Glóbus, sféra, planeta, teritorium

Když jsem jako malý kluk jezdil na prázdniny na jih Slovenska, prarodiče mi vždy připravili postel v dětském pokoji mého otce. Na poličce nad postelí měl táta od dětství glóbus a já jsem cestováním po jeho kulatém a hladkém povrchu dokázal strávit hodiny. Bylo to moje první abstraktní dobrodružství – představoval jsem si místa, která kdysi obýval na Madagaskaru vyhynulý pták dodo, jak to může vypadat na jižním pobřeží Latinské Ameriky či jaké to je, kráčet podél rezavějících vraků lodí v bývalých přístavech vysychajícího Aralského jezera. Přemýšlel jsem, jak se může člověk cítit v lese plném obřích sekvojí, při výhledu na Akropoli v aténských uličkách nebo nadnášený ve slaných vodách Mrtvého moře. Charakteristickou vlastností těchto představ byla jejich plochost – a to i navzdory jejich barvitosti a relativní „poučenosti“ (můj dědeček měl a stále má rád geografii, a tak jsem mohl čerpat z jeho bohaté knihovny).

Zvláštní fenomén plochosti dnes doprovází i naši abstrakci planetární asambláže, do které jsme dramaticky vpleteni. Mluvíme o globalizaci, změně klimatu naší planety, geologických proměnách v čerstvě započatém období antropocénu či kapitalocénu; všechny tyto představy nicméně často postrádají rozměr navíc. Rozměr, jenž by nám dovolil zachytit terén kamenné koule, kterou nazýváme Zemí, v jeho členitosti, vrstevnatosti, komplikovanosti a svéráznosti. Právě pátrání po tomto „třetím rozměru“ považuji za jeden z nejdůležitějších úkolů intelektuálních a politicko­-aktivistických sil v klimatickém hnutí, jehož čas pomalu přichází. Potřebujeme kvalitativně nový druh abstraktního uvažování, jež dokáže zachytit, jak svět klade odpor lidským bytostem v jejich společenském a politickém životě – a jak tedy nikoli člověk svět, ale svět člověka přetváří podle svého obrazu.

Dokonale hladká koule?

Německý filosof Peter Sloterdijk považuje román Julese Verna Cesta kolem světa za osmdesát dní (1873) za první velkou literární metaforu kapitalistické moderny jako projektu světové akcelerace mobility komodit, kapitálu a pracovní síly. Hypermobilita elementárních prvků této verze moderny ovšem není pouhým technickým výdobytkem – logicky jí předchází proměna našeho pojetí prostoru, ve kterém se realizuje pohyb lidí a věcí. Tento proces dle Sloterdijka vystihuje pojem globalizace, označující proceduru, jež se systematicky rozvíjí od momentu vynálezu filosofie v antickém Řecku. Tato procedura postupuje ve třech fázích. Tou první je globalizace kosmologická neboli metafyzická, charakteris­tická budováním estetické představy totality univerza v podobě dokonale hladké koule. Její rané artikulace nacházíme v pythagorejských kosmologických představách či v Parmenidově popisu Jsoucna z básně O přírodě. Druhou fází je pak globalizace terestriální, jež byla prakticky realizována ustanovením mořeplavby jako techniky obchodní, politické, kulturní, vědecké a vojenské dominance Západu. Poslední, současná fáze globalizace je elektronická: pointou už není konstrukce obecného časoprostorového profilu moderny, ale zaplnění „světového interiéru“ homogenní substancí kapitálu, která nabývá kvalit aristotelského éteru a svobodně cirkuluje po svých elegantně zakřivených drahách.

Tím je zakončena transformace Země na její ideální model: stává se skleněnou kupolí levitující v kosmickém prázdnu a všechny její oblasti vykazují totožné univerzální kvality. Haldy komodit, jež tvoří jediné bohatství tohoto mrazivého světa, se nad jeho povrchem můžou přesouvat se závratnou lehkostí. Svět se mění v plochou reprezentaci, nad kterou se ve vyšším rozměru vznáší oko kartografky, jež rozhoduje o rozčlenění tohoto teritoria. Země sama nemá šanci do procesu konstrukce vlastního obrazu promluvit, protože se nachází vždy o rozměr níže; je vždy pouze pasivní bází, nikoli aktivním činitelem. Událost klimatické změny ovšem tuto představu bourá – chtonické síly planety se probouzejí a jistota pevné půdy pod nohama přestává být samozřejmostí. Je to paradoxně právě systém produkce abstraktních teritorií kapitálových toků, co podrývá dlouhodobou udržitelnost této perspektivy. Tento systém je totiž založen na masivní těžbě fosilních paliv, která vše pod touto skleněnou kupolí zahalují do oblaků dýmu a prachu. Z této mlhy se má jednou zrodit krásný nový svět – jenomže ne tak úplně pro všechny.

Klimatickou změnu proto můžeme chápat jako dovršení procesu svérázné terraformace naší planety mohutnou geologickou silou, kterou však nejsou lidé, jak nám podsouvá teze o antropocénu, nýbrž kapitál, a je tedy namístě mluvit spíše o kapitalocénu. Skleníkové plyny se mění v čarovnou substanci, jejímž působením „všechno stavovské a ustálené valem mizí“ a „všechno posvátné je znesvěcováno“ – jak popisují příznaky nástupu buržoazní epochy Marx a Engels v Komunistickém manifestu (1848, česky 1882). Když se vše pevné vypařilo, „lidé jsou nakonec donuceni podívat se na své životní postavení, na své vzájemné vztahy střízlivýma očima“. A až když se probudíme z kocoviny ideje pokroku, můžeme se střízlivýma očima podívat i na hrůzu klimatické změny, jež postupuje jako ohromná vlna deteritorializace do všech koutů planety. Kosmopolitní povaha barelů ropy, cestujících například z vrtné plošiny v Ázerbájdžánu ropovodem do rakouské rafinerie, umožňuje kapitálu abstrahovat od specifických lokalit a infrastruktur extrakce a destrukce, jež lemují posvátnou pouť černého zlata z podzemních rezervoárů do nádrže vaší škodovky.

Světoobčanství kapitálu je poháněno fosilními palivy, což kontrastuje s krutou realitou státních hranic, kterou každodenně zakoušejí uprchlíci a uprchlice. Mění se tedy i samotná tvář Země – jak hladiny moří stoupají a ledové pokrývky tají, kartografové a kartografky si můžou lámat hlavu nad tím, jak dynamiku planety uzavřít do svých statických modelů. Subtropy táhnou na sever, golfský proud oslabuje; zimy přituhují a vlny veder přinášejí sucha a nebezpečí požárů v takové míře, o jaké průměrný Středoevropan do nedávné doby slyšel nanejvýš z rádia. Skleněná kupole začíná pulsovat, drolit se, lámat na kusy. Pod jejím povrchem tepe spletitá síť organické a anorganické hmoty.

Kartografčino gesto

Kdyby Phileas Fogg, hlavní hrdina Vernova dobrodružného románu, uzavřel sázku o cestě kolem světa dnes, nespoléhal by ve svých plánech na zevrubný časový odhad britského konzervativního tisku, ale celý itinerář by si sám pečlivě naplánoval v abstraktním dvojčeti zeměkoule s názvem Google Earth. Zploštění světa je totiž dovršeno v momentu, kdy se jako prekarizované mobilní jednotky kognitivní práce a živé zásobárny digitálních dat začínáme sami přesouvat po členitém planetárním terénu za pomoci zobrazovacích technik umožňujících chápat náš pohyb jako čistě geometrický problém v euklidovském prostoru. Člověk v mém věku si může vybavit hodiny informatiky na střední škole, v nichž se seznamování s podobnými aplikacemi někdy zvrhlo do hraní počítačových her Need for Speed či GTA. V nich jsme se řídili podle mapy, která nebyla pouhou pomůckou pro prostorovou orientaci, ale autoritativním plánem virtuálního světa, se kterým někdy splývala vjedno. Nezajímali jsme se tolik, v jakém herním prostředí závodíme – a když ano, tak jenom na základě toho, zda nám přišlo zajímavější jezdit v ulicích Monaka nebo Los Angeles. Důležitý byl pro nás pouze cíl, vůči němuž bylo prostředí jenom nezbytnou, ale také snadno nahraditelnou neutrální stafáží.

Tak jako dnes digitální platformy přetékají zpátky do materiální reality, stává se tato představa dominantním pojetím mobility i ve „skutečném“ světě. Nejsem řidičem auta – jsem bodem pohybujícím se po trajektorii nazvané v mém navigačním přístroji D1. Neprocházím se po Praze, ale po ploše mapy v mém chytrém telefonu. Fenomenologická segmentace prostoru, produkovaná soustavou podzemních tratí metra, pocit pohybu po abstraktním modelu ještě umocňuje. Každé město se mění v soustavu Potěmkinových vesnic, jež jsou kopiemi nenávratně ztraceného originálu. Nejen umělecké dílo je dnes technicky reprodukovatelné – nekonečný počet kopií může mít každý prostor na Zemi, včetně Země samotné. Máme ale truchlit, že naše planeta ztratila svoji „auru“, svoji specifickou a jedinečnou historii, o níž mluví v souvislosti s uměním Walter Benjamin?

Odpovědí je jasné ne. Naše truchlení by nás jenom uvěznilo v reakční perspektivě. Centralita obrazu Země nám totiž umožňuje tvořivě intervenovat do záležitostí soudobé geopolitiky. Nazývejme takovou strategii kartografčino gesto. Jejím dokonalým příkladem je epizoda z roku 2010, kdy Google ve svých mapách mírně pozměnil hranice mezi Nikaraguou a Kostarikou, v důsledku čehož mezi těmito státy vypukl vyhrocený diplomatický konflikt, jenž téměř přerostl do otevřené vojenské konfrontace. Jak můžeme vidět, kartografie není pouhým zachycením či popisem světa; kartografka ve své činnosti svět segmentuje, organizuje a konstruuje. Filosof a teoretik designu Benjamin H. Bratton proto připomíná, jak důležitým mezníkem byla v tomto ohledu ikonická fotografie naší planety, kterou na Vánoce roku 1968 pořídil z orbitu Měsíce astronaut William Anders, člen posádky letu Apollo 8. Jmenuje se Earthrise a dle Brattona představuje první úspěšný pokus o zachycení „formální koherence Země jako geofyzikální jednotky“. Odpovědi na otázky, jak se tato bleděmodrá koule vycházející nad horizontem měsíční krajiny přesně chová, jakou vnitřní dynamiku její klima má či jaké jsou její kapacity absorbovat intenzivní extrakci jejích zdrojů, vyžadují podrobné zkoumání jejího terénu, ne vzdálený pohledu vševědoucího Boha.

Pokud se spokojíme s pouhou formální reprezentací Země, vystavujeme se dvojímu riziku. Za prvé, nedostatek přesných informací nás nutí spoléhat se na vlastní představy při dotváření plastického obrazu planety. Tyto představy jsou však nutně zkreslené naším sociálním, ekonomickým, etnickým či genderovým postavením – výsledkem je tak pokaždé nespravedlivý model Země. Za druhé, pohybem po hladké ploše minimalizujeme tření, čímž vytváříme iluzi, že všechno je nám dovoleno. Digitální platformy tento obraz dovádějí do dokonalosti – operují na ploše abstraktní reprezentace, kde pohyb přestává být lineární a hranice mezi globálním a lokálním či mezi částí a celkem se stávají nerozeznatelnými a zaměnitelnými. Vezměme jako příklad obchodní a distribuční platformu Amazon. Její vskutku planetární výpočetní operace koordinují pohyb statisíců komodit, vůči jejichž povaze jsou algoritmy zcela lhostejné. Totéž platí o povrchu planety, po níž se všechny ty balíčky a kontejnery přesouvají. Bratton proto upozorňuje, že vládnout modelu Země znamená vládnout Zemi samotné. A je na nás, zda to budeme brát jako příslib dystopické budoucnosti nebo prostor pro radikální politickou intervenci.

Mimo globální a lokální

Netematizuji zde plochost našeho planetárního modelu v doslovném smyslu. Koule samozřejmě je třídimenzionální objekt. Pod fenoménem plochosti naší reprezentace Země mám na mysli to, co Deleuze a Guatta­ri pojmenovávají termínem hladký prostor v protikladu k prostoru rýhovanému. Zatímco hladký prostor se podobá nekonečnému oceánu nebo ledové pláni a je zproštěn jakékoli segmentace či schopnosti klást pohybu po jeho ploše odpor, rýhovaný prostor je plný zlomů, antagonismů, rozštěpů a nesouměřitelných segmentací. Ty činí pohyb po něm podobný spíše opileckému vrávorání než rázné chůzi vysokohorské turistky. Mluvit o plochosti zobrazení tedy znamená mluvit o fenoménu hladkého prostoru v deleuzovském smyslu. To je také důvod, proč augmentovaná a virtuální realita či 3D zobrazování nejsou ani omylem řešením problému chybějícího rozměru v naší planetární perspektivě. Tento fenomén nemá technické řešení, protože je kosmologickým, a tím pádem politickým problémem. Pohřešovaný třetí rozměr totiž není pouhým doplňkem nebo rozšířením stávajících dvou – je kosmickým pozadím, vůči němuž je možné vytvořit bohatou nauku o asociaci a disociaci prostorů, o elementech, které k nim přísluší, a jejich vzájemných vztazích. Výsledkem má být model „Země, jakou si přejeme“, který může formovat naše kolektivní příspěvky do praxe mezidruhového vyjednávání společného světa v budoucnosti postantropocénu. Má­-li jít o fundamentální změnu perspektivy, musíme se postarat o radikální explozi nových způsobů abstrahování, zobrazování a segmentace světa, jež dokážou zohledňovat pluriverzalitu vztahů mezi objekty v planetární asambláži. Jinými slovy: hledáme novou planetární perspektivu.

Právě planetárnost považuji za vhodnější termín, jímž můžeme řídit imaginaci postkapitalistické budoucnosti, než v současnosti vyprahlý pojem globálnosti (spolu se svým podobně vyčerpaným protějškem lokálnosti). Jenom pokud budeme považovat planetu za speciální druh konstrukce, stane se náš „přirozený svět“ skutečně filosofickým problémem – a následně pak budeme moci i ze Země samotné učinit centrální politický problém 21. století. Když se říká, že „jiný svět je možný“, musíme vzít toto tvrzení doslova a pod „světem“ si představit zcela novou konstrukci planetární asambláže, včetně (a především) materiálních infrastruktur, jež tvoří její lešení a podílejí se na produkci obrazu Země jako tak nebo onak podmaněného, či naopak osvobozeného teritoria. Nemůžeme proto přitakávat Sloterdijkovi, že globalizace je produktem postupného budování obrazu Země, jehož kořeny sahají dva a půl tisíce let do minulosti. Pokud bychom chtěli zůstat věrni svým antikapitalistickým pozicím, museli bychom zavrhnout abstrakci jako takovou, čímž bychom se zbavili podstatného nástroje společenské a ekonomické změny.

I proto filosof Ray Brassier připomíná, že neschopnost změnit svět může mít co do činění s neschopností správně jej interpretovat. Proto se domnívám, že potřebujeme naopak více, nikoli méně abstrakce – a že historicky byly plody poctivé abstrakce myslitelů a myslitelek v jistém momentu přivlastněné a využité kapitálem jako podloží velice primitivního způsobu abstrahování od konkrétních vlastností a limitů planetární asambláže. Nestačí proto budovat protistranu, nestačí organizovat paralelní instituce a infrastruktury – potřebujeme toto úsilí podložit modelem Protizemě, v němž jsou lidé a ne­-lidé nejasně roztroušeni po členitých teritoriích a rovnocenně nadáni sociálním, ekonomickým a ekologickým aktérstvím. Jinak se lehce může stát, že další, postklimatický model planety Země již bude konstruován bez účasti lidského druhu.

V geografii se občas používají přelety letadel nad terénem za účelem pořízení snímku jeho reliéfu. Součástí této procedury bývá i „vyhlazení“ nasnímaného teritoria od vegetace a lidských zásahů, aby se ze snímku extrahovala „věrná“ reprezentace povrchu planety. Můžeme na tom jasně vidět, proč jsou techniky vizualizace klíčovými prostředky výroby abstraktního modelu naší planety. Když totiž Kant v Kritice čistého rozumu (1781, česky 2001) mluví o tom, že nutnou podmínkou veškerých syntetických soudů a priori jsou naše schopnosti znázornění a imaginace, odhaluje nám bytostnou závislost rozumu na materiální povaze technologií abstrakce. Řešit matematický problém kdysi znamenalo vzít do ruky tužku a papír; dnes to místo nás zvládne křemíkový čip. Zda se ještě jedná o jeden a tentýž matematický problém, je však otevřená otázka. Proto bych chtěl na závěr tohoto eseje předložit jednu hypotézu: naše racionální abstrakce se stejně jako naše sociální imaginace nachází v dynamickém vztahu s materiální realitou – tedy tím, co Marx nazýval sociálním bytím. Přesně tak přemýšlí i Bratton, který navrhuje nahradit plochý model Země vrstevnatým modelem Zásobníku, v němž je Země v klasickém smyslu energeticko­-minerálním podložím dalších vrstev, jako Cloud či Město. Bruno Latour zase místo principu vrstevnatosti navrhuje doplnit kartografii 21. století o vektory a šipky. Můžeme se proto ptát, co by se stalo, kdybychom přestali lpět na snaze o konstrukci plochého a hladkého zobrazení a místo toho začali spekulovat, jak tento obraz doplnit, převrátit, přeskupit či prostě rozpohybovat. Mysleli bychom pak zásadně jinak? Mohli bychom pak konečně akceptovat, že i zeměkoule má ostré hrany?

Autor je filosof.