Fanziny patří mimo jiné také k prostředí fotbalových fanoušků. Zpravidla se věnují adoraci konkrétního klubu nebo informování o akcích ultras. Existují ovšem i fanouškovské časopisy, jejichž cílem je nabourávat svět heteronomní maskulinity vládnoucí fotbalové kultuře.
„Všechno, co jsem se naučil o lidské morálce a povinnostech, jsem se naučil z fotbalu,“ prohlásil kdysi francouzský existencialista Albert Camus. Vzývání kolektivního ducha, který je typický pro tým na hřišti i fanoušky v hledišti, přesně vystihuje charakter tradičních fotbalových fanzinů. Lidová tvorba fanoušků je způsobem, jak se kolektivně identifikovat se svým klubem. Partikulárnost klubismu má nejen společensky diferencující účinek, který na horizontální úrovni fotbalové kultury odděluje příslušníky jednotlivých měst a čtvrtí, ale pomáhá také odvádět pozornost od změn v sociální realitě i ve fotbale samotném.
Ani v Británii už dávno neplatí představa fotbalu jako čistě mužského světa. V domovině fotbalu, která je zároveň i královstvím fotbalových zinů, naopak vznikají publikace nahlížející populární sport z hodně neobvyklé perspektivy a zpochybňující zavedenou představu o tom, kdo má fotbalu fandit. Jejich subverzivní charakter má ale přece jen své limity, protože často nedokážou zcela překročit hranice nastavené mainstreamem.
Proti homofobii
Fotbal je nejpopulárnější sport na světě, hrají ho stovky milionů hráčů, a přesto se mezi nimi v porovnání s běžnou populací najde extrémně nízký počet lidí s jinou než heterosexuální orientací anebo, přesněji řečeno, těch, kteří se k homosexualitě sami přihlásí. Fotbalové prostředí je obecně považováno za jakési společenské zázemí heterosexuálního muže. Že tomu tak není, se snaží dokázat britský fanzin Stand Out. Už jeho název, který lze překládat jako Vystup, vyzývá ke coming outu. Časopis, který vychází od roku 2013, se pokouší normalizovat odlišnou sexuální orientaci ve fotbalovém prostředí. Nejde o typický fotbalový fanzin. Ty totiž mají své kořeny ve fanklubech jednotlivých klubů, kdežto Stand Out je součástí kampaně Fotbal proti homofobii.
Dnes rozsáhlá aktivita, kterou podporují nejznámější tváře nejen britské kopané a přední kluby anglické Premier League, vznikla z původně skromné iniciativy z roku 1998. Tehdy se připomínalo desáté výročí sebevraždy Justina Fashany, prvního profesionálního fotbalisty, který se přihlásil k homosexuální orientaci. I když byla jeho smrt důsledkem dlouhodobého životního pádu, nikdo nepochyboval, že předsudky, s nimiž se jako afroamerický homosexuál v profesionálním fotbale setkával, přispěly výraznou měrou k jeho dobrovolnému odchodu ze světa.
Fanzin vychází posledních pět let a bojuje proti homofobii a transfobii ve světě fotbalu, například tím, že povzbuzuje sexuální menšiny k vytváření vlastních LGBT ultras skupin. Obsáhle referuje o setkávání LGBT fanoušků z celé Evropy, mezi nimiž nechybějí „duhové karamelky“ z Evertonu nebo „hrdí kanárci“ z Norwiche. Fanzin také apeluje na profesionální kluby, aby se k boji proti homofobii otevřeně přidaly. Zásadní je i výzva k otevřenému přihlášení se k sexuální jinakosti, adresovaná nejen fanouškům, ale i samotným hráčům. Časopis neoslavuje hráče podle výkonnosti na hřišti nebo klubové oddanosti, ale ikonizuje fotbalisty, kteří prošli coming outem. Snažil se například přesvědčit amerického hráče Robbieho Rogerse, aby změnil své rozhodnutí ukončit po „vystoupení z heterosexuální řady“ kariéru. Fanzin také pomohl zorganizovat fotbalový turnaj LGBT žadatelů o azyl ve Spojeném království. Otevřenost a internacionální rozsah boje proti homofobii by jistě nejednoho fotbalového fanouška v Česku zaskočily.
Fanynky a růžové dresy
Podobně marginalizovanou skupinou jako homosexuálové jsou ve fotbalovém prostředí ženy, a v britském prostředí obzvlášť, protože zde měly zakázáno hrát na profesionálních hřištích až do roku 1973. Neuspokojivý stav se snažily zvrátit fotbalové fanynky prostřednictvím dnes již legendárního fanzinu Born Kicking, za nímž stála někdejší ředitelka anglické ligy Jude Purdenová.
Podívejme se však, jakým směrem se ubírají ženské fotbalové ziny v současnosti. Jenom fanynkám se věnuje liverpoolský fanzin Girlfans. Fotograf Alex Hurst v něm vytvořil jakousi fotografickou ódu na ženy, které chodí fandit na liverpoolský Anfield Road. Výsledkem je přehlídka fanynek v barvách klubu, jejichž vzhled odkazuje k tradiční DIY tvorbě v opozici vůči marketingové podobě fanouškovských relikvií nabízených v oficiálním prodeji. Ženy, které dnes tvoří čtvrtinu diváků Premier League, se staly terčem byznysu, který využívá genderových stereotypů a stylizuje různé šály a dresy do růžové.
Zatímco fanzin Girlfans kriticky reflektuje kapitalizaci fanynek a vzdává hold jejich originalitě, londýnský Season pojímá spojení žen a fotbalu zcela jiným způsobem – propojuje fotbal s módou. Fanzin je vlastně obdobou ženských módních magazínů, pouze je vsazen do fotbalového prostředí. Rétorikou seriálových hrdinek Sexu ve městě řeší, které ženy chodí na fotbal a co mají na sobě. Prostor dává například rozhovorům s módními návrhářkami, které jsou zároveň skalními fotbalovými příznivkyněmi. Nechybí ani recenze parfémů z kolekcí fotbalových celebrit typu Davida Beckhama nebo Zlatana Ibrahimoviće a soutěže o fotbalové šály z dílny módních návrhářů. Podobnost s ženským magazínem umocňuje i kvalitní papír, na němž je fanzin vytištěn.
Zakladatelka Season Felicia Pennantová ale upozorňuje, že časopis se navzdory prvnímu dojmu snaží narušovat sexismus ve fotbale. Ostentativně se totiž vyhýbá tomu, aby na sobě dresy a šály pózujících modelek měly růžovou. Výsledek působí jako produkt první vlny feminismu, která na jedné straně usilovala o přístup žen na pozice dlouhé roky obsazené muži, na straně druhé ale neopustila narativní struktury genderových stereotypů, podle nichž je móda především ženskou záležitostí.
Autor je sociolog a bývalý fotbalový reportér.