Neústupný rybář a drak korupce

Íránský režisér Mohammad Rasoulof byl v roce 2010 zatčen a obviněn z natáčení bez oficiálního povolení. Byl odsouzen na šest let vězení, nicméně rozsudek mu nakonec zkrátili na jeden rok, přičemž zbytek trestu tráví na svobodě v podmínce. Od té doby už nelegálně či pololegálně natočil tři filmy. Za nejnovější z nich, drama Neústupný, dostal letos na festivalu v Cannes hlavní cenu v sekci Un certain regard.

Jedinec proti systému

Rasoulof je o generaci mladší než silná skupina mezinárodně uznávaných íránských tvůrců, do níž patří Abbás Kiarostamí, Mohsen Machmalbáf nebo Džafar Panahí. Narodil se ve stejném roce jako největší exportní hvězda současné íránské kinematografie Asghar Farhadí, který letos získal už svého druhého cizojazyčného Oscara, tentokrát za film Klient (Forušande, 2016). Svým přístupem se ale do velké míry odlišuje od všech těchto výrazných osobností. Ze všech nejdůsledněji totiž sleduje linii sociálně kritických dramat, která se nepokoušejí reflektovat samotné filmové médium (jako filmy Kiarostamího, Machmalbáfa a Panahího) ani nevkládají společenský komentář do příběhů o rodinných vztazích (jako Farhadího díla). Neústupný je přímé, bezmála modelové vyprávění o jednotlivci, který vzdoruje tlaku zkorumpovaného systému a postupně mu podléhá. Jeho zápletka připomíná uznávaného ruského Leviatana (Leviafan, 2014) od Andreje Zvjaginceva. Hlavní hrdina Reza se živí jako chovatel akvarijních rybek na íránském venkově a místní mafiánská rodina ho chce přinutit k prodeji jeho pozemku. Reza tomu vzdoruje, ale přitom stále naráží na všudypřítomnou korupci a strach ovládající celou společnost.

Mytologie melounů

Rasoulofův hrdina je mlčenlivá, takřka westernová figura tvrdého jednotlivce se smys­lem pro spravedlnost a vnitřní integritu. Naproti tomu jeho protivník, zločinecký bos Abbás, vystupuje jako monstrum skrývající se většinu času mimo záběr, ovšem zároveň je neustále přítomný skrze svůj absolutní vliv na celou vesnici. Černobílý boj hrdiny s drakem ale narušuje ambivalentnější postava Rezovy manželky, která na určitou dobu přebírá úlohu vypravěčky. Ta na jednu stranu ukazuje, že Rezova umíněnost může mít i destruktivní účinky, a na druhou se pouští do eticky mnohem problematičtějších způsobů, jak se proti nátlaku bránit. Také finální pointa staví hrdinova rozhodnutí i skutečnou povahu monstra do odlišného světla. Celkově ale Neústupný volí úplně opačný přístup než odtažitá, nejednoznačná a enigmatická díla festivalového pozorovatelského realismu. Je velice přehledný, díky tomu však přesně a jednoznačně pojmenovává určité společenské problémy. Prostřednictvím žánrového příběhu zasazeného do realistických kulis se dokáže dotknout nejen korupce, ale také tabuizovaných politických problémů minulosti, z nichž současná situace v zemi vychází.

Rasoulofova novinka vznikla s posvěcením íránské vlády, režisér ovšem musel podepsat prohlášení, že jeho snímek nebude „příliš temný“. Neústupný tedy nemá charakter typického disidentského snímku, jako jsou nové filmy Džafara Panahího, který byl v roce 2010 také zatčen a odsouzen k domácímu vězení. Svým stylem a produkčním zázemím se na pohled neliší od typických festivalových filmů. Je to uměřený civilní snímek, spoléhající na delší, obvykle statické záběry, a tlumenými barvami i zálibou v prostředích oprýskaných úředních budov připomíná spíš rumunskou novou vlnu než tradici íránské artové kinematografie. Svým způsobem emblematická je pro Rasoulofův film série scén, v nichž Reza odchází meditovat do jeskynního jezírka s podomácky vyrobenou pálenkou z melounů (jejíž přípravou také celý film začíná). Samotný prostor jeskyně vyhlíží myticky až pohádkově, ovšem vede k němu cesta přes zdevastovanou průmyslovou krajinu. Právě plynulé spojování archetypálních a sociálněkritických linií je největší předností Rasoulofova portrétu jeho vlasti, o které se stejnou směsí obrazivosti a doslovnosti říká, že ji má rád, ale že je pro něj zároveň „jako otec alkoholik – občas mi jednu vrazí“.