Konec Švejka

(…) Biegler vzal si plnou sklenici, usedl potom zcela skromně k oknu a čekal na vhodný okamžik, aby mohl hodit do povětří některé své znalosti z učebnic.

Poručík Dub, kterému ty hrozné přiboudliny lezly do hlavy, klepal prstem o stůl a zčistajasna obrátil se k hejtmanu Ságnerovi:

„S okresním hejtmanem jsme vždy říkávali: ‚Patriotismus, věrnost k povinnosti, sebepřekonání, to jsou ty pravé zbraně ve válce!‘ Připomínám si to zejména dnes, když naše vojska v dohledné době překročí hranice.“

„A proto my půjdeme dolů, pánové, mezi mužstvo, utužit frontového ducha!“ rozhodl hejtman Ságner.

„Bylo velmi prozíravé, že vojáci dostali na přilepšenou vepřovou konzervu, alespoň nám ty prasečí hody tolik nezáviděli,“ poznamenal kadet Biegler, přestože řečených hodů neokusil, a polkl naprázdno. V duši by rád i tu konzervu.

„Všichni se nacpali, chrápou nebo kouří,“ prohlásil šilhavý rytmistr, který svůj díl peněz za prase dosud dlužil, zapaluje si viržínko, když předtím krkl si po vepřové kýtě.

„Nebo poslouchají Švejkovy blbiny,“ dodal nadporučík Lukáš a páni oficíři hrnuli se ke dveřím.

Když vešli v čele s hejtmanem Ságnerem do kuchyně, kudy musel projít každý, kdo chtěl vyjít na dvůr bývalé fary, naskytl se jim nečekaný pohled. Kuchař Jurajda, účetní šikovatel Vaněk a jednoroční dobrovolník Marek skláněli se celí vylekaní nad Švejkem, který ležel na podlaze s rukama rozhozenýma, přičemž v pravé držel dýmající fajfku.

„Co se to tu děje?!“ vyjel hejtman Ságner.

První vzpamatoval se šikovatel Vaněk:

„Pane hejtmane, hlásím, že voják Švejk právě umřel!“

„Jak je to možné, Vaňku?“

„Nevím… seděl, pokuřoval, a zrovna když nám vyprávěl, jak se domluvil s nějakým sapérem, že se po válce sejdou v hostinci U Kalicha, najednou se v půlce slova skácel z lavice a…“

„Je opravdu mrtvý?“ přerušil Vaňka nadporučík Lukáš a zvědavě přistoupil k mrtvole Švejkově.

„Dočista mrtvý, pane nadporučíku, to jeden pozná,“ odpověděl Vaněk.

„Podle všeho ho ranila mrtvice,“ poučoval jednoroční dobrovolník Marek, „takže to měl rychle a bezbolestně. Podívejte, jak se usmívá.“

„No právě!“ zděsil se nadporučík Lukáš. „Píchněte do něj něčím, Jurajdo, ať máme jistotu.“

„Nesmysl!“ zarazil kuchaře, který už sahal po dlouhé vidličce na ovar, hejtman Ságner a otočil se k Lukášovi se slovy: „Nebuďte paranoidní, nadporučíku, nebudeme tady hanobit mrtvolu! Vždyť je ten nebožák dočista fialový. Každopádně ať ho ohledá doktor, a vy se, Vaňku, postarejte o pohřeb.“

„Voják, který nepadne na frontě, v ohni zuřící bitvy, by neměl míti vojenského pohřbu!“ prohlásil poručík Dub, zatímco Jurajda přes mrtvolu Švejkovu přehodil pytel od mouky.

„Naprosto souhlasím, jaképak pocty,“ přitakával kadet Biegler, „voják, který si umře v týlu, když předtím jedinkrát nevystřelil na nepřítele, je obyčejný vyžírka.“

„Ano, ano, a tohle je dokonce naprosto typické sabotérství, namísto aby položil život na válečném poli, přežere se tak, až ho klepne pepka. Takové přilepšení ke stravě jen rozvrací morálku mužstva,“ přisazoval si Dub, stále rozladěný z toho, že si stejně jako Biegler z důstojnického prasete ani nelízl.

„Pánové, půjdeme raději ven, tam se nám budou vepřové i moudrosti záložního poddůstojnictva lépe trávit,“ navrhl hejtman Ságner, „a vy za námi, Jurajdo, pošlete kávu.“

„Raději uhaste tomu mrtvému fajfku, ať ještě něco nezapálí,“ dodal šilhavý rytmistr, potáhl z viržínka a důstojnictvo prošlo kuchyní kolem zakrytého nebožtíka, aby vyšlo na dvůr mezi odpočívající vojáky, kteří byli nadšením bez sebe, protože museli vstávat a salutovat.

„Kdo mne ještě nezná, ten mne pozná!“ vyhrožoval poručík Dub skupince infanteristů, kteří podle jeho názoru po příchodu oficírů nevyskočili dost bystře, a utužil tak frontového ducha i sepětí řadového vojska s důstojnickým sborem měrou vrchovatou.

Odpoledne bylo rozhodnuto, že bude Švejk pohřben na místním hřbitově, a nežli dorazí polní kaplan, uloží ho do pobořeného sklípku ve školní zahradě, aby hned nesmrděl v těch vedrech.

 

 

Kapitola čtvrtá: Velká překvapení

 

Když ani třetího dne nebylo po kaplanovi ani vidu, ani slechu, i když předtím vzkázal, že pod hrozbou církevní klatby a vojenského soudu zakazuje bez jeho přítomnosti mrtvého Švejka pohřbít, k čemuž ho vedl prostý fakt, že byl za každý vykonaný obřad mimořádně připlácen, seděli v podvečer kuchař Jurajda s účetním šikovatelem Vaňkem na zahradě za školou, poslouchali dunění děl a mluvili o zesnulém.

„Ten feldkurát je nějaké hovado, jinak by nenechal nebožtíka čekat v tomhle horku tak dlouho. Byl to sice blbec, dej mu Pánbů věčnou slávu, ale tohle si nezasloužil,“ prohlásil dojatě Vaněk a zadíval se na sklípek.

„Máte pravdu, byl to člověk prostomyslnej, ale takovejm, jak známo, patří království nebeský, a proto já raději vyznávám vědy okultní a nauku reinkarnační, abych nemusel bejt na věčnosti se samejma blbama,“ odvětil Jurajda.

„Jestli vy se nerouháte…“ varoval ho Vaněk, ale na to už kuchař neodpověděl, protože právě se zaujetím pozoroval dvířka sklípku, pod kterými se dovnitř protahovala zrzavá kočka, a upozorňoval:

„Podívejte se na tu potvoru!“

„Koček je teď všude plno,“ přikyvoval Vaněk, „válka jim jde k duhu.“

„A další!“ křičel Jurajda. „Že ho tam ty bestie choděj vokusovat!“

Vstal, popadl kámen a hodil jím po vychrtlém kocourovi, který se právě chystal vklouznout do sklípku stejnou cestou jako jeho předchůdkyně. Namísto nešťastného zvířete trefil však jedno z prken celkem už zpuchřelých dvířek, a ta se prudce otevřela. Zevnitř vyrazila s prskáním vyděšená zrzavá kočka, vrhla se na vychrtlého kocoura, aby ho pokousala a zdrápala a pak ještě vyhnala za pobořenou zahradní zeď.

„Jděte to zavřít, člověče!“ přikázal Vaněk rozpálenému Jurajdovi a zadíval se do sklánějícího se sluníčka, přičemž ho napadlo, jak by bylo pěkné si teď, když vzduch začne být vlahým, zdřímnout. Přivřel víčka, ale sotva si lákavou představu vykouzlil docela, uslyšel strašný Jurajdův řev:

„Pro boha živýho, von tu není!“

„Co blbnete? Kdo?“ zakřičel podrážděně účetní šikovatel a pomyslel si něco o bláznivých duchařích, které by snad ani neměli odvádět do války.

„No Švejk přece!“ řval Jurajda, načež Vaněk otevřel oči a spatřil vyděšeného kuchaře, který s hubou dokořán zíral do temných útrob sklepa.

„To není možný, podívejte se pořádně!“ volal na něj, zatímco doběhl ke dveřím sklípku, kde se zastavil a uviděl, že je opravdu prázdný, jen na zemi válí se stará vojenská deka, na kterou Švejkovu mrtvolu položili.

Kuchař mezitím vlezl dovnitř a mumlal:

„Není, není, dočista tu není!“

„Tohle smrdí velikým průšvihem, Jurajdo!“ rozčílil se účetní šikovatel. „A jestli si někdo udělal blbý vtip, tak se osobně postarám, abych mu rozbil hubu!“

„Přeci se nevypařil,“ vrtěl hlavou Jurajda, vylézaje pozadu ze sklípku, aby postavil se vedle šikovatele a tvářil se společně s ním jako opařený.

Vtom uslyšeli za sebou hlas:

„Děje se něco, vojáci?“

Otočili se a ke svému velkému překvapení spatřili mírně nahrbenou postavu starého muže v uniformě polního maršála. Oba se polekaně postavili do pozoru a zasalutovali.

„Pane polní maršále, účetní šikovatel 11. marš­­­­kumpanie 91. regimentu Vaněk, hlásím, že se nám právě ztratila mrtvola!“

„Feldvéble, jak se jim mohla ztratit mrtvola, která už nechodí?“ zeptal se maršál.

„Hlásím, že nevím, pane polní maršále, byla tady a teď tu není.“

„To jsou mi pěkné pořádky. Tak ji koukají najít.“

„Dle rozkazu!“

Maršál rozhlédl se kolem. „Jak se to tu jmenuje, účetní šikovateli?“

„Obec Klimontówa, pane maršále!“

„Rád bych byl do soumraku v nějakém větším městě.“

„Obávám se, že do večera to do Zóltance nestihne ani automobil. Dovolím si navrhnout, aby pan polní maršál zůstal tady, neboť se připozdívá.“

„Oběd je sice snědenej, ale k večeři maj důstojníci čerstvou rybu,“ osmělil se dosud zaražený Jurajda.

Feldmaršál se ušklíbl. „Rybu? Jako o půstu?“

„Pak už jenom brambor se zelím, co má manšaft.“

„Oni jsou kuchtík?“

„Ano, pane polní maršále, polní kuchař Jurajda!“

„A co je to za rybu?“

„Candáti, pane polní maršále, dneska na­-lovený.“

„To by snad šlo…“ utrousil maršál a při­­­-kázal:

„Tak mi udělají toho candáta a oni, feldvéble, mě uvedou k důstojnickému sboru.“

„Dle rozkazu, Herr Feldmarschall!“ spustili jako jeden muž Vaněk s Jurajdou, aby si vysloužili rezignované mávnutí starého pohlavára.

K večeři seděli všichni oficíři ve velkém pokoji nad kuchyní kolem prostřeného stolu, v jehož čele trůnil polní maršál, který byl všem trochu záhadou. Panovalo celkem trapné ticho, které přerušil poručík Dub:

„Dovolte, pane polní maršále, otázku.“

„Poručíku!“ obořil se na něj hejtman Ságner. „Jistě není vhodné klást svým představeným otázky, a zvlášť ne před večeří!“

„To je v pořádku, pane hejtmane, alespoň nám to čekání lépe uběhne,“ odvětil maršál klidným hlasem. „Jen se ptají, poručíku.“

„Děkuji, pane polní maršále! Tedy se osměluji otázat, pane polní maršále: Kde ráčí být váš doprovod?“

„Držte hubu, poručíku!“ blýskal očima hejtman Ságner, ale polní maršál ho blahosklonným gestem zarazil. „Otázka je namístě, pánové, protože je opravdu jistě s podivem, že nemám žádného doprovodu.“

„A jak je to tedy možné, pane polní maršále, smím­-li být ještě tak smělý?“ zeptal se feldmaršálovou laskavostí povzbuzený Dub.

„To je možné tak, poručíku, že zkrátka nemám žádného doprovodu…“

Pak bylo chvíli ticho, které naštěstí přerušili vojáci určení dnes k obsluze důstojnictva tím, že začali servírovat večeři. Pak už všichni přítomní, trochu smutní při pohledu na podlouhlá rybí těla, ostře kontrastující se vzpomínkou na nedávné prasečí hody, čekali, až se nejvyšší šarže chopí příboru.

„Dobrou chuť, pánové,“ řekl konečně maršál a jal se krájet candáta.

V okamžiku cinkaly také příbory ostatních oficírů. Jen praporčík Malý, vášnivý účastník vídeňského společenského života a ještě vášnivější čtenář společenských magazínů, kterému se po izraelitské pálence vzbouřila žluč, rýpal se ve své rybě vidličkou a namísto jídla znuděně pozoroval polního maršála. Náhle však strnul a jal se s očima vytřeštěnýma pomalu vstávat ze židle, k tomu upustil příbor, pak se postavil do pozoru a polekaně opakoval:

„Pánové! Ale pánové! Pánové!“

„Co se děje, praporčíku, snad vám nezaskočila kost?“ zeptal se trochu posměšně hejtman Ságner. „Candát jich mnoho nemá.“ A na důkaz svých slov vložil do úst velký kus bílého masa.

„Pane hejtmane,“ koktal Malý, ukazuje do čela stolu, „pánové… takhle krájí rybu jen…“

„Kdo?“ hlesl hejtman doprostřed sousta.

„No přeci…“ nepřestával Malý ve svém pomateném údivu, „přeci samotný…“

„Kdo, proboha? Už se vymáčkněte, člověče!“ rozčílil se Ságner, který si teď právě ze všeho nejméně přál nějaký exces ze strany svých podřízených. „Nebo si sedněte a nedělejte ostudu!“

„Císař! Tohle je císař, pánové! Tohle je sám císař František Josef I.!“ vychrlil ze sebe konečně praporčík a zhroutil se na židli.

Cinkot příborů ustal v jediném okamžiku, šilhavému rytmistrovi vypadl cvikr do talíře a zraky všech přítomných upřely se na polního maršála, který si právě otíral ústa ubrouskem.

„Ano, a přesně takhle si císař otírá ústa! Viděl jsem to na plese kadetek ve Vídni v devátém roce!“ zařval Malý, omdlel a ­spadl pod stůl.

„Nesmysl, vždyť je to pouhý polní maršál,“ zašeptal poručík Dub nadporučíku Lukášovi, který měl tu smůlu, že seděl u stolu vedle něho.

„Císař přeci chodí v uniformě feldmaršála, vy chytrej!“ zasyčel Lukáš.

Nato Dub vyskočil jako čertík a vykřikl:

„Ať žije císař!“

Hejtman Ságner, který už nevydržel trapnost celé situace, postavil se do pozoru a zavelel:

„Vztyk!“

Rachot odstrkávaných židlí naplnil jídelnu, takže polní maršál pomalu nadzvedl bradu a zcela klidně přehlížel stojící důstojníky rybíma očima, pak rozvážně povstal a jeho nahrbená postava pronesla:

„Nebudeme z toho dělat vědu, pánové. Teď se potřebuji bezpečně vrátit do Vídně. Váš telegrafista odešle do mé kanceláře šifrovanou depeši tohoto znění: Kristus vstal z mrtvých. Očekává nanebevzetí v obci Klimontówa.“

Hejtman Ságner, který už odmítal být zmatený a právě si pomyslel cosi o duševní kondici rakouského císaře, zasalutoval a zařval:

„Dle rozkazu, Jeho císařská Jasnosti, pane polní maršále!“

Ostatní oficíři se začali postupně přidávat, sráželi podpatky, salutovali a poručík Dub zvolal:

„Ať žije, pánové, císař František Josef I.!“

Když v kuchyni slyšeli seshora provolávat oficíry slávu císaři pánu, poznamenal ­Baloun, lačně vyškrabující ze dna velkého hrnce připálené zelí:

„Tak vono to s těma zásobama šnapsu zas tak tragický nebude!“

 

 

Epilog: Slavný konec slavného výprasku

 

Byl první den po válce a v hostinci U Kalicha na Bojišti seděl sapér Vodička nad sklenicí velkopopovického piva a smutně díval se na nástěnné hodiny, které visely hned vedle portrétu císaře Františka Josefa I. a ukazovaly půl sedmé a pět minut.

V ten samý čas ve vzdáleném Schönbrunnu podával Eugen Ketterle, osobní komorník Jeho Veličenstva Františka Josefa I., v císařově pracovně večerní lipový čaj a poslouchal tato jeho slova:

„Vědí přesně, Ketterle, proč jsme tuhle válku vyhráli?“

„Přesně nikoliv, Jeho Jasnosti,“ odpověděl Ketterle a obrátil oči v sloup, protože dnes už to císař povídal potřetí.

„Vážně nevědí?“ položil císař řečnickou otázku a pokračoval:

„Protože jsem sestoupil mezi obyčejný lid, vtělil se do prostého vojáka a v zázemí i na bojišti odhalil prohnilost našeho vyššího velení a zastaralost armádní výzbroje, včas jsem důstojnický sbor reorganizoval a armádu přezbrojil a vytvořil z ní moderní, akceschopnou údernou sílu!“

„To byl ovšem mistrovský tah, Jeho Veličenstvo,“ řekl dnes potřetí komorník a upustil kleštičkami kostku cukru do císařova šálku, „rozhodná změna stanoviska Vaší Milosti ve prospěch myšlenky, že moderní výdobytky zbrojního průmyslu neznamenají revoluční hrozbu, bylo příkladné!“

„Jsem přesvědčen, že naše vítězství a zachování Rakouska­-Uherska zachránilo Evropu před strašným osudem!“ prohlásil císař a doprovodil své přesvědčení zdviženým prstem, který pak zabodl do mapy na stěně. „Tohle je vyvážená a stabilní Evropa, Ketterle!“

„To jistě, Jasnosti,“ přitakal komorník.

„Stabilní Německo, jehož vliv na evropský vývoj vyvažuje naše mocnářství, dále poražené Rusko a k rozumu přivedená Francie a Británie.“

„Lipové thé Vaší Milosti,“ ukončil komorník resumé světové války a položil šálek na leštěnou desku psacího stolu vedle stohů úředních akt, největšího to koníčka rakouského císaře.

„A jak to vypadá s přípravami na korunovaci?“ optal se mocnář, který si povšiml, že se jeho panovnický ukazovák zabodl do Prahy.

„Všechno je v nejlepším pořádku, Jeho Jasnosti, jde to jako na drátkách.“

„Ty jejich příměry, Ketterle… Já pořád nemám k těm Čechům tu správnou důvěru, jakou mám třeba k Maďarům,“ pravilo Jeho Veličenstvo a sundalo ukazovák z Prahy, „přijdou mi takoví potutelní.“

„Možná jim císařská Milost trochu křivdí, mám zaručené zprávy o spontánním nadšení českého národa z toho, že Vaše Jasnost konečně ráčí přijmout Svatováclavskou korunu a stane se nejen uherským, ale též českým králem.“

„Mají akorát tak drby, Ketterle…“ utrousil císař, „přinesou mi raději nějaká další akta.“

Vtom ozval se na stole telefon.

„Počkat!“ vykřikl do zvonění aparátu rakouský panovník, jako by osoba na druhém konci mohla jej slyšet. „Počkat!“ vykřikl poznovu, když zvonění neustávalo. Pak nahlédl marnost svého počínání a zavolal:

„Jsou té lásky, Ketterle, podívají se, kdo to tady zvoní jako blázen.“

Komorník přistoupil ke stolu a zvedl sluchátko. „To je kočí Vaší Milosti, jestli má ráno zapřahat, nebo zda ráčíte jet automobilem.“

„Tak ať se zeptá a nevyzvání kvůli tomu jako na lesy!“ odsekl císař nahněvaně. „A teď můžou jít, ale před spaním mi přijdou namazat kolena opodeldokem, nějak mě to dnes bere.“

„Jak si Jeho Jasnost přeje,“ odpověděl Ketterle, položil sluchátko a pomyslel si, že mu večer v hostinci při ferblu zase potáhnou ruce kafrem, což se neobejde bez štiplavých poznámek ostatních karbaníků.

„A ne že pak napíšou v nějakých jejich pamětech, Eugen, že jsem trpěl revmatismem, to bych jich chodil strašit!“

Osobní komorník se uklonil, zamířil ke dveřím, otevřel je a v okamžiku, kdy je za sebou zavíral, utrousil v hospodě U Kalicha sapér Vodička do prázdného půllitru:

„Tak ten pitomec nepřijde…“