Výpěstky pozdního kapitalismu

Andy Fehu na sebe předloni upozornil komplexním a promyšleným hororem Nenasytná Tiffany. Profiluje se jako všestranný autor se zkušeností s různými filmařskými profesemi, jenž dokáže vytěžit z minima maximum. Vzhledem k tomu, že se u nás dosud neobjevila generace, která by se hororu, a populárním žánrům obecně, systematičtěji věnovala, představuje Fehu mezi tuzemskými – a zvláště těmi nejmladšími – tvůrci výjimku. Jeho metoda spočívá v důsledném propojování žánru se sociálním komentářem a v dokumentaci pozapomenutých či opomíjených lokálních fenoménů. Už v Nenasytné Tiffany se v centru pozornosti ocitli hrdinové pevně spjatí se svým prostředním a Fehu zde systematicky rozvíjel zaujetí hraničním prostorem, ať už šlo o městské části či společenské vrstvy. S oblastí opuštěného českého příhraničí korespondovaly i charaktery, převážně bezdomovci žijící mimo perspektivu většinové společnosti. Pohyb na okraji, v jakési šedé zóně, jež je prostorem nepředvídatelného, je ideál­ní živnou půdou pro žánr. Tento pohyb by navíc mohl určovat další směřování českého, případně středoevropského hororu v rámci hledání místních specifik.

Korporátní lány

V seriálu Pěstírna Fehu tyto postupy dále rozvíjí. Devět čtvrthodinových epizod vzniklo pod hlavičkou internetové televize Stream.cz, která je po úspěchu projektu Semestr (2016) režiséra Adama Sedláka definitivně spojována s tím nejprogresivnějším, co lze v současné české televizní tvorbě najít. Prostřednictvím minimalistické zápletky o naivním českém mladíkovi, jenž se pohybuje na hraně zákona, a trojici vietnamských imigrantů se tu daří vystihnout nálady ve společnosti „slušných“ bílých Čechů a reflektovat aktuální fobie, strachem ze všeho cizího počínaje a dopady série hospodářských krizí konče.

Autor své hrdiny vsadil do hermeticky uzavřené podzemní kobky s lány marihuany, kde o vpravdě symbolické místo na slunci bojuje „zahradník“ Ondřej, vietnamští otroci a sadistický otrokář Šembera. Podzemní pěstírna je bizarním zhmotněním sféry, do níž spořádaná většina vytěsňuje vše, čím opovrhuje a zároveň se toho bojí. Novodobí nevolníci zde bez dokladů a peněz dřou do úmoru. Napětí stupňuje nemožnost komunikace, jež není dána pouze jazykovou bariérou, ale i vztahy založenými na vzájemném vykořisťování, předsudcích a všeobecné paranoii. Takto společnost zachází s „vetřelci“, podobně se ovšem chová i k „vlastním“ lidem. Na to doplácí smutný hrdina naší doby Ondřej, jenž přes vrozenou lenost svým nedobrovolným pachtěním na poli s marihuanou nakonec naplňuje nejdivočejší fantazie korporátních manažerů o nahraditelném lidském zdroji a svátosti produktu. V tomto světě nikdo nikoho nepostrádá a zmizet může v podstatě kdokoliv bez ohledu na barvu pleti nebo pozici v systému.

Příliš ambiciózní televize

Fehu dovedně pracuje se subžánrem klaustrofobních příběhů, odehrávajících se ve stísněném, uzavřeném prostoru, také ale ví, jak vystoupit na povrch. Příběh se odehrává na rozhraní Žižkova a Karlína – dvou původně dělnických čtvrtí, které v uplynulé dekádě prošly radikální proměnou. Stejně jako Nenasytná Tiffany je také Pěstírna reflexí mizejícího světa zaplivaných výčepů, které byly nahrazeny luxusními restauracemi, kde novodobí dělníci kapitalismu z karlínských kanceláří utrácejí své mzdy. Ve znamení kultu práce pro práci pak rychle roste zadluženost i drobná kriminalita. Jestliže v exploatačním filmu Víta Olmera Nahota na prodej (1993) byla hláška „New Yorku a Libni zdaleka se vyhni“ pouze součástí hry na efektní nápodobu západních akčních filmů typu Komanda (1985), v Pěstírně by její parafráze mohla fungovat jako zpola seriózní varování turistického průvodce Lonely Planet. Svébytný místopis zde má zásadní význam a právě jeho prostřednictvím lze lépe proniknout k tomu, co se děje pod povrchem.

Oba světy spojuje tísnivá a nepřehledná perspektiva, založená na snímání z neobvyklých úhlů a práci s podhledy a detaily. Ostré světelné kontrasty, zvuková stopa a výrazný soundtrack segmentují vyprávění a určují rytmus jednotlivých epizod, v nichž je napětí vyvažováno situačním humorem. Například v epizodě Tour de Light, v níž v pěstírně přestane jít proud a postavy musí nahodit dynamo, seriál evokuje jakýsi psychopatický pastiš cyklistických povídek Oty Pavla.

Fehu potvrzuje, že mu nejde jen o mechanickou, byť zručnou práci se žánrem a následování trendů, ale že dokáže pracovat také s lokálními tématy. V kontrastu s propracovanou koncepcí seriálu ovšem nelze přehlédnout nesrovnalosti v jeho zprostředkování divákům, jež probíhalo po ose kino–internet–festival, aniž by bylo zcela zřejmé, kam titul ve výsledku patří. Stream.cz nejprve zajistil premiéru několika dílů v pražském kině Bio Oko, následně Pěstírnu s týdenní periodicitou publikoval na internetu a těsně před uvedením posledního dílu avizoval opožděné finále na karlovarském filmovém festivalu. Tento krok televize následně obhajovala před nespokojenými příznivci na sociálních sítích argumenty, jimž dominovalo klišé o „snu, který se stává skutečností“. Možná šlo o splnění producentského snu, o to neodbytnější je ale otázka, zda si nadějní žánroví autoři, jakým je právě Andy Fehu, plní své sny zrovna na festivalu v Karlových Varech.

Autorka je filmová publicistka.