Od 7. do 8. července se v Hamburku konalo vrcholné setkání zástupců států tzv. G20. Byl to spektákl, v němž šla nakonec politika stranou, a i když se podařilo uzavřít několik bilaterálních dohod, v centru pozornosti stálo dění v ulicích. Už samotné názvosloví těch, kteří násilí hodnotili, se lišilo v dokonalé korelaci k politické příslušnosti. Hodnocení podobných akcí vždy svádí ke zjednodušení a zkratce, kterou si čtenář žádá a které se asi nelze vyhnout. O tom, že především pravicoví politici ve svém hodnocení „ulítli“, v komentáři v Die Tageszeitung z 10. července píše Christian Jakob. Ministr Altmaier mluvil o „terorismu srovnatelném s pravicovými extremisty a islamisty“, redaktor deníku Die Welt Uwe Poschardt o „fašistech“. Řeč je i o levicových extremistech, kteří se v pátek 7. července tvrdě střetli s policií a kteří na okolostojící auta házeli zápalné lahve a ničili obchody. Podle Jakoba se ovšem veškeré násilí odehrálo na úseku dlouhém 400 metrů, v podstatě na jedné křižovatce, která už následující den vypadala, jako by se nic nestalo. Dalších 76 tisíc lidí demonstrovalo pouze mírumilovně, aniž by komu zkřivili vlas. Naopak policie proti demonstrantům zasáhla údajně velmi brutálně a mlátila i okolostojící žurnalisty. Levicově-liberální deník samozřejmě nelze podezírat ze sympatie k policii a je logické, že již z definice fandí levici, a tedy i hamburským demonstrantům. Jakob má jistě pravdu, že mediální diskurs bývá při tak vyostřených akcích, jakou vrcholné setkání G20 bezpochyby je, zcela chaotický a že komentátoři částečně ztrácejí soudnost. Nicméně stejně tak nelze přistoupit na tvrzení, že házení zápalných lahví ze střech budov na policisty je v podstatě jen malou vadou na kráse jinak mírumilovné demonstrace. V Německu je vždy namístě následující dotaz: kdyby podobné zločiny páchali pravicoví extremisté, jak by veřejnost reagovala na ně? To by bylo článků o „renacifikaci Německa“, o „zásadním problému země s neonacisty“ a nikdo by si nedovolil napsat: „No jo, vždyť jenom hrstka kluků blbla, ale jinak to byla bezva demonstrace.“ Jakob na konci svého článku cituje jednu levicovou aktivistku, která se ptá, proč strukturální násilí – jmenuje hladomor, války, uprchlíky, klimatické změny a ničení životního prostředí – dostává v médiích tak málo místa a šarvátky, třeba jako ty v Hamburku, plní týden první stránky novin. A v tom má pravdu.
Na opačném konci spektra se nachází deník Die Welt, kde 10. července vyšel rozhovor s profesorem Klausem Schroedrem z Berlína. Ten si v podstatě bere na paškál přesně ty pozice, které zastává Christian Jakob. Podle Schroedera sedí v médiích velký počet redaktorů „z levicově-zeleného prostředí“, kteří se neštítí vyzývat k násilí proti policistům anebo jej alespoň verbálně bagatelizovat. Ptá se, jak je možné, že v hlavním vysílacím čase vystoupí ve veřejnoprávní televizi aktivistka levicově radikálního uskupení Interventionistische Linke a vyzývá k násilí. Schroeder je přesvědčen, že levicové násilí je dlouhodobě podceňováno a tento laxní přístup se teď vymstil. Problém vidí v tom, že především postkomunistická Die Linke, Zelení a také sociálnědemokratická SPD považuje levicové násilí ve své podstatě za méně nebezpečné než pravicové, a pokládá otázku: „Copak neexistoval stalinský teror?“ Toto srovnání zajisté trochu pokulhává, nicméně je fakt, že otázka násilí se týká stejně tak části radikální levice jako extrémní pravice.
Od protestů k protestantům: 11. července 2017 vyšel v deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung článek, který se věnuje zakončení takzvaného Luterského desetiletí. Přesně před pěti sty lety Martin Luther dle legendy přibil na dveře kostela ve Wittenbergu své teze proti odpustkům. Poslední rok dekády měl být jejím gigantickým zakončením a současně masivní reklamní akcí pro evangelickou církev, kterou houfně opouštějí členové. Rozpočet by měl dosáhnout asi půl miliardy eur. To je skutečně vysoká částka, a tak organizátoři nenechali nic náhodě a naplánovali vše s německou precizností. Problém ovšem spočívá v tom, že Luther už asi moc netáhne: velké akce se setkávají pouze s malým zájmem publika, a pokud se naplánuje třeba výstava kdesi na „periferii“, lidé ji ignorují úplně. Podle profesora teologie Friedricha Grafa tato monstrózní akce ukazuje, jak slabá je vazba lidí na jejich mateřskou církev: „Nikdo nechce jet kamsi do Wittenbergu, aby si na louce poslechl pastora z třetího světa.“ Nota bene se vše koná ve východní části Německa, kde je vazba na církev tradičně menší. Lidé čekali, že církev bude programem Luterského desetiletí polemizovat a provokovat. Co přišlo, byla jakási soft verze křesťanství, která sice nechce nikoho nikam tlačit, ale stejně tak ani nikoho nemůže přesvědčit.