Limity neorealistického muzikálu

Snad na každé významnější filmové přehlídce dnes můžeme narazit na sociálně realistická dramata, která „autenticky“ přibližují existenci lidí žijících na „odvrácené straně“ současného neoliberálního kapitalismu. Nejinak tomu bylo letos v Karlových Varech, kde oslnil zejména snímek Ciambra (A Ciambra, 2017) o dospívajícím romském chlapci z chudého italského regionu Kalábrie. Pohlcující verismus, kterým se proslavili belgičtí bratři Dardenneové nebo britský režisér Ken ­Loach, přitom určitě není jediný způsob, jakým lze o těchto společenských problémech ve filmu referovat. Mimořádně pozoruhodnou alternativu představují například angažované portugalské snímky, jež tento rok ve Varech zastupovala bezmála tříhodinová Továrna na nic.

Rozverná kontrakinematografie

Středobodem filmu, který natočil u nás prakticky neznámý režisér Pedro Pinho, je továrna na výtahy na předměstí Lisabonu, z níž jednoho dne začnou záhadně mizet stroje a další vybavení. Majitelé se pokusí rozhořčené zaměstnance uklidnit s tím, že se jedná pouze o restrukturalizaci továrny s cílem zvýšit efektivitu práce. Dělníci se ale brzy dovtípí, že je ve skutečnosti čeká masivní propouštění, a odmítnou spolupracovat. Jejich zarputilá blokáda poloprázdné tovární haly nakonec vyústí v překvapivý odchod majitelů. Před dělníky se tak otevře možnost chátrající podnik převzít a kolektivně jej provozovat.

Pinhův snímek zprvu nerušeně plyne jako vcelku konvenční realistické drama. Bezprostřednost navozuje pohyblivá ruční kamera a zrnitý 16mm film. Ztotožnění s dělníky prohlubují náhledy do soukromí jednoho z nich. Do vyprávění ale začnou postupně z vnějšku vstupovat komentáře postaršího vousatého sociologa, které se otevřeně vyjadřují k současné hospodářské krizi. Sociolog pronikne do stávkující skupiny zaměstnanců, kauza továrny vzbudí debatu v akademických kruzích. Když pak dělníci zničehonic začnou sborově zpívat a tančit, dojem autentického vyprávění je definitivně tentam.

Rozverné zacházení s filmovou formou, motivované především ideologicky, může připomenout sebereflexivní politickou tvorbu Jeana­-Luca Godarda z období filmu Tout va bien (Všechno je v pořádku, 1972). Továrna na nic ale není natolik radikální ukázkou „kontrakinematografie“, aby iluzivní estetické postupy nabourávala od počátku a téměř bez ustání. Z velkorysé stopáže spíše pozvolna vyvstává ladná syntéza přístupů a stylů, jejímž prostřednictvím snímek nahlíží na problematiku práce v podmínkách pozdního kapitalismu s vyčerpávající komplexností.

Film, který ničemu nepomůže

Muzikálové vsuvky místy připomenou odhodlané budovatelské songy, ale ve skutečnosti vedle opatrného nadšení obsahují i zřetelnou skepsi. Ruku v ruce s těmito odlehčenými žánrovými výjevy jdou také hutné teoretické disputace, jejichž aktéři důkladně rozebírají myšlenku samosprávného řízení továrny. „Nemám k tomu výhrady proto, že by se mi to zdálo příliš odvážné. Připadá mi to naopak málo radikální,“ říká jeden z účastníků debaty. Podle něj dělníkům nestačí zbavit se svých šéfů. I bez nich jsou nadále nesvobodní, protože pokud chtějí svůj podnik úspěšně provozovat, jsou nuceni řídit se tržními principy.

Továrna na nic tak rozhodně není „naivně“ angažovaná nebo dokonce zjednodušeně tezovitá. Naopak soustavně odhaluje limity toho, o čem (a jak) pojednává. „Myslel sis, že když tenhle svůj neorealistický muzikál ukážeš někde na festivalu ve Francii, že to něčemu pomůže?“ zlobí se dělník Zé na sociologa­-dokumentaristu. Nejen že tedy není možné uchovat si práci a „vystoupit“ přitom z kapitalistického systému, ale dost možná postrádá smysl o tom natáčet filmy a ukazovat je ve světě.

Pinho tak svým filmem potvrzuje, že největšími zbraněmi současné progresivní portugalské kinematografie jsou sebereflexivita, hravost a politická naléhavost. Továrna na nic sice není tak bláznivě rozmáchlá jako trilogie Tisíc a jedna noc (As mil e uma noites, 2015) Miguela Gomese, v níž se téma evropské hospodářské krize zábavně prolíná s nadpřirozenými motivy. O to soustředěněji ale vypovídá o jedné kauze, sleduje ji až do nejzazších důsledků a klade si zcela zásadní otázky. Co dnes znamená práce? A nesměřujeme k tomu, aby se její význam smrsknul na titulní „nic“?

Autor je filmový publicista.