S přílivem migrantů se v Evropě potýká především Itálie, kde se z uprchlické otázky stalo politikum, jež tamní vládu vede až na samou hranu ústavnosti. EU nutí italské úřady, aby selektovaly politické uprchlíky a ekonomické migranty. Dnes jsou přitom za ekonomické migranty považováni i lidé utíkající ze států, jež rozhodně nelze označit za bezpečné.
Ve čtvrtek 6. července proběhl v Tallinnu summit ministrů vnitra Evropské unie, který se znovu zabýval uprchlickou krizí. Předcházela mu výhrůžka Itálie, že zavře přístavy. Od začátku letošního roku do konce června připlulo k italským břehům zhruba 85 tisíc migrantů, což je asi o pětinu více než v loňském roce. Celkové číslo těch, kteří přicestovali do Evropy přes Řecko, Španělsko a Itálii, se ale snížilo o polovinu – zhruba na 95 tisíc. Evropě se tedy ulevilo a situace zůstává mimořádná jen v Itálii. Výsledky summitu pro ni přesto nejsou nijak oslnivé: středozemní země by měla dostat více peněz z Bruselu na záchranu a následující gesci (asi 35 milionů eur) a ministři vnitra se dohodli, že vypracují novou normu, jež by měla regulovat fungování nevládních organizací na moři. Mezinárodní smlouvy jsou přitom ale zcela jednoznačné: plavidlu v potížích musí být poskytnuta pomoc; a jeho navrácení do Libye nepřichází v úvahu, protože kmenovou válkou rozvrácená země nemůže být považována za „bezpečný přístav“.
Političtí uprchlíci a ekonomičtí migranti
„Hrozba uzavření přístavů je napůl beznadějné gesto a napůl manévr, jenž má odvrátit pozornost,“ uvádí sociolog Alessandro Dal Lago. V Itálii pomalu začíná předvolební kampaň a hlavní vládní síla, středová Demokratická strana (PD), se zřejmě snaží ustát problémy, jež v posledních pěti letech nedokázala vyřešit. Po třech letech povinného optimismu bývalého premiéra a dnešního předsedy PD Mattea Renziho musí teď premiér Paolo Gentiloni řešit fázi kocoviny z prozření, že stav se nelepší tak rychle, jak by bylo zapotřebí. „Demokratická strana se teď snaží vypadat tvrdě a čelit tak pravici a Hnutí 5 hvězd, jež šíří paranoiu vůči uprchlíkům, islámu a vlastně takřka vůči všemu,“ dodává Dal Lago.
Evropské unie na summitu dala na vědomí, že její pomoc má pevná omezení. „Přes osmdesát procent migračního proudu, o kterém mluví italský ministerský předseda, je ekonomického charakteru,“ řekl v reakci na italskou hrozbu francouzský prezident Emmanuel Macron, který si pro jednou dal pauzu od svého „příliš komplexního“ myšlení. EU Itálii vzkázala, že si musí udělat domácí úkoly, které tentokrát spočívají v oddělení politických uprchlíků od ekonomických migrantů. Tento postup je výsledkem krachu strategie zadržet proud migrantů na jižním břehu Středozemního moře. Smlouva s Libyí, uzavřená v březnu s vládou premiéra Fayez al-Sarraje, nenese kýžené ovoce i kvůli silnému postavení vzdorovlády maršála Haftara. Ani nápad ustanovit jakýsi zadržovací prstenec kolem Libye, který vzešel od evropských orgánů, nemá příliš velkou naději na realizaci: okolní africké země jsou totiž také částečně destabilizované a nedisponují ani dostatečným státním aparátem.
Itálii tak hrozí, že se stane druhým Tureckem – retenčním táborem pro migranty. Vláda si toho je vědoma a na situaci se připravila novým zákonem upravujícím žádosti o azyl. Ten v mnohých ohledech zrychluje proceduru na úkor práv migrantů. Nejkritizovanějším bodem je faktické ustanovení speciálních soudů, jež budou řešit odvolání žadatelů proti rozhodnutí hodnoticích komisí ministerstva vnitra. Soudce bude moci rozhodnout o odvolání jen na základě videozáznamu z řízení hodnoticí komise a žadatel o azyl nebude mít možnost se proti rozsudku odvolat. Podle právníků je zákon na hraně ústavnosti: například zřízení speciálních soudů ústava explicitně zakazuje. Současně se vláda snaží zrychlit deportace neúspěšných žadatelů o azyl pomocí bilaterálních dohod s některými africkými zeměmi. Jednání jsou však pomalá a výsledek nejistý. V mnoha případech proces repatriace není možný. Co udělat s migranty, kteří nedostali azyl, ale ani je nelze deportovat, o tom EU taktně mlčí.
Daň za globální nerovnost
Pocit izolace Itálie ještě prohlubuje chování sousedů. Francie pod záminkou terorismu již dva roky militarizuje hranici s Itálií a obdobný kurs předvádí také Rakousko a Švýcarsko. Současně platí, že systém relokací přinesl jen omezené výsledky: ze slíbených sto tisíc přesunů se jich uskutečnilo jen dvacet tisíc. Kromě sankcionovaných států V4 velice podprůměrné výsledky vykazují i Chorvatsko, Bulharsko a Rakousko, které v rámci programu nepřijalo ani jednoho uprchlíka. Alternativa k neúspěšnému programu přitom existuje již dlouho. „Itálie by se měla zasadit o aktivaci mechanismu dočasné ochrany, který ustanovuje evropská směrnice 55 z roku 2001,“ uvažuje bývalá ministryně zahraničí Emma Boninová. „V případě, že by se žádostí neuspěla, mohla by vytvořit obdobný mechanismus na národní bázi. To by byl vůči ostatním státům silný prvek nátlaku,“ dodává. Vláda Paola Gentiloniho o těchto možnostech samozřejmě ví, což ještě prohlubuje pocit, že hrozba uzavření přístavů byla směřována více k vlastním voličům než k evropským partnerům.
Černými ovcemi současné debaty o uprchlících jsou pak ekonomičtí migranti, kteří nemají zastání u nikoho. Už dnes přitom na azyl nedosáhnou ani občané Afghánistánu či mnoha afrických zemí, v nichž panuje nadprůměrná míra násilí. Dobrým příkladem současného stavu jsou migranti z Bangladéše, kteří tvoří druhou nejpočetnější skupinu lidí, jež letos připlula k italským břehům. Tito ekonomičtí migranti jsou kvůli faktické neexistenci oficiálních kanálů pracovní migrace do EU nuceni podstoupit drahou a krkolomnou cestu přes Libyi, kde probíhá občanská válka. Než si lámat hlavu nad obtížnými a nákladnými deportacemi, možná by stačilo vytvořit možnost legálně přicestovat. Nebo donutit evropské průmyslové firmy, aby zlepšily podmínky pro zaměstnance ve třetím světě. Migrace je totiž často jen daní za globální nerovnosti, z nichž bohatý Sever – včetně Evropy – stále těží.
Autor je dopisovatel deníku Il Manifesto.