Česká republika po letech zažila masovou nenásilnou přímou akci. Byla vyvrcholením aktivistického Klimakempu, jenž proběhl v Horním Jiřetíně a upozorňoval na neúnosnost těžby uhlí v době postupujících klimatických změn. Obří rypadlo alespoň na pár hodin zastavila víc než stovka environmentalistů.
„Jménem zákona, opusťte tento prostor!“ řve jeden ze zakuklenců v černém. Dívám se na něj přes zamlžený plastový štít, který mě má ochránit před pepřovým sprejem. Ležím v bílém malířském overalu na mazlavém uhelném prachu zaklesnutý do svého „buddyho“ – parťáka, na kterého se můžu během přímé akce spolehnout. Přes pusu mám zmuchlaný navlhlý respirátor. Nohama se snažím rychle vklínit do neznámé postavy sedící přede mnou a společně se pokoušíme vytvořit lidský řetěz kolem pásů a kolesa důlního rypadla K70. Dvanáct set tun těžké ocelové monstrum pro nás symbolizuje to, proti čemu je tato blokáda, probíhající na závěr prvního českého klimatického kempu, namířena – jeho ozubená kola a lopatky pomáhají udržovat v provozu fosilní energetiku, průmyslové odvětví, jež je potřeba co nejdřív zastavit i za cenu nelegálních akcí a právních postihů. Cíl akce není náhodný; právě v lomu Bílina totiž před dvěma lety vláda prolomila limity těžby.
V lidském řetězu
K pocitům hrdosti a radosti, že jsme se dostali až na dno dolu, se postupně přidává strach z policejního násilí a bezmoc. Obavy se nám daří rozptýlit zpěvem a skandováním hesel, která nám dodávají odvahu a odhodlání. Kolem prochází policajt v civilu s granátometem v ruce a občas prohodí pár slov s holohlavými členy ostrahy lomu. Nad námi se spouští kabina s řidičem rypadla, který nám mává a natáčí si celou podívanou na mobil. Policisté odvádějí stranou dva štáby České televize, které celou akci dokumentují, a hlásí, že se policejní zákrok nesmí natáčet.
Opakované policejní výzvy přehlušíme voláním „Limity jsme my!“ nebo popěvkem „People got the power…“ a odoláváme psychologickému nátlaku. Hned zpočátku vytrhnou z lidského řetězu několik lidí a zjevně jim nejvíc leží v žaludku pilot dronu, který průnik do dolu natáčel ze vzduchu. Svážou mu ruce za záda a z výšky s ním mrsknou do bláta, kde mu ještě naloží pár kopanců a nechají ho několik minut ležet obličejem k zemi. Kvůli naraženým ledvinám později močí krev. Blok se nám daří udržet asi půl hodiny, než začnou jednoho po druhém odnášet. Když mě oddělí od mé usměvavé a klidné sousedky, povolím všechny svaly v těle, abych policistům postup znesnadnil. Policisté rozdávají zbytečné rány a neodpouštějí si nadávky do „drzých zmrdů“. Moje bezvládné tělo celkem bezbolestně odnášejí ke skupince zajištěných.
Následuje únavné kolečko, které známe z dřívějších blokád nebo squatterských akcí – identifikace, pokusy o natáčení obličejů a především nekonečné čekání. Posadí nás na několik hodin na rozpálenou uhelnou zem, odmítají nám donést vodu a možnost jít na záchod si musíme vymoct skandováním. Nejvíc nás potěší, když nám svoji vodu donesou havíři. Pracovníci dolu nás přijali překvapivě kladně – většinou nám mávali z kabin strojů, jeden z nich nám dokonce ukázal nejkratší cestu na dno lomu. Těžkooděnci postupně sundávají helmy a kukly a ze suverénních „robocopů“ se stává parta špatně organizovaných mladíků, kteří moc nevědí, co si počít se stovkami papírů, jež jim neustále rozfoukává vítr.
Po třech hodinách na prudkém slunci bez vody se mi motá hlava a začínám cítit ledviny. Marně hledám stín u policejních aut nebo u stojících postav, když mě konečně odvádějí k přistavenému důlnímu autobusu. Svazují mi ruce za zády šňůrovými pouty, která škrtí o něco méně než dříve používané plastové stahováky. S postupujícím časem roste i zmatek mezi policisty a klesá jejich morálka.
Následuje další kolečko lustrování a osobní prohlídka, po které nás posadí do autobusu. Tam už čekají otrávení policajti, kteří si šikanu zjevně užívají – opakovaně slibují vodu, ale nepřinesou ji. Abychom dostali po pěti hodinách poprvé napít, musíme zase skandovat. Odvážejí nás na policejní stanici v nedalekém Mostě, kde už nás čeká solidární demonstrace účastníků Klimakempu. Hlasitý projev sounáležitosti je nejlepší balzám na šrámy a policejní buzeraci. V Mostě vyloží jen pět lidí a nás ostatní potom vezou až na stanici do Chomutova, kde pouze vyplní potřebné formuláře a nechtějí se s námi dál zdržovat. Na svobodu se dostávám před půlnocí.
Podstatně horšího zacházení se dočkali cizinci, kteří se blokády dolu účastnili spolu s námi. Hned po prvním lustrování oddělili Němce, Poláky a Slováky od ostatních, někteří z nich pak byli podle svých slov spoutaní i dvanáct hodin. Kromě odpírání vody a jídla museli absolvovat vyčerpávající okružní jízdu po severočeských policejních stanicích. „Za našimi zády měli rasistické poznámky o cizácích. Odmítali se s námi bavit anglicky s tím, že když jsme v Čechách, tak musíme mluvit česky,“ říká jeden z Němců poté, co byl druhý den propuštěn. Podle svědků padaly z úst strážců zákona osobní urážky a nadávky do „zasraných migrantů“. Italka Silvia musela podle svých slov na stanici dělat nahá dřepy před zraky mužů. Policisté si zřejmě vybíjeli frustraci z nezvládnutého zákroku, během kterého i přes nasazení stovek příslušníků nedokázali předejít našemu vniknutí do dolu.
Občanská neposlušnost
Celý průběh Klimakempu provázely manévry, při nichž policie ve spolupráci s důlní ochrankou soustavně monitorovala pohyb účastníků. Během týdne policie úzkostlivě kontrolovala auta přijíždějící do Horního Jiřetína, podle svědků dokonce jedné z posádek zabavila násady na lopaty, které považovala za zbraně. Diskriminace a šikana cizinců je odrazem myšlenkového nastavení policistů, mezi kterými je xenofobie sdíleným přesvědčením. K tomu přispívá i za stav policie odpovědný ministr vnitra Milan Chovanec, jenž svými mediálními výstupy jde příkladem. Připravenost a odhodlání účastníků kempu předčila schopnosti a technickou vybavenost policie, takže obě přímé akce v dole proběhly až překvapivě hladce.
První český klimatický kemp může znamenat začátek nové éry grassrootového environmentálního aktivismu hned z několika důvodů. Hnutí Limity jsme my! se daří vymanit ze zaběhlého fungování profesionalizovaných ekologických nevládek, které se dlouhodobě věnují úzce tematicky zaměřeným kampaním a lobbingu. Přímé akce a občanská neposlušnost se až na občasné výjimky téměř nekonají a debata o klimatické změně je zbavená kritiky kapitalismu. To nakonec přispívá k přehnané reakci veřejnosti i bezpečnostních složek, které každou odchylku od normy legálního protestu okamžitě nálepkují jako extremismus.
Průběh celého kempu ukázal, že je možné uspořádat úspěšnou masovou akci bez hierarchické struktury na principech DIY. O organizaci i dělbě práce se rozhodovalo na pravidelných plénech, při kterých se vedly debaty o ideovém směřování kempu nebo akčním konsensu. Klimakemp fungoval jako otevřený prostor, který mohli společně bez obtíží obývat členové Strany zelených i autonomní anarchisté. Během plén se diskutovalo o chápání nenásilí při přímé akci a konfliktu s policií. Je třeba si uvědomit, že konání kempu by nebylo možné bez podpory obyvatel Horního Jiřetína a především zdejšího starosty Vladimíra Buřta. Místní se sice do průběhu kempu přímo nezapojili, ale během osobních rozhovorů většinou vyjadřovali sympatie. Žijí na samotné hranici limitů a musí vzdorovat tlaku těžařů v každodenním životě.
Výsledkem dobře zvládnuté komunikační strategie hnutí Limity jsme my!, která působila velmi otevřeně i na méně informované novináře, byl vstřícný mediální obraz kempu i přímých akcí. Klimakemp splnil svůj hlavní účel – dokázal spojit různorodé skupiny, které vnímají změnu klimatu jako svou hlavní výzvu, a soustředit jejich energii do přímé akce namířené proti infrastruktuře fosilního kapitalismu. Pokud se podaří hnutí rozšířit a uspořádat další klimatický kemp, pak můžeme očekávat, že bude domácí i zahraniční účast výrazně vyšší.
Autor je redaktor A2larmu.