Problém s měnícím se klimatem se nerodí mimo náš dosah kdesi za oceánem, pracujeme na něm svými každodenními rozhodnutími. Stále odmítáme přijmout, že současné výkyvy – povodně, sucho, horko – jsou dokladem toho, že v celoplanetárním ekosystému vše souvisí se vším.
Hlavní podmínkou života pozemského typu je přítomnost vody, atmosféry a udržení jejich teploty příznivé pro většinu rostlinných i živočišných druhů. Průměrná teplota atmosféry pro současnou historickou etapu Země je čtrnáct stupňů Celsia při jejím povrchu. Nebýt imisí uhlíku do ovzduší, které jsou projevem existence biosféry, byla by teplota o třicet tři stupňů nižší než dnes – tedy děsivých minus devatenáct stupňů Celsia, zcela nevhodných pro život, tak jak ho známe. Je pozoruhodné, že teplotní štít z oxidu uhličitého a dalších plynů způsobujících známý „skleníkový efekt“ funguje jak proti přílišné zimě, tak i proti horku. Ještě překvapivější ale je, že si ho spolutvoří a zejména dynamicky reguluje právě sama biosféra.
Predace a symbióza
Život na planetě si vytváří co nejlepší podmínky k přežití. Tento zásadní poznatek objevil nezávislý vědec a futurista James Lovelock, když pro NASA zkoumal potenciál tvorby a udržení atmosféry na Marsu. Definoval tehdy hypotetický model „světa černých a bílých sedmikrásek“, kterým dokázal, že se rostliny rozšíří na planetách podobných Zemi tak, aby klima co nejdéle vykazovalo stálou teplotu, a to pouze na základě různého albeda, míry odrazivosti, u odlišných barev květů. I tak zjednodušený ekosystém má již po určitou dobu schopnost odolávat na planetě terestrického typu prostému lineárnímu zvyšování teploty, které generuje mateřská hvězda. Pro nejlepší přežití druhů na planetách obdobných Zemi jsou nutné v zásadě tři typy organismů: mikroorganismy, rostliny; jejich konzumenti, tedy býložravci; a jejich konzumenti, tedy dravci. Tyto typy organismů, byť si navzájem zdánlivě konkurují, jsou na sobě závislé a tvoří zcela systémově dynamickou rovnováhu. Vše, co se vyprodukuje, se i spotřebuje, energie koluje v kruhu a nevytváří se žádný odpad. Jakýmsi „vedlejším“ efektem je pak regulace klimatu.
Smrt jednotlivých organismů, kterou máme stále tendenci chybně vnímat jako krutost či dravost přírody, je ve skutečnosti jediným způsobem, jak udržet rovnováhu života na planetě. Bez ní by nevznikala a neudržela se rozmanitá společenstva, nejsložitější systémy ve vesmíru. Princip predace vulgarizovala tržní ekonomika do mylného hesla „silnější přežívá“ a vyvodila z něj i nutnost bezbřehého růstu a boje s přírodou. V konvenčním hospodářství nemá příroda hodnotu, dokud ji člověk „nezhodnotí“ prací. Stejně nezbytným principem pro udržení stability ekosystémů jako predace je však i opomíjená symbióza, která byla donedávna považována jen za zajímavou kategorii vazeb mezi organismy. Je ovšem daleko významnější, ne-li hlavní přírodní silou. Téměř každý strom potřebuje svou symbiotickou houbu, aby vůbec mohl asimilovat. Kromě toho však kořenový systém dřevin a vlášení hub umožňuje dokonce komunikaci mezi stromy navzájem, a někteří vědci tak v paralele k lidské internetové síti hovoří o „wood wide web“. A z celoplanetárního hlediska pak lze predaci chápat nikoli jako pouhé soupeření, ale jako symbiózu druhů vedoucí k zachování celku.
Jak hluboko je v našem myšlení vůbec vryta obecně přijímaná představa dělení přírody na užitečnou a neužitečnou? Jak zaběhnuté je slovo „škůdce“ pro některé organismy? Dělíme přírodu na „zlou“ a „hodnou“ a krmíme své děti „zlým“ vlkem a „hodným“ myslivcem již od útlého věku. Kupříkladu pro býložravce je přitom „zlý“ vlk požehnáním, protože regulací stavu jedinců brání přemnožení, a tudíž vlastně zajišťuje pro býložravce jako druh dostatek potravy. V roce 1995, sedmdesát let po vyhubení vlků v Yellowstonském parku, se ochranáři pokusili o návrat vlčí smečky. Do dnešní doby predátoři v parku zregulovali stavy přemnožených losů, kteří likvidovali mladé stromky – a protože ty pak mohly růst, zpevnily se břehy řek a nakonec se navrátily živočišné druhy, které už po desetiletí neměly v parku vhodné podmínky k životu. Ukazuje se, že jakmile se dravec vrátí do míst, kde byl člověkem vyhuben, obnoví se původní rovnováha ekosystému, ten se stává stabilnějším a zdravějším a je pak lépe schopen odolat případným externím zásahům. Takto vyladěný systém udržuje i optimální obsah vody v krajině, což už hluboce souvisí přímo s klimatem. Příroda žádné škůdce nemá, kromě člověka…
Homo destructans
Oteplování planety a vysušování pevnin je stejně jako ostatní globální problémy, jejichž viníkem je lidstvo, výsledkem nepochopení složitosti a zejména propojenosti ekosystémů, živého a neživého světa a jejich vlivu na zdraví člověka. Přestože jsou o tom napsány tuny nejen vědecké literatury, zdá se, že v nás přežívá jakási nevymýtitelná globální hloupost srovnatelná s bludy středověku, která nás nechává lhostejnými ke stavu přírody – našemu externímu tělu – a umožňuje nám více méně v klidu drancovat, je-li co. Snažíme se to patrně i podvědomě vytěsňovat, odsunovat řešení do budoucna a přesouvat vinu jen na elity. Přestože jsou de iure sepsány hory zákonů a mezinárodních smluv o ochraně biodiverzity či klimatu, zabraňování vzniku odpadů a jedů, destrukce pokračuje ve všech směrech. Vzácnou a následováníhodnou výjimkou je globálně úspěšná ochrana ozonosféry.
Přestože víme, že lesy jsou významnou částí našich externích plic, zdá se, že lidé budou stále kácet lesy pro profit, dokud bude stát jediný strom. Středověk zničil evropský prales na otop, domy či stavbu katedrál (kvůli nimž se kácely nejvyšší a nejstarší, takzvané matečné stromy), průmyslová revoluce pak dokončila destrukci druhotného lesa. Dnes se odehrává ve stejném duchu rybolov – až do poslední šupiny. Podle odhadů Organizace spojených národů pro výživu a zemědělství je nyní téměř devadesát procent hospodářsky významných druhů ryb zcela vyloveno, přeloveno nebo vyčerpáno. Oblíbené druhy velkých ryb, jako je tuňák, mečoun, treska a platýs, jsou v opravdových nesnázích: jejich populace na celém světě klesly o devadesát procent – prostě jsme je snědli. Zvláště kritická je situace v evropských mořích a Atlantiku. U pobřeží Newfoundlandu došlo počátkem devadesátých let ke kolapsu populace tresky a třicet tisíc rybářů přišlo o práci. Lodě nadnárodních koncernů tedy nyní plují krást „mořské plody“ do Pacifiku. Jen žraloků je jimi ročně uloveno na sto milionů kusů – z toho zčásti pouze pro potřeby gurmánů – na polévku. V tom případě žralokovi uříznou „jen“ ploutve a hodí ho zpět do moře, kde se udusí.
Lidé zřejmě musí betonovat, asfaltovat, létat letadly, jezdit auty, vysušovat krajinu a ničit půdu a celý svět chemií do té doby, než už nebude čas na nápravu. V roce 2011 napsal novinář Julian Cribb pro časopis Nature článek, v němž se zamýšlí nad tím, zdali není potřeba přejmenovat homo sapiens sapiens, který v současnosti prostě rozumně jednajícím druhem není. Jak a jestli vůbec lze léčit globální nemoc tvora „homo destructans“, která již vede k šestému globálnímu vymírání většiny druhů na planetě?
Trvale neudržitelný rozvoj
Tento stav lidského konání je výsledkem mylného uvažování, chybného vyhodnocování faktů a znečištění mysli pseudoinformacemi, které vedou k zúženému pohledu na svět. Výsledkem je permanentní narušování kruhového procesu ekosystému – tvorba odpadu, historicky zcela bezprecedentní „komodity“, a poškozování jednotlivých ekosystémů a jejich celých skupin prakticky po celé planetě. Jde zprvu o „nenápadné inferno“, které vzniká nejen drancováním zdrojů korporacemi ve velkém, ale i miliardami malých kroků prakticky každého člena lidské rodiny. Každý se utěšuje: „Vždyť co já sám mohu poškodit?“
Dokud bylo lidí celkem osmdesát milionů, mohl se kdokoli třeba stavět na hlavu, a na Zemi to žádný výrazný dopad nemělo. Když je nás sedm a půl miliardy a někdejších osmdesát milionů ročně přibývá, je to zcela jiná situace. Přesto se stále chováme jako tehdy na počátku naší éry: prakticky nikdo se systematicky nestará o to, co činnost lidstva jako celku doopravdy způsobuje.
V osmdesátých letech minulého století se začaly již jasně rýsovat globální problémy způsobené cíleně nelimitovaným (neomezeným) ekonomickým růstem a touhou po stále rostoucím blahobytu. Avšak na překračování mezí růstu a jeho limity upozorňovali myslitelé již od starověku. Velmi plasticky popsal drancování země a s tím spojené problémy v roce 1898 přírodovědec Alfred Russel Wallace a trvalo dalších sto let, než byly jeho myšlenky uznány na světové scéně – jsou základem zprávy Organizace spojených národů Naše společná budoucnost z roku 1987. Avšak tento pokus o změnu paradigmatu by nebyl možný bez doložení neudržitelnosti společnosti studií Limits to Growth (Meze růstu, 1972) Donelly H. Meadowsové. Paralelně s tím jako první definovala na začátku roku 1970 termín „udržitelný rozvoj“ ekonomka a spisovatelka Barbara Wardová. Tím se dokončilo formování hnutí za změnu paradigmatu ve prospěch udržitelného života lidstva. Politický kompromis hledání nového směru udržitelnosti, kdy již nebylo a není pochyb o tom, že ekonomický rozvoj bez limitů možný není, vyústil v termín „trvale udržitelný rozvoj“ zmíněné zprávy Spojených národů v roce 1987. Pojem se stal obecně přijímaným principem.
Avšak udržitelný rozvoj na hmotné, ekonomické bázi v konečném prostředí planety je tragický oxymóron z podstaty. Navíc se na osobní úrovni domníváme, jako na počátku epochy člověka, že každý má právo na co největší blahobyt bez ohledu na ostatní. Svoboda spotřeby je přitom zrůdný omyl. Stačí uvést jednoduchý příklad: v obci mají lidé jednu společnou louku daného rozměru, na níž se pase pouze několik ovcí. Jelikož je jich málo, tráva se obnovuje bez problémů. Jakmile si ale pár obyvatel řekne, že si každý koupí ještě další, vždyť co je jen jedna moje ovce navíc, překročí se ekologická únosnost palouku, ovce vše spasou a zbude jen prach.
Vysušování krajiny
Přesně takovým způsobem – milionkrát krok za krokem – vytváříme i sucho. Sucho nezačíná jen někde daleko kácením amazonského pralesa, ale i u nás, kde odvodňujeme louku za loukou, pole za polem; to u nás průmyslové zemědělství způsobuje erozi půdy, která pak není schopna zadržet dostatečně vláhu (vždyť zdravá zemědělská půda by měla udržet čtyři sta litrů vody na metr čtvereční!). Narovnáváme řeky, likvidujeme mokřady, zahlubujme a betonujeme dna řek i jejich břehy, čímž vysušujeme nivy kolem toků, v nichž se jinak voda zadržuje v případě povodní a které slouží jako zásobárna vody v době sucha, kácíme lesy, stavíme přehrady a stále další budovy na půdě, která nás měla živit. Tak ve velkém ničíme nejen půdu, ale zmenšujeme plochu zeleně, která ochlazuje planetu příjmem vody a odparem, poutá oxid uhličitý, neboť každý zelený list je „klimatickou chladničkou“. Děláme to tak důkladně, že vysušujeme celé regiony, až vznikají pouště či savany – příkladem může být rychle vysychající Aralské jezero v Rusku. Sucho pak umožní zahřát více povrch, tím vanou silnější větry, což ještě více zvýší odpar vody, a to zase umocní globální oteplování zapříčiněné vypouštěním skleníkových plynů lidstvem. Spustila se urychlující zpětná vazba – v tomto případě jde o globální oteplování planety způsobené nejen lidskými emisemi skleníkových plynů, ale i destrukcí půdy a vysušováním krajiny umělým odvodňováním a ničením přírodních toků, špatnými vodohospodářskými úpravami či odlesňováním a destrukcí původních biotopů. Tento nebezpečný proces probíhá prakticky všude, kam se člověk dostal s technikou. Ničíme si svou společnou, jedinou pastvinu, jediný zdroj potravy, jediné plíce, jediný domov.
Za globální destrukci světa přitom nemůže jen populační exploze na chudém Jihu, jak se tvrdívá, ale hlavně plýtvání menšiny bohatého Severu, který doslova krade zdroje (ropa, zemní plyn a další průmyslové suroviny, dřevo, maso, pochutiny, palmový olej – výčet by mohl být téměř nekonečný) po celé planetě a právě zejména chudému Jihu. Kdyby měl každý spotřebu jako průměrný obyvatel Spojených států, potřebovali bychom osm Zemí, nikoli jednu. Kdyby měl každý spotřebu jako průměrný chudý člověk na Jihu, zatím by nás jedna stále uživila.
Ekonomisté, kteří znevažují jakýkoli odpor a zejména mají v hledáčku ekologii – zesměšňují ji, ignorují či o ní tvrdí, že je „třešinkou na ekonomickém dortu“, říkají: přidejte na spotřebě a vše bude v pořádku, musíte si na vše potřebné nejdříve vydělat. Výzvu ekonomistů k vyšší spotřebě lze ale popsat jako jízdu rychlým vozem bez brzd. Auto přece nebrzdíme zvýšením rychlosti a havárií v první nezvládnuté zatáčce. Vůz rychle jedoucí k ekologickému kolapsu zastavíme bezpečně pouze instalací a použitím brzd, jež sníží ekologickou stopu lidstva na udržitelnou úroveň.
Technokratické paradigma
Zatím ale věříme smrtícímu klišé většiny a technokratických elit u moci: planeta a její příroda je považována za nekonečnou, respektive takovou, že je a bude vždy schopna přijmout jakékoli množství lidského odpadu a beze škod ho zlikvidovat. Případně že jakékoli aktivity lidstva nemohou zdánlivě „nekonečně“ ohromnou Zemi ovlivnit, a tudíž že lze rozvoj aplikovat po neomezeně dlouhou dobu a v bezlimitních objemech.
Fakticky jde o novou víru, vedoucí zcela jistě dříve či později k destrukci planety. Nové náboženství peněz kotví v domněnce, která se podobá přesvědčení o placatosti Země: svět se skládá z více nebo méně oddělených částí. Takto svět pojímal filosof a matematik René Descartes, který zvířata přirovnával k robotům bez citu a poznání světa ztotožňoval s jeho rozebráním či rozpitváním na prvočinitele.
Řada politických špiček současnosti na první místo klade krátkodobý zisk, který směřuje k úzké skupině populace, a prakticky se nezajímají, co důsledky chudoby na chudém Jihu a blahobytu na bohatém Severu a s ním spojené znečištění způsobí. Například prezident Donald Trump letos v červnu zdůvodnil odstoupení od celosvětové klimatické dohody dvěma zcela vágními a nepodloženými argumenty: prý to je pro Spojené státy nespravedlivé a moc drahé. Že by bylo levnější, až oteplování roztaví všechny ledovce světa, sanovat astronomické škody vzniklé zaplavením většiny světových pobřeží a přímořských nížin? Jeho předchůdce Barack Obama to přesně odsoudil jako „zahození“ budoucnosti. Lze ještě, jak jsme běžně zvyklí, uvažovat v kategorii, zda se „to vyplatí“? Tento extrémní (na jazyk se dere slovo extremistický) postoj ve stylu „po nás potopa“, způsobený adorací peněz jako nejvyšší hodnoty a prosazovaný bezohlednou politikou drancování, je signifikantně zcela přesnou definicí zkázy, která nás čeká.
Pokud bude růst teploty vlivem oteplování pokračovat, nejdříve dojde během několika staletí ke zdvihu mořské hladiny až o osmdesát metrů. Zmizí část Francie, Holandsko, větší část Německa, Ruska, Florida, většina současných nížinných příbřežních oblastí, tisíce ostrovů. Chcete to názorněji? Eiffelova věž bude zaplavena do jedné třetiny, po turistickou vyhlídkovou plošinu. Benátky zcela zmizí, spolu s Pádskou nížinou. Z baziliky svatého Petra v Římě bude vyčnívat posledních patnáct metrů kupole dómu, v České republice budeme mít k moři jen sto osmdesát kilometrů od Hřenska po Labi! V tu dobu ale už opravdu nikdo nebude mít chuť vyrazit k němu na dovolenou… Budeme bojovat s hladomorem, největším v dějinách, protože zmizí řada světových obilnic. Na útěku před stoupající hladinou budou umírat dvě miliardy obyvatel planety. A pokud bude oteplování dostatečně velké, studená voda z grónského ledovce ochladí a tím zpomalí Golfský proud, což zřejmě nastartuje další dobu ledovou. Teplota na Zemi se nakonec stabilizuje, bohužel u toho ale už dost možná nikdo z lidí nebude. Uvědomí si dnes člověk, že přispívá téměř jistě konci lidstva, když sedne do auta nebo letadla?
Exponenciální růst ekonomiky bez brzd generuje exponenciální růst znečištění. Pokusy zacelit praskliny v nafukujícím se balonu katastrofy pomocí pokut za znečišťování nestačí a nikdy nestačily. Znečišťovatel musí především přestat znečišťovat. Přes veškerou inteligenci a pokrok v technologiích stále ignorujeme, že příčiny a následky se pohybují v kruzích, vše souvisí se vším a že svět je naše tělo, jak se vyjádřil filosof Alan Watts. Stromy a veškerá zeleň i mořský fytoplankton jsou naše, byť externí plíce. Kdo zabíjí tyto společné plíce, zabíjí všechny.
Lidstvo zapomnělo, že celek je vždy více než prostým součtem částí, že každá akce vyvolá reakci. Opustili jsme moudrost přírodních národů, které měly Zemi za posvátnou. Odpovědí na globální otázky je holistické myšlení v souvislostech, vědomí celku i konkrétního místa najednou. Jedině pozorné uvědomění si propojenosti lokálního a globálního a dynamického ovlivňování, které probíhá mezi jednotlivostmi a celkem, povede k záchraně.
Planetární paradigma
Mnohým ekologicky uvědomělým lidem je už dlouho jasné, že planeta se prakticky chová jako jeden organismus. Lovelock tento princip propojenosti nazval Gaia, některé indiánské legendy hovoří o Matce Zemi. Tento systém má v podstatě jediný cíl: žít a přežít v kosmickém prostoru. K tomu musí vytvořit co nejstabilnější prostředí, zejména pomocí co největší rozmanitostí druhů.
Oteplování planety způsobené lidmi je vlastně exkrementem blahobytu, důsledkem „znečištění“ mysli. Jde o vypuštění extrémně nebezpečného džina nerovnováhy z lahve – a to skoro doslova. Taje „věčně zmrzlý“ permafrost, uvolňují se hydráty metanu ze dna severních moří, mizí ledovce jako nikdy v historii lidstva.
Nadále se pokoušíme ignorovat, že koloběh uhlíku na planetě patří k základním životním cyklům. Po ustavení dostatečné biodiverzity se produkce a spotřeba uhlíku zhruba vyrovnávají, čímž se na planetě udržuje v průměru stabilní teplota. Odhaduje se, že odpovídající koncentrace oxidu uhličitého se pohybuje kolem dvou set osmdesáti částic na milion, což je zároveň hodnota představující průmyslovou revolucí nezatíženou atmosféru. Problém je přídavek antropogenního uhlíku. Lidstvo v současné době dodává tři gigatuny uhlíku za rok navíc oproti rovnovážnému stavu (zásoba uhlíku v atmosféře k roku 1998 činila sedm set padesát gigatun). Podle scénáře, který uvažuje o padesátiprocentní redukci skleníkových plynů oproti devadesátým letům minulého století, by stejně koncentrace oxidu uhličitého rostla na cca tři sta devadesát částic na milion k roku 2050, což může způsobit oteplení planety až o několik stupňů. Přitom za posledních sto let se teplota zvýšila o šest desetin stupně Celsia, od začátku průmyslové revoluce dokonce skoro o jeden stupeň a již nyní jsou dopady tohoto zdánlivě malého navýšení drastické.
Jak se ukazuje, lidstvo jako celek musí prozřít, pokud nemá zmizet jako oběť své přílišné inteligence bez ekologických brzd. Budeme muset znovu objevit tajemství spojitosti, pospolitosti lidstva jako jedné velké rodiny, na drobné vesmírné bárce s názvem Země. Spolupráce musí být do budoucna základním nosným principem chování v lidském společenství uvnitř i ven – s hlavním cílem udržet co nejlepší podmínky pro život na planetě jako samozřejmý cíl pro blaho lidstva jako celku.
Autor je ekolog a ochránce přírody.