Zvěstovat neviditelné světy

Většinu z jedenácti kapitol románu Vycpaný barbar (Kitömött barbár, 2014) maďarského spisovatele Gergelye Péterfyho otevírá tentýž výjev. Vypravěčka stojí v podkrovním skladišti vídeňského Přírodovědného muzea, zírá do červené vitríny na vycpané černé tělo a vzpomíná. Tento sugestivní vstupní obraz tvoří klíčovou kulisu vyprávění. Přestože čteme v podstatě paralelní životopisný příběh dvou mužů, jejichž osudy se v rozhodujícím okamžiku protnou, je jeho podání svěřeno ženskému hlasu. Vídeň, jakkoli se bude vyprávět převážně o „zeměpisně špatně rozvržené krajině“ Uher, zde bude hrát klíčovou roli a bude to město do značné míry „podkrovní“. Prodchnuté nasládlým pachem cukráren, bordelů, divadelních kostýmů, kostí z katakomb a odérem pokoutních spolků scházejících se v kavárnách, pitevnách a muzeích. Samo muzeum se stává prostorem nového vědění, které má vycházet z racionálního zkoumání odtajněné přírody. Ta se ovšem, podobně jako těla nesoucí známky jinakosti, objektivizuje a coby exponát odhaluje voyeurským pohledům.

Čokoládová kůže

Péterfy vystudoval klasickou filologii a vztah Ference Kazinczyho a Angela Solimana, dvojice protagonistů Vycpaného barbara, rozpracovával nejdříve ve své disertační práci. Románové zpracování tohoto tématu tedy čerpá z četby pramenné i sekundární literatury. V českém kontextu by Péterfyho román ­snesl srovnání s historickou románovou tetralogií Vladimíra Macury. Oba zajímá v podstatě totéž paradigma – období národního obrození, kdy se na pozadí osvíceneckých idejí volnosti, rovnosti a bratrství formují nové nacio­nální koncepty skrze literární a jazykové konstrukty a – jak by doplnil Macura – také hry, mýty a mystifikace. Jejich povaha pak často vypovídá i o konstruktech aktuálních.

Jazykovědec, básník, právník, školní inspektor a svobodný zednář Ferenc Kazinczy (1759–1831) se podobně jako u nás Josef Jungmann podílel jazykovou reformou a četnými překlady na vzniku moderní maďarštiny, začal vydávat první literární časopis a spoluzakládal uherskou vědeckou společnost. Za účast v jakobínském hnutí byl zatčen, trestu smrti se sice těsně vyhnul, ale přesto strávil ve vězení několik let. Angelo Soliman (1721–1796), údajně africký princ prodaný do otroctví, patřil k nejznámějším vídeňským dvořanům. Sloužil v rodině Lobkoviců a Lichtenštejnů, se svými pány procestoval řadu zemí, hovořil několika jazyky a byl prý geniálním šachistou a matematikem, díky čemuž se mu možná podařilo vyhrát nemalou sumu v kasinu a koupit si za ni svobodu. Stal se významným členem vídeňské zednářské lóže, ale do vídeňské mytologie vstoupil jako „mouřenín“. Jiří Kamen jej dokonce v esejistických črtách Češi patří k Vídni aneb Třicet dva výprav do Vídně v českých stopách (2014) spojuje s oblíbeným vizuálním klišé černoušků, jak je zachycuje logo firmy Julius Meinl nebo čokolády Kofila. Péterfy však upozorňuje na mnohem méně líbivou redukci – po smrti byl totiž Soliman svlečen ze svých vyhlášených šatů, stažen z kůže, vycpán a v bederní roušce vystaven coby divoch jihoamerického (!) pralesa v přírodovědném muzeu.

Brebtající barbaři

Jakkoli by se mohlo zdát, že Péterfy proti sobě staví dvě protikladné figury, totiž vzdělaného aristokrata a divocha, Angel i Ferenc, dva kultivovaní „osvícení“ učenci, se nalézají ve stejné situaci, a sice v pozici barbara. Pro loajální katolické Rakušany je maďarský kalvín a odsouzený rebel možná ještě méně stravitelným divochem než erotickou fantazií opředený černoch, který se z cizince touží stát domorodcem, z otroka svobodným člověkem. Cesta ke svobodě vede přes vzdělání a kultivaci. Angelo provádí rešerše pro další učence, nosí speciálně střižené šaty, stává se manželem a otcem, třídí mineralogickou sbírku v tomtéž muzeu, kde sám jednou skončí jako exponát. Ferenc se domnívá, že je na prahu nové budoucnosti, že se v Uhrách stane čtení knih a rozkoš z umění základní potřebou, že vědci budou debatovat v dobře vytopených kavárnách, že zemi zaplaví sečtělí lidé. Ale protože národ ani jazyk prozatím nedozrály, je třeba jim pomoci dospět. „Nejprve buďme hotovi s jazykem, jímž hodláme věci vylíčit, potom uzpůsobme věci tak, aby byly hodny líčení, a teprve poté, až ještě drahně času uplyne, se lze pustit do práce.“ Dospívá k inverzi – přestat být barbarem si žádá zbavit moci zotročovatele, vylíčit jejich vlastní svět tak, aby se v něm už necítili jako doma: „Jediný způsob pomsty: vzít jazyk těm, co se mu nadřadili silou své moci, co mu mohli uloupit jeho svobodu, statky a tělo; vzít jim jazyk a zanechat je jako brebtající barbary v bažině neotesanosti.“

Zatímco u Ference se boj o moc odehrává na poli jazyka, u Angela se válčí o tělo. Vždyť jeho vycpané tělo, respektive stažená kůže natažená na korpus vyřezaný z cedrového dřeva rámuje celý příběh. Mezi úvodním exponátem a závěrečným preparátem sledujeme živé tělo, které je vystaveno dotykům, tělo hračku, kabinetní sběratelskou kuriozitu, předmět sexuální touhy. Angelo, který je kvůli svému tělu neustále stigmatizován jinakostí a cizostí, však na samou mez představitelnosti dospěje v okamžiku, kdy promlouvá kultivovanou mateřštinou těch normálních a stejných.

Co ví Sofie

Proč vyprávění o moci těla a jazyka a o cestě ke svobodě svěřil Péterfy zrovna vdově po Kazinczym s příznačným jménem Sofie? Právě ona totiž s pohledem upřeným na vycpanou staženou kůži manželova přítele vypráví, na co vzpomínal Ferenc, a v katarzním závěru dospěje k tomu, že vlastně pozoruje sama sebe. Západní obraznost velmi dlouho vše feminní spojovala s divošským. Moudrý Sofiin hlas je v tomto smyslu také řečí barbara, někoho, kdo se ocitá na periferii, ovšem na rozdíl od politického vězně a bizarního dvořana zůstává neviditelný. Proto dohlédne možná dál a za věci, jež Ferencovi zůstávají skryté. Ferenc má strach, že historie, kterou se chystá psát, bude nezajímavá, okrajová, venkovská a barbarská. Ví, že to zajímavé nelze popsat, a klade si otázku, jak tedy vzpomínat a jak „se napsat“. Vzpomínání se blíží muzejní revizi a klasifikaci, i on je v podstatě preparován.

Ferenc touží po řádu, chce kolonizovat divočinu do podoby anglického parku, pečlivě rozvrhuje svůj dům i palác mysli, ale Sofie vidí, že do zahrady vtrhává anarchie, že každá stavba se mění v trosky, že čas nemá chuť plynout a všemu se chce zpátky do bláta. Při pohledu na vycpané černé tělo ji napadne, že rodina i dům jsou „prodchnuty mylnými mírami“, že Ferenc žil život, který nechtěl žít, že měl pocit, že přirozenost je na jeho straně, ale přitom jejich žitá skutečnost měla teatrální povahu. „Každý svůj čin jsme poměřovali tím, jak dalece se jím odpoutáváme od barbarství a čemu zatleská předpokládané publikum, o němž jsme doufali, že nás z budoucnosti pozoruje, respektive při čem se bude nudit.“

Stát se barbarem

Do vznešeného patosu buditelské, vědecké a zednářské práce se vkrádá tragikomický styl barokních exempel, jarmarečních lidových historek i gogolovské grotesky. Stejně tak osvícenecké naděje vkládané do výchovy, vzdělání a bratrství se jeví klamné, leckdy i nedůstojné a v soukromí dokonce katastrofální. Bratři si způsobují příkoří, četba vede ke zkáze. Sofiin otec při setkání se psaným slovem zešílí, Ferenc všechny své děti posílá pryč z domu, aby měl na papír a knihy. Hygienický jazyk moci krade tělo, z veřejného jazyka mizí pojmy pro vše tělesné, a tak i Ferenc v okamžicích rozkoše promlouvá barbarským jazykem venkovanů. Sofie nahlédne jejich život nejen jako divadelní představení, ale i jako estetický konstrukt – rozmlouvají se sedláky jako Rousseau, vedou vzdělané hovory na vznešená témata, výraz tváře přizpůsobují známým rytinám. Kýžená přirozenost se jeví strojená a falešná podobně jako díla maďarského portrétisty, který umí malovat jen moře.

K čemu tedy dospívá nové vědění? Snaha po revizi a reorganizaci ústí v melancholickou nemohoucnost. Úspěch vědy korunuje preparace, konzervace a objektivizace lidské bytosti. Projekty se hroutí, protože nelze najít správnou míru. Nelze „se“ napsat a vzpomínat, aniž by se vlastní život odehrával v groteskní karikatuře. Ale především nelze uniknout vlastnímu barbarství. Možná bychom si dokonce perspektivu, již barbarství nabízí, měli hýčkat, neboť „ani ti nejchytřejší, nej­ušlechtilejší a nejzkušenější lidé nejsou schopni tento úhel pohledu plně akceptovat; proto je on zvěstovatel takového světa, který nikdo mimo něj nemá možnost vidět“.