Pink Floyd v sedmdesátých letech minulého století propojili původně eskapistickou rockovou hudbu s kritikou negativních stránek moderní společnosti. Novinka Rogera Waterse, který byl v letech 1968–1985 hlavním skladatelem kapely, na slavnou éru v lecčems navazuje. Mimo jiné i silně pesimistickým pohledem na lidstvo.
„Žijeme v šílené době a je logické, že se z toho rodí hodně umění.“ Těmito slovy komentoval americký hudebník Win Butler lednové vydání singlu I Give You Power, kterým se jeho skupina Arcade Fire symbolicky loučila s prezidentem Barackem Obamou. Butlerovo prohlášení pak vhodně doplňovala věta, jíž kapela doprovázela zveřejnění skladby na sociálních sítích: „Nikdy předtím nebylo tak důležité, abychom drželi pohromadě a navzájem si pomáhali.“
Tyto teze by mohly sloužit jako motto nového alba, které počátkem června vydal Roger Waters. Odráží se v nich totiž binární povaha jeho tvorby, v níž se velká politická témata promítají do osobních příběhů malých lidí. Mezi posledním řadovým albem někdejšího baskytaristy Pink Floyd Amused to Death a aktuálním Is This the Life We Really Want? uplynulo dvacet pět let. Z hlediska lidského života je to značná prodleva, v optice Watersovy umělecké vize jde ale o nepříliš podstatné měřítko.
I tam, kde v písňových textech hovoří o konkrétních symbolech nedávné historie, je v pozadí jasně čitelná snaha vystihnout univerzální mechanismy lidského jednání. Nemusíte přitom být skalními fanoušky Pink Floyd ani Watersovy sólové produkce, abyste odhadli, že účet, který se tu lidstvu vystavuje, není příliš lichotivý. Waters opakovaně vyjadřuje přesvědčení, že nejsme schopní poučit se ze svých chyb a tím se odsuzujeme k jejich opakování.
Skeptik s nadhledem
Sám Waters pak na desce vystupuje v roli jakéhosi personifikovaného svědomí. Nestaví se ale morálně nad příslušníky svého druhu – nejen že s nimi soucítí, ale dokonce na sebe bere i část viny za jejich hříchy. Autorova hořkost vychází ze stejného zdroje jako zděšení kosmonauta Taylora z Planety opic (Planet of the Apes, 1968), když si v závěru filmu uvědomí rozměr zkázy, k níž coby součást lidstva přispěl.
K přesvědčivosti sdělovaného poselství napomáhá Watersovi témbr jeho hlasu, do něhož se s postupujícím věkem (sedmdesátku oslavil před čtyřmi lety) dostává cosi z vědoucího nadhledu typického pro Leonarda Cohena či pozdního Johnnyho Cashe. Waters si je zjevně dobře vědom svých vokálních předností i omezení. I přes relativně malý hlasový rozsah dokáže využívat různých poloh svého přirozeného nástroje, cohenovským recitativem počínaje a naléhavým zpěvem na hranici svých dechových možností konče. Jakožto výhradní autor textů i hudby pak přirozeně ctí potřeby obou složek alba. Asi budu považován za heretika, ale v tomto ohledu mi připomíná Michaela Kocába – vypjaté hlasové polohy obou zpěváků jsou ostatně velmi podobné.
Jak zmodernizovat dinosaura
Hudební stránku desky silně ovlivnil producentský dohled Nigela Godriche. Neoficiální člen Radiohead a častý spolupracovník Becka se narodil v roce 1971. Vrcholná díla Pink Floyd tedy mohl začít vnímat až s několikaletým odstupem. Snad právě proto zní Is This the Life We Want? jako moderní rockové album, nikoli jako dílo do dnešní doby přeživšího dinosaura z hudebního dávnověku.
Pryč jsou progrockově kvílející kytary i epické klávesové linky typické pro desku Amused to Death. Vedle sporadicky použitých syntezátorů zní na novince obyčejný klavír; místo všudypřítomných ženských sborů dobarvuje Watersovy vokály pouze dvojice zpěvaček z newyorské kapely Lucius. Pokud něco jednoznačně odkazuje na tvůrcovu minulost, pak je to kromě jeho hlasu a skladatelského rukopisu četné využití samplů rozhlasového vysílání a dalších „gerojšů“. Autorem těchto zvukových koláží, jak jsou označeny v bookletu, je Nigel Godrich. Někdy zrcadlí jedno z vůdčích témat nahrávky – plynutí času, jindy písně tematicky dokreslují a občas plní čistě ilustrativní funkci. Právě poslední využití je asi nejproblematičtější, protože hudbu zbytečně obtěžkává doslovností. Když ve skladbě Déjà Vu Waters zpívá o rizicích používání válečných dronů, dokáže si posluchač nastíněnou situaci představit i bez zvuku simulujícího dopad bomby.
Světlo v temnotách
Tím se dostáváme k negativům desky. Roger Waters je zručný textař, schopný funkčně propojit v rámci jedné skladby abstraktní lyrické výrazy s konkrétními obrazy válečného utrpení, politické zvůle i environmentálních pohrom. Málokdy však ve svém lennonovském zanícení ponechává prostor k vlastnímu výkladu. Jeho texty jsou interpretačně uzavřené a dávají posluchačům na výběr jen ze dvou možností: buď mohou autorovu vizi bezvýhradně přijmout, anebo stejně rezolutně odmítnout.
Ve výsledku tak Waters káže lidem, kteří jsou na jeho víru už dávno obráceni. Rovněž je znepokojuje odklon od hodnot, na nichž vyrostla západní společnost, nevšímavost k osudu lidí zmítaných válečnými konflikty, politický populismus a řada dalších jevů, na které tu hudebník upozorňuje. Možná i o nich platí, že se názorově přiklánějí k levici, ze setrvačnosti ale volí pravicové strany, jak se praví ve zmíněné písni Déjà Vu.
Album se přesto od mnohých kritických pohledů na moderní společnost liší v jednom zásadním bodě. Poté, co Waters vykreslí současnost v nejtemnějších barvách, nabídne ke konci desky záblesk naděje. Vysvobození z bludného kruhu chamtivosti, která sužuje lidský rod, spočívá podle něho v obrácení k tomu nejzákladnějšímu – mezilidským vztahům. Když potkáte někoho, na kom vám záleží, nemůžete už být neteční k běsům okolního světa, říká se v závěrečné skladbě Part of Me Died. Možná je to naivní, zároveň je to ale jediná konkrétnější naděje, kterou na světě máme.
Autor je kurátor hudebních podcastů XPLAYMIX.
Roger Waters: Is This the Life We Really Want? Columbia Records 2017.