Soutěžní festival Stücke probíhající každoročně v Mülheimu se snaží odpovědět na otázku, který z inscenovaných německojazyčných textů byl v uplynulé divadelní sezoně nejlepší. Kromě toho nabízí průřez aktuálními tendencemi v současné dramatické tvorbě.
Podpora vzniku nových divadelních textů je v německém jazykovém prostředí široká. Vedle oboru scénického psaní, který se vyučuje na vysokých divadelních školách, je běžnou praxí, že divadla angažují své domácí autory, kteří pro ně sezonu či déle píší. A v neposlední řadě existují festivaly současné dramatiky, které vznik her buď přímo iniciují, nebo reflektují a podporují. Mezi ty největší patří berlínský Theatertreffen, vídeňský Wiener Festwochen nebo trienále Theater der Welt, které letos zakotvilo v Hamburku. Existuje ale i řada menších festivalů. Jedním z nich je Stücke, který od roku 1976 probíhá v Mülheimu v Porúří.
Svým zaměřením patří Stücke k těm nejpozoruhodnějším. Nominováno je vždy sedm nových textů, inscenovaných během uplynulé sezony. Tento princip svědčí o vnímání zdánlivě banální, ale podstatné věci: divadelní text je zralý až ve chvíli inscenování a divadlo zároveň uváděním nových her stvrzuje svou životaschopnost. Pětičlenné grémium festivalu, složené z divadelních teoretiků, kritiků a dramaturgů, letos přečetlo sto čtyřiačtyřicet německojazyčných textů (a vidělo také jejich scénická uvedení), aby z nich nominovalo festivalový výběr. Další pětice porotců, mezi nimiž je letos například i Kathrin Rögglová, výrazně politicky angažovaná rakouská divadelní autorka a viceprezidentka berlínské Akademie umění, pak volí po prezentaci všech nominovaných inscenací vítěze. Nastíněný formát festivalu je poměrně neobvyklý a nemá ani v německém divadelním prostředí prakticky konkurenta.
Hledání pozice
Festival nabízí dobrý přehled toho nejpozoruhodnějšího, co divadelní sezona přinesla, a zároveň je přehlídkou témat současných autorů a v důsledku i dramaturgie divadel, která tyto autory uvádějí. Konkrétně všechny letošní nominace reagují na stále komplikovanější společenskou situaci v Evropě. „Pro letošní volbu je charakteristické méně každodenní politiky a méně okamžité intervence. Mezi sto čtyřiačtyřiceti uvedenými texty vynikají ty, které vědomě ustupují o krok dozadu. Jde o texty, které dávají samy sobě, ale i publiku prostor k promýšlení principů,“ komentuje festivalový výběr porotkyně a dramaturgyně Cornelia Fiedlerová. „A přitom jde pořád o formy násilí, o otázku moci a moc výkladu. Citelně přítomné je v textech také tápavé, ale naléhavé přání změny. A ještě něco spojuje nominovanou sedmičku: tu tichý, tu méně tichý, ale trefný a objevný humor.“ Charakteristika Fiedlerové je výstižná, jelikož všechny nominované hry (snad až na Wut (Vztek) Elfriede Jelinekové, reagující na teroristický útok v redakci Charlie Hebdo) hovoří především o hledání pozice jedince. Texty vesměs méně etablovaných autorů, náležících ke generaci třicátníků a čtyřicátníků, se soustředí na témata jedince a jeho možností, na otázku volby, přejímání kulturních vzorců a také na nároky, které máme na sebe, druhé i společnost.
Z formálního hlediska je pozoruhodné, že se navrací chór, reprezentující dle antického vzoru společnost. Dialog s chórem pak představuje konfrontaci s naším občanstvím a sdílenými hodnotami. Tak je tomu nejen v případě vítězného textu Mädchen in Not (Dívka v ohrožení) Anne Lepperové, ale i v dramatech Ferdinanda Schmalze Der thermale Widerstand (Termální vzpoura) a Konstantina Küsperta Europa verteidigen (Bránit Evropu). Výjimečným případem je Die Vernichtung (Zničení) Olgy Bachové, které budí dojem odposlouchaných rozhovorů dnešních třicátníků: osciluje mezi sociofilosofickou reflexí a nadutou nudnou povrchností. Ústřední trojice postav je nicméně v jistém smyslu také chórem – hlasem generace vyrostlé v dostatku a zdánlivé svobodě, která ale nyní stojí před neskutečným množstvím neduhů své polis. Situaci jen komplikuje pocit, že společenství a blízkost jsou toliko iluzí a že je lepší žít pouze jako jedinec, který má právo na bezpodmínečné uplatnění svých nároků.
Triumf emancipace?
Vítězem letošního ročníku Stücke se stala skurilní pohádková moralita o emancipaci. Mädchen in Not vypráví jednoduchý příběh o Baby, která už nechce mít nic společného s „opravdovými muži“, protože v ní generují stále stejné touhy a pocity – jako například chtít mít dům a děti. Ukončuje tedy vztah se svým přítelem i milencem a nadále se tahle trochu rozmazlená „princezna“ z dobré rodiny řídí heslem: „Od teď budu dělat jen to, co chci já.“
Zpočátku se zdá, že autorka Anne Lepperová zaspala dobu, protože hrdinčina emancipační vehemence působí svéhlavě a anachronicky. Postupně se ovšem odhaluje, že ženská emancipace jako taková není hlavním tématem. Baby totiž ze všeho nejvíc touží po „panně jako muž“: luxusním a neobvykle krásném sexuálním panákovi. Usvědčí se tak z toho, že jí ani tak nejde o to vymanit se z „nadvlády mužů“, jako spíš mít vedle sebe dokonalý objekt bez vůle. Pod rouškou individuálního osvobození se skrývá přání vyhnout se jakémukoli dialogu a nárok prosadit svůj názor a vůli bez sebemenšího odporu. Lepperová tak vykresluje, byť v lehce křiklavých barvách, dosažené mety individualismu.
Nárok na to, jaký by ten druhý měl být a jak by měl jednat, se silně projevuje i v postavách bývalého přítele a milence Baby. Zdá se, že Baby je oba tolik přitahuje právě proto, že ztělesňuje předobraz dokonalé ženy, zvláště vizuálně, čímž nevědomky plní jejich přání a vzdává se své vůle. Ostře řezaný a groteskní text Anne Lepperové ale poměrně šikovně celou věc komplikuje. Bývalý přítel i milenec v mnohém podléhají mužským stereotypům, ovšem ve chvíli, kdy se rozhodnou, že se Baby nevzdají, podstoupí neuvěřitelnou oběť. Oba se nechají přeměnit na „pannu jako muž“, jenom aby mohli být Baby nablízku. Lepperová tak nabízí velmi neobvyklý obraz mužské oběti. Ta se zde spojuje se submisivitou, pasivitou a dobrovolným odevzdáním se do rukou druhého.
Společnost přátel zločinu
V Dívce v ohrožení vystupuje ale také výše zmíněný chór. Konkrétně se jedná o „Společnost přátel zločinu“, důležitého protihráče Baby. Tento chór na jednu stranu budí dojem tajemného společenstva jako z díla markýze de Sade, na stranu druhou se postupně čím dál tím více odhaluje jako synekdocha naší společnosti. Chór neustále chrlí analýzu násilí. Parafrázuje Theodora Adorna a Maxe Horkheimera, když tvrdí, že každý se může stát pachatelem, protože se jako reprezentant normy cítí silný. A tak se také stane. Baby zabije svoji kamarádku Dolly, která na rozdíl od ní nemá vlastně vůbec nic (není ani hezká, ani bohatá, ani se netěší přízni mužů) a jediné, po čem touží, je být milována. Baby se tímto násilným činem iniciuje a stává se součástí Společnosti přátel zločinu.
Hru uzavírá výzva chóru ke znásilňování a vyhlazení všech panen. Tento apokalyptický poslední obraz, byť stále jako součást autorčina bizarně loutkovitého světa, působí do značné míry realisticky. Lepperová svou Mädchen in Not „nakreslila“ poměrně silnými expresionistickými tahy, ale viditelně načrtla i myšlenkovou trasu, která je základním rysem celého letošního ročníku Stücke. Jedná se o samozřejmost, s níž postavy formulují požadavky a nároky na své okolí. Když dojde k nevyhnutelné konfrontaci s druhým, potažmo se společností, začne se odhalovat odvrácená strana této tendence. Vidíme, že osobní přání mohou v celospolečenském kontextu získat hrozivý rozměr. Velmi snadno se totiž mohou přetransformovat do fašizujících tendencí, které není snadné zastavit. Dochází k tomu, přestože jsme poučeni předchozím vývojem, ba dokonce stále žijeme obklopeni hmatatelnými připomínkami doby, kdy uplatňování vlastních kritérií na druhé celosvětově vyhřezlo s krajně ničivými důsledky.
Autorka je dramaturgyně.