Původně norský blackmetalový časopis Slayer, který vyšel před časem i souborně, je názorným příkladem role fanzinů v hudebních subkulturách před nástupem internetu. Praxe jeho vydávání zároveň ukazuje, do jaké míry identifikace s určitým žánrem určovala a přepisovala životní osudy skalních fanoušků.
„Mám pocit, že nejsem součástí obyčejného života, sedím na hoře a pozoruju svět, ale neúčastním se jeho dění,“ píše Jon Kristiansen, známý jako Metalion v doslovu ke knize The Slayer Mag Diaries (Kronika časopisu Slayer, 2011). Objemná publikace shromažďuje kompletní archiv kultovního metalového fanzinu, který outsider z norského městečka Sarpsborg vydával od poloviny osmdesátých let do konce minulé dekády. Kromě toho kniha přináší obsáhlé vzpomínky tvůrce samizdatu, který byl díky svým úzkým kontaktům s norskou blackmetalovou scénou přímo u zrodu jednoho z nejextrémnějších žánrových výhonků rockové hudby. Metalionovy reminiscence poskytují fascinující vhled do myšlení metalového fanouška, pro kterého je fanzin posedlostí i způsobem, jak sloužit komunitě.
Stejně prohraješ
„Zjistil jsem, že život je jenom hra,/ ale dobře víš, že ji ještě nikdo nevyhrál./ Snaž se, jak chceš, a stejně prohraješ./ A svět se bude točit dál, i když umřeš.“ Black Sabbath na začátku sedmdesátých let definovali nejen typický valivý zvuk metalového žánru, ale také ve svých textech definovali pocity generace, která se právě probudila z idealistického snění šedesátých let. Doba se změnila, odcizení ale zůstalo. Metal je od té doby soundtrackem k hořkému prozření teenagerů, že svět je odcizený a život se „nedá vyhrát“, jak o tom zpívá Ozzy Osbourne ve skladbě Wheels of Confusion na čtvrté desce Black Sabbath z roku 1972. Jako pojítko a komunikační platforma podobně naladěných lidí sloužily – stejně jako u dalších okrajových žánrů před nástupem internetu – především fanziny. Psali je nadšenci oddaní své scéně, a pomáhali tak vytvářet neviditelné sítě kontaktů a vlivů. „Cítil jsem se velmi izolovaný, neznal jsem nikoho, kdo by byl fanouškem stejného typu metalu jako já. A tak jsem začal psát fanzin,“ dočteme se v Metalionových vzpomínkách.
Fanzin Slayer vznikl v roce 1984. Pro Metaliona ale všechno začalo už o rok dříve, kdy slyšel demokazetu švýcarské skupiny Hellhammer. Neučesaná, primitivní a maximálně agresivní produkce se nepodobala ničemu, co se do té doby v metalu událo, a společně s ranými nahrávkami Venom nebo Bathory odstartovala úplně novou kapitolu extrémního metalu. Tentýž rok začal Metalion vydávat norsky psaný fanzin Live Wire, který se následně přeměnil v Slayer. Ten už ale vycházel v angličtině. První čísla tvoří hlavně recenze a články sestavené z informací převzatých z jiných časopisů (včetně ukradených fotografií), nicméně angličtina fanzinu otevřela cestu za hranice místní scény a Metalion začal dělat i vlastní rozhovory s kapelami. Zlomový moment přišel na začátku roku 1986, kdy se seznámil s členy tehdy začínajících Mayhem a v čísle 3/4 o nich referoval jako vůbec první médium. Kolem Mayhem se brzy začala utvářet komunita nové vlny black metalu, odhodlaná dělat „brutálnější“ hudbu než kdokoliv předtím, a fanzin Slayer se tak stal neoficiální platformou pro norské satanistické kapely.
Uprostřed toho všeho
Metalion byl samozřejmě také u toho, když se norská blackmetalová scéna radikalizovala a její členové se zapojili do zapalování kostelů a útoků na homosexuály, z nichž jeden skončil vraždou. K tomu se přidaly sebevraždy nebo násilné smrti uvnitř komunity, zabit byl i neformální vůdce blackmetalové scény Euronymous. „Byli jsme opuštěné děti a všechny své emoce a pocity jsme vkládali do hudby místo do skutečného života. Neměli jsme žádné životní zkušenosti a netušili jsme, jaké můžou mít některé věci následky,“ vzpomíná zpětně Metalion na extrémy první dekády devadesátých let, kdy se black metal dostal na titulní strany novin. „Pár kamarádů zemřelo, jiní skončili ve vězení a já jsem byl uprostřed toho všeho,“ dodává střízlivě a vysvětluje, že extremismus scény úzce souvisí s konzervativností norské společnosti, vůči níž se metalová generace vymezovala.
Temně působí i líčení Metalionova života v padesátitisícovém městečku Sarpsborg, jehož obyvatelé mají vesměs jedinou životní perspektivu – pracovat v místních papírnách. „Tohle město v lidech vyvolává pocit, že by neměli dělat vůbec nic. Ze Sarpsborgu nikdy nikdo neodejde a nic nového se tu nestane. Žít tu ale vlastně bylo v něčem pozitivní – přinutilo mě to být kreativní, jinak bych tady vůbec nepřežil.“ Norové jsou podle Metaliona chladní puritáni, neschopní silnějších emocí. V jednom čísle Slayeru ze začátku devadesátých let zapaluje komiksová postavička kostel a v bublině konstatuje: „Život je pomalá smrt.“
Když se Slayer stal na scéně extrémního metalu respektovanou publikací, začal Metalion cestovat po Evropě a seznamoval se s dalšími hudebníky i fanoušky. Nadšené reportáže z cest do Německa či Polska střídají hořké vzpomínky na problémy s financováním čísel, která vycházela zhruba po ročních pauzách. Omluvy za zpoždění vydání jsou stabilní součástí úvodníků, Slayer ale nakonec vždycky vyšel. Na některá čísla si Metalion vydělal na brigádě, pár jich, jak přiznává, nikdy nezaplatil. Na konci devadesátých let se Slayer společně s Metalionovým labelem Head Not Found dostal do distribuce společnosti Voices of Wonder, náklad dosáhl několika tisíc výtisků a uvnitř časopisu se dokonce objevily reklamy. Jenže pak začala popularita extrémního metalu klesat (přesněji řečeno: byl kooptován do hudebního průmyslu). „Black metal je už mainstream, stal se průměrnou hudbou pro průměrné lidi,“ píše Metalion. „Cítím se jako outsider, dokonce i uvnitř metalové komunity. Stát se fanouškem je dneska zoufale jednoduché. Stačí jít do obchodu a koupit si tričko kapely, kterou sotva znáte,“ popisuje hořce svoji roztržku se světem metalu.
Největší z protikladů
Kouzlo fanzinů distribuovaných poštou spočívalo v akumulaci očekávání. Dopisy z druhého konce světa putovaly mezi fanoušky celé měsíce. Metalion tvrdí, že psaním dopisů trávil i pět hodin denně a další pak na poště. Za svůj život údajně poslal přes třicet tisíc balíčků. Někdy na začátku tisíciletí přešel z papírových dopisů na e-maily, právě internet ale podle něj zničil hudební subkultury založené na nadšení a osobních kontaktech fanoušků. „Internet dovoluje lidem, aby dělali sračkovou hudbu a aby se hvězdami stali debilové, kteří jsou na síti nejvíc slyšet. Moc dobré muziky jsem na internetu nenašel. Chodím tam jen zabíjet čas,“ říká někdejší vydavatel, který dnes, mimochodem, má profil na Facebooku.
Tvůrci fanzinů, stejně jako třeba sběratelé vinylů, nutně musí v životě prožít okamžik, kdy začnou o své posedlosti pochybovat. Metalion si svoji krizi prožil kolem čtyřicítky. „Měl jsem pocit, že jsem došel do slepé uličky. Vždycky jsem se bál toho, že skončím zavřený v nějaké kanceláři a budu pracovat jako robot, až mi došlo, že můj život nebyl o moc jiný.“ Metalion prodal skoro všechny své desky, zapsal se na školu pro fotografy, cestoval po světě a hlavně začal poslouchat i jinou hudbu než metal. Sarpsborg ale nikdy úplně neopustil, byť se na něj obyvatelé města kvůli jeho napojení na blackmetalovou scénu pořád dívají skrz prsty. Poslední Slayer vyšel v roce 2004, speciální comebackové číslo z roku 2010 pak mělo upozornit na antologii, kterou pro nakladatelství Bazilion Point připravila americká fanynka Tara G. Warrior.
„Příliš často používám slovo ‚divný‘, stále říkám, že mi všichni kolem přijdou divní. Možná je to ale naopak a divný jsem já,“ konstatuje v knize fanzinová legenda, která pořád ještě bydlí u svých rodičů. „Život je plný protikladů a já jsem ten největší,“ dodává na závěr svých vzpomínek.
Autor je hudební publicista.