Už delší dobu je jasné, že bezohledné chování k přírodě jako ke zdroji kapitálu a obohacování na úkor společných statků, které by měly být volně přístupné všem, je sebevražedné. Přesto zatím žádná radikálnější systémová změna ve využívání přírodních zdrojů – ani obecněji v myšlení –, jež by lidstvo mohla zachránit, neprobíhá. A jak je zřejmé z aktuálního čísla, které je věnováno současné ekologii a klimatické změně, heslo „po nás potopa“, jímž se dnes většina průmyslových i politických elit řídí, je třeba doplnit – kromě jednorázových vodních záplav totiž pravděpodobně přijdou také katastrofální sucha. Do víru protisystémových protestů nás v čísle přenáší reportáž z prvního českého klimatického kempu, který přímou akcí v dolech u Horního Jiřetína upozornil na neúnosnost těžby uhlí, nebo článek o hamburských antikapitalistických demonstracích během summitu G20. Na feministickou perspektivu ekologických hnutí upozorňuje kolektiv Ženy 365 a o globálním oteplování referuje Jiří Malík, který konstatuje, že příroda žádné škůdce nemá, kromě člověka… K jádru věci pak jde v rozhovoru o obecně sdílených statcích italský právní vědec Ugo Mattei: „Pokud nedokážeme změnit ekologické nastavení našich společností, tak se řítíme do katastrofy, která způsobí daleko více obětí, než by mohla způsobit revoluce.“ A je nutné si uvědomit, že taková změna nespočívá jen ve sféře politické reprezentace, ale i v každodenních rozhodnutích nás všech.