minirecenze

Anthony Del Col, Connor McCreery, Neil Edwards

Assassin’s Creed 1: Zkouška ohněm

Přeložil Martin D. Antonín

Crew 2016, 132 s.

Po úspěchu komiksových adaptací her Zaklínač a World of Warcraft zkouší nakladatelství Crew další herní fenomén: Assassin’s Creed. Zatímco ale Zaklínač funguje jako komiks dobře – snad i proto, že herní sérii předcházela knižní předloha, která posloužila jako zdroj námětů –, u Assassin’s Creed jsou autoři odkázáni jen na hru. Dějová linka je tu rozdělena na realitu, v níž hráč žije, a na hru, ve které z této reality uniká. Vše je ale samozřejmě propletené a hra se promítá do života hráče, a dokonce i do stavu celého světa skrze jeho historii. A je to historie plná templářů, asasínů, čarodějek a dalších béčkových prvků. V úvodní scéně na záběry ze hry, kterou Charlotta de la Cruzová hraje, navazuje neúspěšný pohovor na místo manažerky charitativní organizace a poté pád do reality v podobě rutinní práce v bance. Ve chvíli, kdy si na charitu sama zahraje a banku podvede ve prospěch milé stařenky, se její život zásadně promění. Jejích herních schopností se rozhodnou využít dva beznadějní nerdi, autoři přístroje nazvaného Animus, jenž Charlottu dokáže dostat do historie. A z historie do reality se pak vyvalí samotní templáři, kteří jdou téhle partě po krku. Ve výsledku jde o nepodařený guláš, který je nepřehledný a nedrží pohromadě. A to se má děj ve druhé knize přesunout do říše Inků a ve třetí do renesanční Itálie. Komiks Assassin’s Creed ocení asi jen ti, kteří propadli hře. Ale dost možná ani oni ne…

Jiří G. Růžička

Ondřej Hložek

Ulicí Dolorosa

Pavel Kotrla 2017, 44 s.

Ve své prvotině Tížiny (2011) Ondřej Hložek obrážel rozháranou každodennost Slezska zádumčivými, příznačně statickými verši. Nad jeho druhou sbírkou Domů (2013) si čtenář mohl uvědomit, že není básníkem exploatujícím mediálně výživný kolorit ostravsko-opavské aglomerace, ale že charakteristická tíseň jeho poezie vychází z volby hlediska – to básník pod tlakem niterných dramat vidí skutečnost takto zdeformovanou, ztuhlou do obrazů bezútěšnosti. Nakolik jde o volbu a nakolik o nezpochybnitelný autorský naturel, ukazuje nejlépe třetí sbírka Ulicí Dolorosa (2017). O poznání energičtějším hlasem zde promlouvá rozčílený třicátník, svádějící několikerý zápas: o sebe sama tváří v tvář šílenství, o svého otce tváří v tvář nemoci a o možný smysl kaleidoskopického mumraje za hranicemi své mysli. Hlučná, agresivní současnost, v níž je mu dáno žít, Hložka irituje a probouzí v něm blíže neurčený pocit ohrožení. Soudí ji, podniká proti ní tu více, tu méně smělé výpady, ale vždycky se vrací zpátky k sobě. Jenomže mantinely vnitřního prožívání mu začínají být těsné. Už mu nestačí hloubit prostor útěchy v hájemství slov, chce se také vyslovit, a to s obecnější platností, chce pohnout když ne skutečností, tak alespoň míněním druhých o ní. Výpověď se proto dynamizuje, rozpíná se mezi lyrickou meditací a morálním soudem. Napětí vznikající mezi těmito póly vyvolá někdy záblesk zcela konkrétního smyslu, jindy se vybije v přílišném zobecnění. V kontextu současné poezie je ovšem třeba opravdovost Hložkova počínání ocenit.

Martin Lukáš

Martin Vopěnka

Můj bratr mesiáš

Mladá fronta 2017, 269 s.

Dystopická sci-fi Martina Vopěnky se odehrává na začátku 22. století, kdy se přetechnizovaná civilizace odcizila humanitě i přírodě a planeta je ochromena suchem. Po dlouhém vyjednávání mocností se tomu podaří zamezit pomocí difrakčních mřížek v atmosféře, které odklánějí sluneční paprsky. Ty ovšem způsobí rychlé ochlazování a ničivou zimu. Globální svět je fragmentarizovaný, plný uprchlíků, nuzáků a polovojenských skupin, Středoevropská federace je pod vládou diktátora a v jednotlivých jejích částech zuří občanská válka. Do této doby, kdy je jasné, že lidstvo dávno promarnilo svou příležitost, přichází prorok Eli. Jeho příběh vypráví starší bratr Marek, který s ním prochází celou Evropou, je přítomen jeho mučednické smrti a končí v komunitě Eliho následovníků, jež je jedinou nadějí lidstva. Děj se odehrává ve dvou liniích: první popisuje život v opevněných pražských Holešovicích a cestu obou bratrů na jih, druhá se odehrává v klidnější době zhruba po šedesáti letech v Řecku. Knihou o prorokovi, který přepisuje neudržitelný světový řád a rozbourává zaběhlé nefunkční pořádky, se autor automaticky pouští na tenký led esoteriky a pseudofilosofických mouder: „,Není žádné bezpečí, jestli se chceš bát,‘ spustí naléhavě. ,Tady ani kdekoliv jinde, Marku. Ale je bezpečí všude, když se nebojíš. A nejhorší ze všeho je být jinde, než máš být.‘“ Pokud překousneme podobná sdělení a neustálé rozpravy o vyvolenosti, naději a svědectví, celkem bezbolestně si užijeme ordinérní žánrovku s ekologickým apelem.

Karel Kouba

Ryszard Kapuściński

Šachinšach

Absynt 2016, 153 s.

V rámci série „prekliatych reportérov“ prináša vydavateľstvo Absynt reportáže poľského novinára Ryszarda Kapuścińskeho z Iránu druhej polovice 20. storočia. Podobne ako v jeho ostatných spisoch, v ktorých sa venuje revolúciám tretieho sveta, pestrosť a prozaickosť v štýle písania približujú život obyvateľov za diktátorskej vlády monarchov z dynastie Pahlaví a za dozoru tajnej polície SAVAK. Zachytáva predovšetkým spôsob vlády šacha Mohameda Rezu Pahlavího, vedúci k rozsiahlym krvavým demonštráciám roku 1978. Popis materiálov, ako sú fotografie, nahrávky či útržky listovej komunikácie, pozbierané autorom počas pobytu v Teheráne, sa prelína s osobnými príbehmi ich aktérov. Spomínam si pritom na všetky tie obrazy v médiách s mladými ženami pri bazénoch v modernom oblečení zo sedemdesiatych rokov, či obrazy opustených tankov a kamiónov v púšti, ktoré som kedysi zazrela na starých fotografiách. Kniha však nie je len reportážou, je hlavne popisom myslenia Iránčanov, ich vnímania (iránskeho) sveta, priblížením ich náboženstva či vzťahu k utlačovateľskému režimu. Ide za významom vecí a konania, kladie si otázky „prečo“ a svojou detailnou analýzou sa približuje psychologickému výkladu – a to je jeden z dôvodov, pre ktoré je čítanie tohto diela prínosom. Je však treba mať na pamäti, že napriek tomu, ako sa autor drží dejinného chodu udalostí, ide o jeho vlastnú novinársku interpretáciu. Pri čítaní jednotlivých príbehov je totiž ľahké na tento fakt zabudnúť.

Lýdia Grešáková

Dvojitý milenec

(L’amant double)

Režie François Ozon, Francie, 2017, 107 min.

Premiéra v ČR 13. 7. 2017

Novinka Françoise Ozona Dvojitý milenec to sice ze setrvačnosti ještě dotáhla do hlavní soutěže na festivalu v Cannes, ale světová filmová kritika už správně odhadla, že francouzský režisér tentokrát definitivně zabrousil do kategorie soft erotiky. Nebýt úvodního explicitně gynekologického záběru, mohl snímek klidně figurovat v nočním erotickém okénku v programu nějaké mainstreamové televize. Děj vypráví o duševně nevyrovnané dívce, která se zamiluje do svého psychoterapeuta a později i do jeho o poznání invazivnějšího dvojčete. Dvojnický motiv spojený s thrillerovými prvky dává vzpomenout na některé filmy Briana De Palmy nebo na Příliš dokonalou podobu od Davida Cronenberga, o Hitchcockovi nemluvě. Formálně ho Ozon využije k několika vcelku nápaditým stylistickým ozvláštněním se zrcadly či dělenými obrazy. Vypravěčsky ale vytváří jen nepříliš promyšlenou variaci na psychothriller se záměnami osobností a rozostřováním hranic mezi realitou a imaginací postav. Film by se dal charakterizovat jako francouzská odpověď na Padesát odstínů šedi. Je to kultivovaná erotická podívaná, zasazená do líbivých luxusních interiérů a vyhlížející jako neškodná středostavovská fantazie, která se sice odvažuje do zakázaných vod, ale vždy se v nich jen velmi opatrně smočí. V éře, kdy ve festivalovém prostředí vznikají mnohem explicitnější snímky, působí Dvojitý milenec jako archaický výboj, patřící přinejlepším do předchozí dekády.

Antonín Tesař

Džadoňova vila

Jurkovičova vila, Moravská galerie v Brně, 28. 4. – 19. 10. 2017

Od dubna tohoto roku se Jurkovičova vila v Žabovřeskách proměnila ve vilu Džadoňovu. Tak zní název aktuální výstavy, kterou můžete do konce října v rámci prohlídky zhlédnout. Její autor, slovenský umělec Tomáš Džadoň (1981), si mohl na pozvání kurátora Rostislava Koryčánka vyzkoušet, jaké by to bylo, zabydlet se v objektu, který dnes slouží k muzeálním účelům. Volba tohoto umělce je jistě velmi vydařená s ohledem na to, že se Džadoň, Jurkovičův krajan, dlouhodobě zabývá folklorem. Umělec vybavil vilu odkazy na lidovou kulturu v nejrůznějších podobách: od historického nábytku navrženého samotným Jurkovičem přes nenápadné detaily, jako jsou knihy na stolku v jídelně, které rozřezané a spojené připomínají do sebe zakleslé trámy roubenek, až po vůni slaniny, kterou během vernisáže provoněl celý dům. Právě motiv slaniny si tvůrce výstavy zvolil jako symbol vzpomínek na své pobyty na slovenském venkově u babičky. Avšak výstava rozhodně nezůstává jen na rovině folklorní, idylické. Jak jinak, vždyť sám její autor vyrostl v panelovém domě. A tak se v těsné blízkosti vyřezávaného Jurkovičova nábytku objevuje socialistická skříň, v alkovně nad vitrínou pod dřevěným stropem se tyčí makety paneláků a při bližším pohledu zjistíme, že roubenka umístěná na zahradě vily je vlastně karavan na kolečkách, odkazující na vykořeněnost globálního světa, který se, stejně jako umělec, neobejde bez vzpomínky na minulost a tradici.

Veronika Králová

Uri Shafir / Alberto Alonso, La Imperfecta

Somewhere in the Now / Sobrelajuventud

Divadlo Ponec, Praha, 31. 5. 2017

V rámci Dance NEWs festivalu Tanec Praha se poslední májový den sešly na prknech Divadla Ponec dvě inscenace, které v mnohém vybočují z klasického pojetí tance a pro které je tanec samotný spíše doplňkovou složkou na pozadí. Platí to jak pro Somewhere in the Now (Někde v přítomnosti) izraelského choreografa a tanečníka Uri Shafira, tak i pro Sobrelajuventud (Omládí) španělského tvůrce Alberta Alonsa a skupiny La Imperfecta. První jmenované představení kombinovalo tanec s performancí a audiovizuálním uměním a obsahovalo mnoho dobrých nápadů, jenže v souhrnu připomínalo spíše galerijní exkurzi obohacenou o humor a trochu tance – nic, co by v divákovi déle přetrvalo. Druhá inscenace pracuje s jednoduchým vzorcem, repeticí skupinového přebíhání z jedné strany jeviště na druhou, a soustředí se tak na témata, jako je rozhodování se, soudržnost či překračování hranic. Inscenace reflektuje společnost posedlou během a rychlostí či týmovým duchem a ovládanou spletitými počítačovými algoritmy. Zároveň jde o fyzicky a nakonec i morálně náročný výkon, jenž si žádá velmi dobrou tělesnou kondici, ale zároveň také psychické nastavení, umožňující přistoupit na daná pravidla a pracovat s nimi, aniž by do nich šlo jakkoli zasahovat. Výsledek byl však až příliš monotónní – živost celé inscenaci paradoxně dodávalo hlavně techno, které doprovázelo dění na jevišti. Jako by zvolená pohybová forma selhávala, pokud jde o předání nějakého poselství divákům.

Jakub Novák

Ludvík Aškenazy

Dětské etudy

CD, Radioservis 2016

Loni o prázdninách měla na vlnách Českého rozhlasu premiéru desetidílná četba na pokračování z Dětských etud Ludvíka Aškenazyho a letos v létě si můžeme toto dílo připomenout díky vydání na dvou zvukových discích. Povídky v režii Hany Kofránkové načetl adekvátně civilním způsobem Zdeněk Svěrák a na závěr přidal i své osobní vyznání, v němž přiznal autorův vliv na svou vlastní tvorbu. V Dětských etudách, které poprvé vyšly v polovině padesátých let, se Aškenazy vyrovnával se svým otcovstvím a láskyplně v nich popisuje společné chvíle se svým synem, jehož tu nazývá „človíčkem“. Úvodní povídky se věnují nejen človíčkovu zrození, ale také otázkám moderní výchovy, která místo násilí využívá přesvědčovací metodu. V tomhle jistě Aškenazy předběhl svou dobu. Autorův výrazně básnivý styl s mnoha neotřelými metaforami dává vzniknout svéráznému světu, jenž připomíná třeba Knoflíkovou válku Louise Pergauda. Některé povídky předznamenávají literaturu pro děti, která se na svět dívá dětskýma očima – v duchu Steklačovy série Bořík a spol. nebo Mikulášových patálií Reného Goscinnyho –, a věnují se různým klukovinám. Vypravěč své rady do života formuluje s nadhledem a někdy poněkud klopotně odpovídá na příliš zvídavé otázky svého potomka. Z textu je cítit předchozí Aškenazyho zkušenost reportéra, když spíše než psychologický ponor do postav využívá popis situace. Načteny kupodivu nebyly všechny povídky, vybráno jich bylo 28 ze 33, navíc bylo mírně změněno i jejich pořadí.