jeli vpředu ve svém otlučeném bílém autě, z nějž prýskala červená písmena. Druhý tajemník procesí uzavíral v sedanu z vozového parku velvyslanectví. A v prostředku udával mírné tempo mahaut. Na přední noze měl slon nákotník, který byl tlustý jako řetěz. Každý jeho krok blýskal cizokrajnými drahokamy.

Možná proto, že byl na cestě, na jejímž konci mohl očekávat nejistou radost princezny, nebo možná proto, že už beztak cestoval takovou dálku, se slon rozhodl, že se nebude vyčerpávat. Kdykoli se však pobřežní cesta stočila na západ k Atlantiku, zrychlil krok. Tu změnu by pozorovatel zvenčí ani nepostřehl – a že těch pozorovatelů na rušné silnici bylo –, mahaut ji však cítil ve stehnech. Pokaždé, když se na dohled objevil kobaltový oceán, svaly zvířete jako by se zachvěly novou touhou. To nutkání bylo tím nápadnější, že bylo ovládané; sloni jsou zdvořilé bytosti obvykle konzervativního založení. Přesto však mahaut vnímal dunění a vlnění pod sebou natolik, aby poznal, že se jeho společníkovi už stýská po moři.

***

Za soumraku se slon napil z jezírka na golfovém hřišti v Mohammedii, docela příjemném přímořském městečku, které se rozkládalo těsně vedle jediné marocké rafinerie ropy. Poslední hráči toho dne posílali míčky v dlouhých obloucích do vzduchu a poté sestoupili na dráhu a uviděli v bankru slona. Ležel na boku, těžkým oddechováním zvedal do vzduchu malé písečné bouře a vedle něj stáli s omluvami strážní. Nikdo nic nenamítal. Slon, byť chrápající, může golf jenom vylepšit.

Druhého tajemníka ubytovali v golfové klubovně, v místnosti, která se blyštěla trofejemi, zalévanými neutuchající září nedaleké rafinerie. Kouřil a vrtal se v talíři zaalouku. Dovnitř vstoupil mahaut, ale odmítl nabídku, aby se k jídlu připojil. Už se najedl předtím s policisty. Druhý tajemník ukázal na gauč, kde mohl mahaut přespat. Muž se zatvářil vyhýbavě. Ne, raději zůstanu se slonem, řekl, tohle je naše první noc na pevnině po dlouhých týdnech… Beze mě by si špatně odpočinul a já bez něho také. Druhý tajemník pokrčil rameny a vrátil se k lilkovému salátu; vzápětí ho překvapilo, že ucítil na rameni dotek mahautovy dlaně. V paralelním vesmíru jejich vlasti by byl takový kontakt téměř nepředstavitelný, gesto příliš důvěrné, aby dokázalo překonat obrovskou propast postavení. Když se Indové ocitnou mimo domov, stávají se z nich mnohem rovnostářštější bytosti.

Povězte mi po pravdě, řekl mahaut a naklonil se blíž, v Rabatu opravdu žádní jiní sloni nejsou? Druhý tajemník si povzdechl. Už jsem vám to říkal, budou ho muset chovat samotného. Královští zahradníci zvládnou jenom jednoho slona. Bude mít veškeré pohodlí… nedělejte si starosti. Mahaut naslouchal a vrtěl přitom rytmicky hlavou ze strany na stranu. Tohle je ten nejsilnější a nejšťastnější slon, jakého kdy poznal, ale bojí se, že se samotou bude zápolit. Stejně jako je tomu u lidí, i sloni touží po jiných slonech. Bude osamělý, řekl, bude potřebovat rozptýlení. Druhý tajemník popuzeně slíbil, že se postarají, aby to byl ten nejrozptylovanější slon v celé Africe. Rozvázal si tkaničky a uložil se ke spánku.

O pár hodin později se probudil, a zatímco se mu po tváři míhaly rudé a oranžové záblesky z rafinerie, uvědomil si, že před ním sedí v tureckém sedu mahaut. Mrzí mě, že vás ruším, řekl mahaut, ale něco mi prosím slibte: nedovolte jim, aby ho dali do cirkusu. Do cirkusu? zopakoval druhý tajemník. Mahaut vstal a začal přecházet po místnosti. Do cirkusu, ano… Slyšel jsem, jak firangové zacházejí se slony jako s panenkami, jako s loutkami, jako s kreslenými postavičkami. Byl stále rozrušenější. Nutí je tancovat, nutí je jezdit na tříkolkách, nutí je stát na hlavě… Někdy jim připadá zábavné, aby si zvířata sedala k čaji, jako by sloni byli staré ženy… Tohle nemůže být jeho osud. Druhý tajemník se posadil. To nedopustíme, řekl. Kromě toho se nemáte čeho bát, tihle lidé nejsou firangové, jsou to Maročané, ti jsou skoro jako my… Prostě si běžte lehnout.

Ale mahauti mají stejně lehké spaní jako sloni, a když druhý tajemník za svítání vstal, aby vykonal ranní hygienu, našel muže stát u dveří klubovny v pozici naprosté nehybnosti, která byla v příkrém rozporu s úzkostlivým poškubáváním jeho obočí. Jakmile mahaut druhého tajemníka uviděl, z úst se mu vyřinula slova. Tyhle královské zahrady, jsou blízko vody? Té vody? Druhý tajemník zamžikal. Ano, té vody, oceánu. Nemám tušení, odpověděl druhý tajemník. Mahaut vzal ruku druhého tajemníka do obou svých. Ten slon… Aby byl šťastný, musí být poblíž moře.

Zatímco se druhý tajemník holil, rozhořčeně si mumlal o mahautovi. Vždyť se po tom chlapovi nechce nic jiného, než aby dopravil slona do Rabatu, a pak mu vláda předá úhledný šek a pošle ho domů letadlem. Kolik mahautů někdy vidělo letadlo zevnitř? Už nikdy v životě letadlem nepoletí. Může vyprávět rodičům, ženě, dětem, jestli nějaké má, někdy v budoucnu vnoučatům, že letěl letadlem. A oni to povědí všem svým přátelům a nepřátelům a mahaut bude ve své vesnici navěky slavný. A přesto mě ten šílenec celou noc budí směšnými požadavky ohledně slona, kterého nikdo doopravdy nechce. Jestli bude dál otravovat, pošleme ho domů lodí. A kde je v tom nějaká velkolepost?

***

Druhý tajemník nevěděl – a mahaut mu nedokázal vysvětlit –, že přinejmenším pro slona byla cesta lodí dokonale velkolepá. Než odpluli z Indie, dělalo mahautovi starosti, jak bude tlustokožec plavbu snášet. Jak si poradí, když bude celé týdny namačkaný ve stísněném přepravním prostoru? Bude trpět rachotem z vnitřností lodi, těmi bez oddechu pumpujícími motory a trubkami, kolem nichž se strojníci s tvářemi umouněnými od sazí houpají na pákách jako opice? Lomoz mechanického vesmíru přece musí skličovat stvoření, které nic nemiluje víc než se v závěru dne svalit do bláta. Jedinou útěchou mahautovi bylo, že on sám se taky plavby děsil. Mezi dvěma bytostmi, které nikdy necestovaly dál než do Kóžikkótu, mohla zavládnout jistá solidarita. Mezi dvěma bytostmi, pro něž byla rezavějící masa zaoceánské lodi dosud něco, na co se pouze dívá, ale nevstupuje se tam. V prosolených temnotách lodi, představoval si mahaut, se budou vzájemně utěšovat, naklánět se k sobě, tisknout hlavu k chobotu.

To se však nestalo. Zatímco se mahaut vrhal z paluby na palubu a zvracel, slona život na moři nadchl. Pokaždé, když kapitán spustil velký mlhový roh, taky hlasitě zatroubil. Námořníci ho rozmazlovali, hráli mu hudbu, zahrnovali ho ořechy a čokoládou. I ve vyhrazené části nákladového prostoru, kde to dunělo lodními stroji, se dala najít jistá potěšení. Jednou ráno si mahaut uvědomil, že slon bručí. Se svým obvyklým pousmáním vydával tichý přízračný zvuk, který jakoby vycházel z nějaké jeho nejhlouběji ukryté části. Mahaut se rozběhl k jeho boku, objal ho, jak nejlépe dokázal, a snažil se zvíře uklidnit. Když však ty zvuky chvíli poslouchal, jeho obavy se rozptýlily; slon pouze napodoboval rachot motorů, v dokonale odposlouchané tónině, jako by se snažil překlenout propast mezi myšlenkou a hmotou a hovořit s obrovskou šedivou masou tankeru.

Na palubě slon běhal ze strany na stranu, užíval si pohupování lodi, vzestupy a propady mohutné přídě, která prořezávala modř. Mahaut zkoumal slonovu radost s užaslým ohromením. Domníval se, že moře slona začne nudit, stejně jako rychle omrzelo jeho, ale to uchvácení nikdy neodeznělo. Když na zvíře stříkala mořská pěna, zdálo se, že obdivuje ničím nenarušovanou hladinu oceánu v jakémsi vytržení, v extázi derviše. Jednou mahauta napadlo, že blíže k tomu, aby se dotkl božského, se možná už nikdy v životě nedostane: slon při pohledu na moře zapomínal na svou sloní podstatu, závoje mókši se rozdělily, ta bytost vnořila chobot za ně a šátravě hledala cestu ke kosmické jednotě. Potom pohyb plavidla mahautovi opět uvolnil útroby. Dovrávoral k zábradlí zádi a vyprázdnil žaludek do hlubin.

I námořníci vnímali kouzlo slonovy přítomnosti. Jednou se v Indickém oceánu objevila na dohled osamělá velryba. Pro posádku tankeru to nemohl být neobvyklý pohled, ale přesto se všichni dívali, když se vynořila na hladinu a z dýchacího otvoru jí vytryskla voda. Doufali v tu chvíli, že na to slon nějak odpoví, zatroubí, zaryčí, vystříkne vodu z chobotu, vezme její přítomnost nějakým způsobem na vědomí. Koneckonců, co jiného je velryba než slon moří? Ty dvě bytosti byly spřízněné rozměry a půvabem a dýchaly nejvíc vzduchu největšími plícemi, které pro ně svět po právu vytvořil. Nebylo by lepšího znamení než toto sdílené pochopení. Pro muže, kteří zasvěcují svá těla oceánu, kteří se vzdají dětství na rýžových polích a v továrních provozech, aby se učili o proudech a větrech na plavebních trasách, by kontakt těchto dvou bytostí znamenal životní zadostiučinění. Lodníky však čekalo zklamání. Slon stál na pravoboku a velryby si vůbec nevšiml, a pokud ano, rozhodl se ji přehlížet a dál upíral zadumané oči na vodní hladinu.

Na golfovém hřišti objevil mahaut slona u jezírka, s chobotem svěšeným u nohou. Promasíroval mu tvrdý uzel svalů v dolní části zad, ten oblouk na pilířích, který zvedal hmotu sloního těla ze země. Když zvíře připravoval na další pochod, přemýšlel, jestli má cesta přes moře moc nás změnit. Když se nyní slon dívá na svůj odraz ve vodě, vidí proměněnou bytost? Je toho schopen? Možná bylo od mahauta troufalé představovat si, že slon má takové schopnosti, takové sebeuvědomění nebo vůbec vědomí možnosti vlastního já. Možná se to smutnooké stvoření pouze dívalo na jezírko a myslelo si: To je ale mizerná nápodoba moře.

***

Do Skhiratu konvoj dorazil časně večer. Cestou mahaut nabídl Adilovi, jednomu z marockých četníků (zeptal se jich na jména; ten druhý byl Marouane), jestli se nechce svézt na sloním hřbetě. Adil si svlékl sako uniformy, přistoupil ke zvířeti zpředu, zaváhal, popošel k jeho boku a kradl se kolem něj dál, dokud kruh neuzavřel, a poté se prosebně zadíval vzhůru na mahauta. Ten se zasmál. Podrbal slona na hlavě a zatlačil mu jedním kolenem do šíje. Zvíře kleslo k zemi. Adil se pokusil pohlédnout tlustokožci do očí, pro uklidnění, ten však hleděl kamsi na silnici za něj a uši mu pleskaly jako vějíře. Adil se přidržel mahautova předloktí, vyhoupl se nahoru, a když se slon s trhnutím zvedl na nohy a kolébavě se vydal dál, četník se chytil jeho chlupaté kůže oběma rukama.

Sloni reagují na sebejistotu, vysvětlil mahaut, na pevné pokyny. Není třeba je ani tolik okouzlovat, jako spíš směrovat… Stejně jako my jsou to logické bytosti a stejně jako my chápou, že jim řád vesmíru určuje jisté místo, jisté postavení a jistou závislost na požadavcích ostatních. Mahaut mluvil malajálamsky, ale Adil těm chrleným slovům přesto naslouchal a usilovně se snažil nedívat na silnici, která se pod ním houpala. Pravda je, pokračoval mahaut, že řídit slona nevyžaduje intuici ani mimořádnou inteligenci, pouze ochotu velet… Ne, víc než to: věřit ve své velení.

Velení měl v krvi. Mahauta vychovali k tomu, aby jezdil na slonech, stejně jako jeho otce a otce jeho otce, a pokud věděl, všechny muže jeho rodu až do hluboké minulosti bez písmen, kdy si člověk chobotnatce poprvé podrobil. Nenabízel se mu žádný lepší život než řízení slonů. Byl si vědom toho, že mu mnozí z jeho vesnice závidí jeho řemeslo, tu královskou práci, která ho uchránila od dřiny na polích. Když přišla zpráva, že ho posílají se slonem do Maroka, jeho příbuzní zapálili spoustu svíček, aby odrazili zlé oko. Vrátíš se jako velký muž, říkali, a velkým mužům nikdo nepřeje nic dobrého. To je nesmysl, vysmál se jim, vrátím se úplně stejný… To není moje cesta, je to slonova cesta, já jsem jenom jeho masitý přívažek. Adil se za ním zavrtěl a kolem projížděla auta a houkala. Jak pravdivé, říkal si mahaut, velí mi, abych velel. Jsem nástroj velení. Jsem nástroj.

Ze sedanu, který se vlekl vzadu, se druhý tajemník díval, jak se marocký četník křečovitě drží na kráčejícím zvířeti. Překvapilo ho, že cítí jistou závist. On nedostal pozvání, aby se svezl na slonovi. Jestli měl někdo nasednout na slona jako první, myslel si, měl bych to být já, ne ten chlapík. Uložil si tuhle křivdu do paměti coby další důkaz mahautovy výstřednosti a jako další důkaz, pokud nějaký potřeboval, nekonečné řady nespravedlností, z nichž se skládá každodenní život druhého tajemníka.

Ve Skhiratu se Adil, zmítaný nevolností, svezl ze slonova hřbetu, pokusil se o pár krůčků a zhroutil se na kolena. Vesnické děti se nad jeho pádem rozchechtaly a seběhly se kolem slona. Marouane, ten druhý četník, je rozháněl, jak nejlépe uměl, ale ony se stejně nahrnuly do rohů náměstí a tam napodobovaly slona a jeho doprovod. Starosta Skhiratu, který byl rovněž tamější duchovní vůdce, přišel návštěvníky pozdravit a prohlédnout si slona. Za běžných okolností byli vesničané na cizí lidi zvyklí; jejich obec tvořila zastávku na železniční trati Casablanca–Rabat. Ale od doby, co byl provoz na železnici přerušen, se osada stala uprášenější a tišší. Její obyvatelé s radostí připravili uvítání vhodné pro jakoukoli příležitost. Na náves vytáhli stoly na kozách. Z nedalekých domů se vynořily džbány ovocných šťáv, kalíšky čaje a jako zázrakem i kouřící mísy tažínu. Všechny význačné místní osobnosti – poštmistr, knihovník, účetní, písař, hlavní konstábl (jediný konstábl), lékař, veterinář (který se od slona držel dál a prohlížel si tlustokožce se značnými obavami) a tak dále – se zde shromáždily, aby pojedly s druhým tajemníkem, a ten byl nucen znovu a znovu opakovat pomalou francouzštinou základní fakta o svém životě a světě. Děti jásaly, když slon chroustal mrkve namočené do harísy. Shromáždění se protáhlo do pozdního večera. Když hostinu přerušil poslední denní azán, slon zvedl chobot směrem k minaretu a zatroubil vlastní volání k modlitbě. Všichni muži z vesnice se vydali do mešity, až na knihovníka – ten poplácal druhého tajemníka po zádech a propašoval ho k sobě domů, aby si spolu vypili láhev araku.

V noci druhý tajemník opilecky chrápal na knihovníkově pohovce. Adil spal na lavičce. Mahaut si položil bradu na kolena a podřimoval opřený o trup spícího slona. ­Marouane zůstal na hlídce a dával pozor pro případ, že by v rozích návsi číhaly nějaké zlomyslné děti. K události došlo až hodinu před ranním azánem. Z venkovského šera se vynořila silueta a blížila se ke slonovi. Byl to ten duchovní­-starosta. Mír s tebou, řekl ­Marouane. I s tebou, odpověděl duchovní­-starosta. Vyhrnul si rukávy roucha a začal pomalu obcházet horizontálního slona. Jen si to chci ověřit, mumlal si napůl pro sebe, chci si to ověřit. Marouane se na něj pochybovačně díval. Co ověřit? To už duchovní­-starosta klečel u slonových beder. Překvapeně zvedl hlavu. Jenom bych rád věděl, jestli je to stvoření muslim. Marouane k němu třemi kroky přiskočil, popadl ho za límec, odtáhl ho pryč a spustil ho na zem. Ty hlupáku, pohlédl dolů na staršího muže, ty omezenče… Chovej se slušně a nech si ty svoje bláznivé nápady pro sebe. Copak má osel náboženství? Může být osel muslimem? Jak by zvíře mohlo být muslimem? Duchovní­-starosta se zvedl a zabodl prst do Marouanovy uniformy. Chlapče, osopil se na něj, měj trochu úcty… Tahle mírumilovná bytost je víc člověkem, než kdokoli z vás kdy bude.

Rozruch probudil slona i mahauta. Starosta­-duchovní, poplašený tím, že se zvíře postavilo, zamumlal něco na omluvu a vytratil se. Mahaut si všiml, jak je Marouane rozrušený. Ukázal na Adila spícího na lavičce a naléhal na četníka, aby následoval kolegova příkladu. Marouane přikývl a ztěžka se svezl na lavici. Slon si odfrkl. Slon zadupal. Omotal chobot kolem mahautova pasu a pevně si ho k sobě přitáhl. Ať už věřil v cokoli, rozhodně se mu nelíbilo, když ho někdo vytrhoval ze spaní.

Mahaut chvilku stál a hladil slona po chobotu, až zvíře znovu kleslo na kolena a převalilo se na bok. Na návsi byli sami. V mahautově vesnici by v těchto chvílích před svítáním kohouti překřikovali jeden druhého, po cestách plných výmolů by už rachotila vozidla, jeho početní příbuzní by se drbali, hekali a vzdychali ve sdíleném prostoru na spaní. V Maroku bylo tolik místa, takové ticho. Mahaut se díval, jak Skhirat ve slábnoucí tmě získává obrysy. Z pravidelně rozmístěných nízkých staveb čišela jakási záviděníhodná skromnost – z malého pekařství na okraji náměstí, kde se už rozehřívaly pece, z elegantní siluety minaretu mešity, z poklidu veškerého okolního šera. Věděl, že tohle je maličká země uvězněná mezi pouští a mořem. Věděl, že jeho vlast je velká podle jakýchkoli měřítek. A přesto mu klid toho zapadlého místa připadal nekonečný. Slon ho dloubl do ruky a něco si ze spaní zamumlal. Mahaut mu zabořil tvář do ucha. Zašeptal: Spi dobře, můj krasavče, spi dobře, můj princi. Jestli se ti budou zdát sny, nesni o domově a nesni o mně. Sni o moři. Ty a já jsme nyní v tomhle světě tak sami… Sni o moři, můj živote, sni o moři. Slon spal, ale chobotem dál objímal mahautovo tělo. Odmítal ho pustit. Teprve když z hor na východě začalo unikat světlo, povolil sevření a nechal mahauta jít.

Rozbřesk přišel s prvním azánem. Adil se prudce probral, stejně jako Marouane. Vesnice se zvolna probouzela do svých klidných navyklých činností, jen nepatrně upravených kvůli slonovi spícímu v jejím středu. Druhý tajemník se vypotácel ke svému sedanu pro toaletní potřeby. Právě když si u studny vyčistil zuby, vynořili se před ním oba četníci, aby mu sdělili, jak nejlépe dokázali, zprávu o tom, že mahaut zmizel. Druhý tajemník nevěřil vlastním uším. Zmizel?

Vyloučeno. Celý Skhirat byl zmobilizován, aby mahauta našel. Děti se hemžily po střechách. Skútry svištěly po silnici oběma směry. Rolníci nakukovali pod květáky. Hlavní konstábl zuřivě pískal na píšťalku. Po Indovi však nebylo nikde ani památky. Druhý tajemník poslal z pošty zprávu na velvyslanectví. MAHAUT UTEKL STOP PORADTE POSTUP STOP. Indický velvyslanec na poštu zavolal. Takže zdrhnul, co? Druhý tajemník potvrdil, že je tomu skutečně tak. To je vážně smůla, povzdechl si velvyslanec, ale co se dá dělat. Je to čistě fyzikální jev… Když vymrštíte předmět na určitou vzdálenost, nemůžete očekávat, že se tam prostě zastaví – bude pokračovat dál. Když odvedete člověka takhle daleko z jeho zaostalé vesnice, ztratí zájem o návrat… Tak to chodí. Ale, pane, ozval se druhý tajemník, co máme dělat s tím slonem? Já nevím, odpověděl velvyslanec, Rabat už není tak daleko. Ano, souhlasil druhý tajemník, jenže jak slona přimějeme k pohybu? Proč se na to ptáte mě? odsekl velvyslanec. Kdybych byl mahaut, tenhle zatracený rozhovor bych s vámi vůbec nevedl. Prostě udělejte, cokoli bude třeba.

Druhý tajemník seděl na kapotě svého sedanu a díval se na slona. Ten mu pohled lhostejně oplácel očima s dlouhými řasami. Druhý tajemník si představoval rozmanité prostředky, které má k dispozici a které by mohly přesvědčit tu hromadu masa, aby došla po posledním úseku silnice do hlavního města. Třeba by mohl vyskládat až do Rabatu cestičku z mrkví. Nebo kdyby všechny ty děti zatlačily naráz, dokázaly by snad slona vystrkat na silnici. Nebo ještě lépe, proč tady prostě slona nenechat obyvatelům Skhiratu? Proč nebýt velkorysý a nevěnovat jim ten problém darem?

Adilovi začalo být zasmušile rezignovaného druhého tajemníka líto, a to ho přimělo nabídnout vlastní řešení. Přistoupil ke slonovi, položil mu dlaň za hlavu a promluvil na něj arabsky. Slon se sehnul. Adil na něj opatrně nasedl. Slon se opět zvedl. Adil ho pohyby nohou nasměroval k silnici. Poprvé za dva dny se druhý tajemník usmál. Allons­-y! zvolal. Allons­-y!

Bylo zásadně důležité vyrazit dřív, než se Adilovo štěstí vyčerpá a slon se rozhodne přestat spolupracovat. Konvoj se rychle shromáždil a chvatně se se Skhiratem rozloučil. Všichni vesničané mávali, kromě duchovního­-starosty. Z okna mešity viděl, jak se mahaut nad ránem vytrácí, všiml si nepochopitelné záře v jeho očích, vykořeněné volnosti tuláka. Byl to smutný duch; duchovní­-starosta mu nerozuměl a neodvažoval se s ním zaplétat; a vůbec, copak on – který nikdy doopravdy neopustil svou vesnici a ani by ho nenapadlo to udělat – může soudit činy cizího člověka, který se ­ocitl na cizím místě? A tak si udržel svůj poklid. Bůh s tebou, řekl duchovní­-starosta vzdalujícímu se slonímu zadku, Bůh s tebou.

***

Dorazili už na předměstí Rabatu, když se konečně objevili hlídači z královských zahrad a slona si převzali. Velvyslanec zapózoval před zvířetem pro kamery společně s Adilem, hrdinou, který zachránil situaci a posílil vztahy mezi indickým a marockým lidem. Novinářům bylo sděleno, že se mahaut nakazil záhadnou tropickou chorobou a té cestou do Rabatu podlehl. Velvyslanec požádal druhého tajemníka, ať zařídí, aby Adilova manželka dostala velmi vkusnou kytici. Druhý tajemník rozkaz splnil.

Když se princezna o prázdninách vrátila, slon ji okouzlil. Lehávala vedle něho a předčítala mu nahlas ze svých knih o filosofii a kritické teorii. Seznámila ho se šampaňským. Princezna se do zvířete tak zamilovala, že trvala na tom, aby ji doprovodilo při výletě na pláž. Jakmile slon spatřil oceán, rozběhl se přes duny a pronikavé troubení jeho chobotu varovalo vlny, aby se měly na pozoru.

Všichni se smáli, když si hrál v příboji. Vypadalo to, že se s radostí nechává vlnami převalit na mělčinu, vyškrabe se zpátky na nohy, ustoupí na pláž, a potom obrátí mohutné tělo k dalšímu výpadu proti moři. Zdálo se, že mu ta hra přináší potěšení, ale slon byl smutný, neboť ačkoli se vrhal do vody se vší vážností, vlny ho vždycky zahnaly zpátky na břeh.

Z anglického originálu Elephant on Sea přeložila Petra Diestlerová.