„Nebudeme ustupovat z tvrdého kursu – tvrdých bezpečnostních prověrek lidí, kteří by sem měli přijít. Zatím jsme jich za celou dobu projektu přijali dvanáct a já odmítám z těch přísných bezpečnostních opatření, která jsme přijali, ustoupit,“ říká v jakémsi rozhovoru ministr Chovanec, jehož názor reprezentuje většinové stanovisko naší vlády.
Srovnávání probíhající uprchlické krize – a způsob, jak se s ní u nás vypořádáváme – se stavem současného výtvarného umění může působit jako lehce „přitažené za vlasy“. Přesto se nabízí, především kvůli ostré hranici, která odděluje zastánce a odpůrce obou táborů.
Šestnáctiletá Dorothea, studentka prestižního pražského gymnázia, společně se svou o dva roky mladší sestrou vystavily minulý měsíc ve stálé sbírce Moravské galerie umělecký projekt na téma hranice, který vznikl v rámci mezinárodní studentské soutěže Máš umělecké střevo?. Jejich práce (a stejně tak výtvory studentů ze Slovenska či Maďarska) se na několik týdnů ocitly mezi historickými olejomalbami nebo dřevěnými plastikami svatých. Sestry ve své práci zachycují (prostřednictvím kreseb, fotografií a malých objektů) cestu zbloudilého cizince, který vstupuje na neznámé území. Aby se v něm zorientoval, má k dispozici krabičku poslední záchrany, kápézetku. V ní je mapa teritoria, kterým bude procházet, je tam i jakýsi návod, jak se v tomto prostředí pohybovat – třeba jak reagovat na zvyky a chování lidí, které potká. V krabičce najde i různé předměty a pomůcky – i ty se mu budou pravděpodobně hodit. Vše je vytvořené za pomoci stylizovaných obrazů, komiksového vyprávění a jednoduchých znaků, nejčastějších prvků dnešní vizuální komunikace. Mimochodem – ani jeden z desítek studentských projektů v rámci soutěže nenesl stopy podpory „tvrdého kursu“, jak o něm mluví zmíněný ministr. Naopak.
Překračování hranic je paradoxním tématem dneška. Na jednu stranu dochází každý den k jejich reálnému posouvání, na stranu druhou stavíme ploty a zdi na nedávno zbořených (a historicky překonaných) hranicích mezi státy. Výtvarné umění může sloužit jako dokonalý symbol tohoto „podvojného“ uvažování: tradiční pojetí, které dlouhodobě nedokáže překročit zažité stereotypy, a komplikovanější, máločím omezený svět internetu, bezbřehé sdílení informací, kombinování technologií, které naopak tak přesně reprezentuje současné umění. Třeba právě výstava studentů v tradičně uspořádaném galerijním prostoru s videoprojekcí mezi historickými díly dokazuje, jak snadné je podobně vystavěné hranice probořit.
„Obrazy“ rychle zaplňují prostor a nahrazují tradiční „slova“. Výtvarné umění, jeho historie i současnost mohou prokazatelně pomoci s orientací v dnešním světě. Dokonce bych řekl, že díky své multidisciplinaritě lépe než ostatní obory. „V prváku máme v prvním pololetí čtvrt roku výtvarku a pak čtvrt roku hudebku. Potom si musíme vybrat, kam budeme chtít chodit v příštím pololetí a taky ve druháku a ve třeťáku. Výtvarku máme v prváku dvě hodiny týdně, myslím, že ve druháku i ve třeťáku je to stejný,“ popisuje současný stav výuky zmíněná studentka.
Studenti a studentky zcela samozřejmě propojují obraz (fotografie, video), psané slovo (vlastní texty, práce s internetem) s nejnovějšími technologiemi. Přesto – zcela nepochopitelně – zůstává zájem o tento typ výuky na okraji našeho vzdělávacího systému. Přitom je jasné, že v době, kdy „obrazy“ a „vizuální spamy“ zaplňují většinu mediálního i každodenního prostoru, je takováto gramotnost nutná pro získávání orientace: ta umožňuje, kromě jiného, bránit se nejrůznějším podobám zneužívání a (politické, mediální, marketingové) manipulaci. Třeba právě v období krize spojované s uprchlíky hrají „obrazy“, které většinová média nabízejí, výraznou roli v rozhodování mnoha lidí, jak tuto situaci nahlížet.
Stejně jako jsou naši vrcholní politici omezení v chápání významu živé kultury a umění pro naši společnost, odráží se jejich zjednodušující způsob uvažování i v otázce uprchlické krize. Ale abychom nebyli nespravedliví – politici prostě vycházejí vstříc názorům většiny naší veřejnosti a přiživují všeobecné obavy a strach. Bez „kápézetky“, mapy a také naší pomoci je člověk v nouzi často ztracený. Šestnáctiletá studentka, podobně jako většina jejích vrstevníků, to vnímá. Naše země takovou pomoc nabídla dvanácti lidem.
Autor je člen Společnosti Jindřicha Chalupeckého.