Příběhy z vetché látky

„Tak jsem pochopil, že minulost, o které jsem doufal, že už dávno odešla a udělila mi přitom cosi jako požehnání na další cestu, se rozhodla mě dohonit a spoutat těsným, dusivým kokonem.“ Minulosti se nedá jen tak uniknout, a proto nezbývá než její tíhu přijmout a snažit se jí porozumět. V povídkovém souboru Ptačí ulice (Ptasie ulice, 2013; česky 2017) Piotr Paziński (nar. 1973) magickou hůlkou čaruje dávno ztracený svět, který ale není pro každého. Při přehrabování v minulosti, pátrání po tom, co nenávratně odvál čas, se zprvu cítí nesvůj, „jako vetřelec, který nedopatřením vnikl do jiné reality, která pro něj nebyla určena. (…) Jako by ty znalosti byly nějakým tajemným zbožím vyhrazeným pro zasvěcené.“ Pátrat v minulosti a objevené vytahovat na světlo totiž znamená projít labyrintem a dosáhnout zasvěcení. Jakub v Pohřebním průvodu i vypravěči dalších povídek, jeden každý odrazem autora, si potýkání s minulostí nezvolili úplně dobrovolně. Byli vyvoleni, dostali úkol, ale pochybují, že mu dostojí, tápou, ztrácejí se, skrývají se, bloudí, vracejí se stále na stejná místa. Labyrintem je jim hřbitov, telefonní seznam, podzemní chodby, sklepy, ulice proměněného města i byt zanesený spoustou harampádí. A Ariadninou nití pak naslouchání těm, kteří mnohé prožili a nyní jsou ochotni vyprávět, byť i jejich slova skutečnost spíš zamlžují, než vyjevují.

Slova pomazaná medem

Zdánlivou jistotu nabízejí také prastaré příběhy a texty. Svět se odpradávna lidem zjevoval prostřednictvím písma, vždyť na počátku všeho přece bylo slovo. Písmena se Jakubovi, který se snaží vyhovět žádosti pohřebních hostů, aby následoval pohřební průvod a nakonec pronesl pohřební řeč, nabízejí všude kolem a promlouvají ke všem jeho smyslům. Cítí je prsty pod porostem mechu na starých náhrobních stélách, slyší jejich šepot, olízne macevu, protože si vzpomene, že kdysi se pro povzbuzení mazal na slova ve slabikáři med. Příliš často však on i jeho následovníci nacházejí texty roztrhané, nečitelné, nedosažitelné, písmena rozsypaná jako skály v poušti, přes kterou se Mojžíš snažil vyvést vyvolený národ z otroctví. Spolehnout se na ně nelze, pokud se nevrátíme na samý počátek. Všude jen samé záblesky a útržky jiných historií.

Všechny texty, které by mohly vyjevit pravdu a ukázat cestu, jsou v nenávratnu. Od Jakuba se očekává, že bude pokračovat v díle toho, jenž je právě pohřbíván, a naváže na nit tam, kde on už nemá sílu dál psát. Stařec však ještě před smrtí „pořád ničil, na kousky, co já to říkám, na malinké kousíčky, jako půl nehtu, nic se nedalo přečíst, snad jedno písmeno na útržku“. Navázat tedy není nač. Vypravěč v povídce Stařík nalezne v antikvariá­tu záhadný telefonní seznam, který ho skrze jména obyvatel města vede zákrutami paměti až na samý okraj odhalení tajemství. Zázračná chvíle však pomine a záhy se ukáže, že vše byl jen klam a antikvárník mu prodal „ubohý přetisk, vybrakovaný, který obsahoval možná dvě třetiny původních hesel, výrazně tenčí než předloha, bez začátku a konce a navíc ještě s popřesouvanými sloupci, nově uspořádaný, tak aby nebyly vidět bílé skvrny po vydavatelových zásazích“.

Poznání minulosti prostřednictvím napsaného se snaží dobrat i vypravěč povídky Rukopis Izáka Feldwurma. Hledá román, který by snad mohl vyjevit skryté, jenže ten je dokonale ukryt kdesi v mytických ulicích starého varšavského ghetta, tolik lidí po něm bezvýsledně pátralo, až se vnucuje myšlenka, že Izák Feldwurm nikdy žádný román nevytvořil.

Slovo tedy dokáže svět stvořit i zničit, po bouři přichází tupé, prázdné ticho, tak jako v dávných mýtech. Autor nikterak neskrývá svou vášeň pro vyprávění a mystérium příběhu a obé umně vkládá do způsobu tvorby Izáka Feldwurma. „Vtahoval ho sám živel vyprávění, jeho rvoucí a neklidný proud, který pohlcoval stále nové a nové oblasti, jeho šílenství vedoucí k bouření mysli, svoboda a nepředvídatelnost.“ A zároveň nabádá čtenáře, jak s vyprávěním nakládat: „Poslouchali s důvěrou a příběh jimi proplouval, svobodný a nezastavitelný.“ Izák možná svůj román nikdy nenapsal, protože se příliš mučil tím, že se pokoušel příběh zadržet u sebe. „Znovu mu chyběla slova, obrazy se stávaly příliš intenzivními na to, aby bylo možné v souvislosti s nimi vůbec použít jazyk.“

Velké události tamtěch let

Paměť se prodírá úzkými chodbičkami a minulost nejvíc tíží tehdy, když není nikdo, kdo by ji mohl pomoci rozšifrovat. Ztráta historické paměti související s odchodem těch, kdo si minulost pamatují, je bezpochyby jedním z důvodů, proč Paziński vypráví. Z obavy, že pomalu nastává čas, kdy už se nebude koho zeptat. Těch několik málo postav, které mají v povídkách jméno, jako by už nebylo z tohoto světa. Smrt nebo zmizení člověka, který věděl a znal, je leitmotivem každé ze čtyř povídek.

Půvab Pazińského díla však spočívá také v tom, že se důsledně vyhýbá přímému, doslovnému pojmenování přestálých válečných hrůz. Vše zahaluje snová atmosféra, mluví se o velkých událostech, o tamtěch letech, tamtom shonu, o síti ptačích ulic. Varšava v Pazińského podání připomíná spíš blednoucí negativ než reálné město. A přesto čtenář ani jednou nezapochybuje. Pohřební průvod doprovázející zesnulého starce v některých chvílích příliš připomíná jiné průvody. „Vypadalo to jako příprava na delší pouť, takovou, na kterou se bere celý majetek. Jakub si pomyslel, že lidé na plácku teď odněkud vytáhnou kufry a naloží je na stejný vozík, na kterém měla jet rakev.“

Příběhům nelze upřít melancholii a zádumčivost, zcela jim však chybí jakýkoli patos, pro jiná díla podobného záběru tak charakteris­tický. Paziński s příznačnou ironií nazývá rakev majákem, jenž má celý průvod následovat, některé postavy označuje tím, co mají na sobě, a povídka tak dostává bláznivý nádech karnevalu. Vedle sebe jdou límec z lišky a dvě baseballové čepice a průvod tu uzavírá, tu vede stařík vlekoucí obrovský květinový věnec, z něhož plandá stuha tak, že ji muž neustále přišlapává a zakopává o ni. Izák Feldwurm chce poznat město také tak, že lustruje kadibudky a počítá marmelády ve spižírnách, nad zesnulou doktorkou Kamińskou pak bdí v temném pokoji dva pestrobarevní dřevění kohouti, zatímco skuteční truchlící v kuchyni pojídají ztvrdlé sušenky.

Místa veteše

Dojem hledání ztraceného času podporuje prostor, v němž se povídky odehrávají. Zarostlý hřbitov, který se mávnutím kouzelného proutku mění v exotickou rajskou zahradu, knihovny a antikvariáty přeplněné starými tisky a stohy zapomenutých, rozpadajících se knih, bleší trhy a vetešnictví. Život člověka ulpívá ve věcech, jimiž se obklopoval, v kabátech, péřových dekách, pantoflích, spodním prádle s přezkami, naftalínových kuličkách, samovaru uloženém v kufříku jako mrtvola ptáka v sarkofágu. Všude panuje plíživý rozklad, nepotřebnost, omšelost, ale ve chvílích osvícení či prozření jakási magie přemění zaprášený shluk harampádí v nádherné, jasným světlem zalité místo, kde je všechno možné. Bohužel jen na okamžik. Vzápětí se prostor pod tíhou myšlenek zase zmenšuje a zamotává, je potřeba se jím prodírat. Čas někdy chvátá, jindy se vleče, a protože se „nemůže došourat do jasného cíle, je odsouzen k tomu, aby se potuloval mezi hrnci, plechovkami s kávou a sušenkami“.

Teprve na konci všech čtyř příběhů vypravěč prozradí, že minulost, která ho zahnala do kouta, v něm nevyvolává nostalgii. Hněvivě spílá všem svým předkům: „Znám vaše podivínství, znám nejedno tajemství, tu příběh, tu nějaký střep, všechno v cárech jak vetchá látka, více mlčení než slov. (…) Budu s vašimi vzpomínkami vedoucími do nicoty. S vaším mládím i vaším stářím, mezi nimiž vždycky zela propast smrti. Potáhnu dál břímě vašeho osudu. O to vám přece šlo…“

Autorka je překladatelka.