Raději revoluci než katastrofu

O obecně sdílených či společných statcích neboli commons se v Itálii mluví zhruba od roku 2007, kdy vznikla takzvaná Komise Rodotà, jejímž jste byl členem a iniciátorem. Komise sepsala první návrh na zakotvení tohoto termínu do občanského práva v Evropě. Proč najednou vznikla tato potřeba?

Původním cílem Komise Rodotà byla reforma třetí části italského občanského zákoníku, která pojednává o veřejných a státních statcích. Všimli jsme si totiž, že samotný občanský zákoník neobsahuje žádná ustanovení, kterými by šlo řídit privatizační proces. Chtěli jsme proto do zákona zakotvit mechanismy ochrany veřejných zdrojů před rozprodáním do soukromých rukou. Itálie, podobně jako Česká republika, bývalý Sovětský svaz a řada dalších evropských zemí, prošla na začátku devadesátých let fází naprosto živelné privatizace. Odhaduje se, že jen v této době byly prodány do soukromých rukou veřejné statky za sto třicet až sto čtyřicet miliard eur. Při těchto privatizacích často docházelo k tomu, že byly veřejné statky odprodány různým kamarádíčkům za směšné ceny, a tehdejší orgány veřejné moci ani nemusely dokazovat prospěšnost svého počínání. Jde přitom mnohdy o nezvratné kroky: když vláda odprodá nějaký veřejný statek, tak je pro následující vlády v praxi velice těžké, ne­-li nemožné nabýt ho znovu zpět.

Obecně sdílené statky se nám v době jednání komise zdály být nástrojem, jak dát váhu zájmům širokých vrstev lidí, kteří přímo neparticipují na výkonu veřejné moci. V komisi jsme se zaměřili na propojení mezi společnými statky a základními lidskými právy a zájmy budoucích generací. Od roku 2007 byl tento vztah mezi společnými statky a individuálními právy podroben dosti silné kritice. Individualismus, který svým způsobem spadá do domény státu a trhu, je totiž vždy vylučující. Dnes považujeme společné statky za instituce, které jsou inkluzní a rozšiřují moc i mezi těmi, kteří ji nemají. To je naprostý opak trhu, soukromého vlastnictví, ale také státního centralismu. Vnímání obecně sdílených statků se změnilo také pod tlakem bojů sociálních hnutí, například za vodu jako veřejný statek. Daleko více vynikl kolektivní charakter společných statků jakožto domény autonomie komunit, což byl rys patrný už při prvních sociálních konfliktech v mexickém Chiapasu a Jižní Americe, kde začala tento termín používat tamější sociální hnutí.

Vnímáte tedy skutečnost, že dnes jsou státní orgány a veřejné podniky tlačeny zákony a politickou reprezentací k tomu, aby se chovaly tržně?

Je to tak. Stačí třeba pomyslet, jak fungují komunální podniky či veřejná doprava. Když jsem byl mladý, bylo naprosto běžné se v pátek vypravit z Turína do Říma navštívit kamarády. Veřejná doprava byla cenově dostupná a dobře fungovala, zatímco dnes je železnice, přestože je státní, pod tlakem trhu a musí dosáhnout zisku. Její služby jsou v konečném důsledku daleko dražší. Výsledkem je, že celé jedné generaci mladých lidí bylo upřeno právo na udržitelnou mobilitu. Dá se tedy říct, že společné statky se zrodily z jasné krize polarity soukromého a veřejného sektoru, kolem které byla uspořádána celá naše modernita. Tato polarita vydržela prakticky až do zhroucení Sovětského svazu a dnes jsou ekonomické a společenské systémy jakousi směsí státního autoritářství a nezkroceného trhu. Nejčistší ukázkou této situace je zajisté putinovské Rusko. Naše společnosti jsou ve fázi, kterou Guy Debord pojmenoval jako integrovaný spektákl, a hnutí za obecně sdílené statky jsou reakcí na tuto situaci.

Sociální hnutí spojené s obecně sdílenými statky tudíž bojují proti faktu, že hlavním měřítkem kvality fungování veřejného i soukromého sektoru jsou dnes peníze a ekonomická efektivita?

Peníze jsou dnes takřka biopolitickým principem. Všimněte si, že lidé dnes mluví mezi sebou takřka výlučně jen o penězích a každý druh lidského problému je redukován na peníze. Otázka peněz každopádně patří v hnutích za obecně sdílené statky k těm nejdiskutovanějším, protože sám tento po­­jem, marxistickým slovníkem řečeno, stanovuje přednost užitné hodnoty před směnnou hodnotou. Myslím si, že je prioritní oddělit peníze od režimu jejich akumulace. Můžeme si tak představit nové druhy peněz, například takové, u nichž by časem docházelo k depreciaci, či peníze s datem splatnosti. Dnes je fungování peněz velice deformované aktivitou bank, ale v Itálii a v jiných částech Evropy ještě nedávno dobře fungovala síť místních bank, která garantovala celou řadu pozitivních externalit. Tento systém je v současnosti pod těžkým tlakem a v Itálii byl už schválen zákon, který fakticky povede k jeho zániku. Dochází k silné centralizaci, v jejímž rámci se banky a velké finanční skupiny stávají novými suverény.

Čím mají být tedy nahrazeny peněžní a tržní principy, které mají výraznou roli při regulaci a koordinaci aktérů?

Hlavní alternativou by mohl být princip kvalitativního pohledu na vztahy – to, co se v Jižní Americe nazývá buen vivir. Je důležité změnit dominující kvantitativní model vztahů, který redukuje téměř vše na peníze, a nastavit kvalitativní model, který bude schopný zahrnout větší množství prvků a informací, než dokážou peníze. Dobrým příkladem může být i uvědomělá spotřeba, která není řízena jen cenami a penězi, ale ještě řadou dalších informací, které peníze neumějí zprostředkovat. Společné statky tuto změnu potřebují právě proto, aby se vyhnuly tolik diskutované tragédii veřejných statků. Tragédie hrozí ze strany individualistických, nezodpovědných a neuvědomělých uživatelů, jejichž chování samotné ceny nezastaví.

Ptám se i z toho důvodu, že jste se účastnil sepsání stanov organizací, například Acqua Bene Comune [Voda veřejný statek] v Neapoli, jež mají společné statky obhospodařovat. Jak lze nastavit podmínky, které by zajistily užívání a obnovu obecně sdílených statků?

Osobně si myslím, že uspořádat společnost na základě principů obecně sdílených statků je revoluční počin, protože to znamená skoncovat s kapitalismem. Kapitalismus má však v této situaci velkou výhodu, jelikož má k dispozici jednu obrovskou kontrolní agenturu: trh. Fungování této kontrolní agentury je až triviální: kapitalistická firma, ať už ve veřejném či soukromém vlastnictví, dobře funguje v momentě, kdy je schopná realizovat zisk, což je lehko ověřitelný kvantitativní parametr. Problémem je, že trh není vhodnou kontrolní agenturou pro dobré využívání veřejných statků. Existuje řada aktivit, které prakticky musí být ve ztrátě, aby opravdu generovaly pozitivní externality a byly funkčním obecně sdíleným statkem. Mám na mysli třeba veřejnou železnici či veřejnou správu vodovodů. Díky těmto pozitivním externalitám jsou účetní ztráty vyváženy jinými, často neúčetními a nekvantitavními „zisky“, jež zvyšují kvalitu společnosti. Veřejná správa tak obvykle musí napřed vynaložit prostředky na tvorbu těchto pozitivních externalit, které se jí pak vrátí například v podobě nižších nákladů na řešení sociálních problémů.

Otázkou však je, jak tuto myšlenku konkrétně vtělit do stanov takové společnosti, jako je neapolská Acqua Bene Comune. Nestačí totiž říct, že uděláme firmu, které umožníme ztrátu. Ve stanovách této společnosti jsme například vyjádřili, že neapolská voda musí být spravována s ohledem na ekologické parametry a na zachování tohoto statku budoucím generacím. Tím říkáme, že společnost může generovat i ztrátu, protože hlavní cíle nejsou účetního charakteru. Umožněním ztráty se ovšem můžeme dostat do svízelné situace, protože nám chybí kontrolní agentura ze strany trhu. To vytváří příležitost, aby dejme tomu generální ředitel zaměstnal ve společnosti své neschopné rodinné příslušníky. Je proto naprosto zásadní vytvořit jiné kontrolní agentury: například v Neapoli jsme vsadili na participaci všech možných stakeholderů, od zaměstnanců až po uživatele a ekology, kteří dohlížejí na fungování společnosti a hodnotí je. Myslím si, že by bylo možné tuto kontrolu daleko více systemizovat a vytvořit takřka alternativní „účetnictví společných statků“, kde by bylo vyhodnocováno chování správců. Vytvořit tyto kontrolní agentury je naprosto prioritní právě proto, aby nedošlo k zániku obecně sdílených statků a tragédii veřejných statků.

Stále však zůstáváme v režimu kapitalistického hospodářství. Nehrozí, že se společné statky prostě integrují do dominantního postavení a dopadnou jako družstva, která už dávno netvoří alternativu kapitalismu?

Tento proces integrace se již děje. Můj zájem o obecně sdílené statky nevyplývá tolik z jednotlivých a menších bojů, jež probíhají například za návrat správy vodovodů do veřejných rukou. Toto jsou malé zkušenosti, které v prostředí realizovaného kapitalismu nemají šanci vytvořit systémovou alternativu. Jedná se ale o experimenty, které mohou být užitečné v momentě, kdy se kapitalismus začne hroutit. A to mě jako revolucionáře zajímá mnohem více. Až dojde k bodu zhroucení, bude významnou otázkou, jak obnovit společnost. Samozřejmě netvrdím, že kapitalismus se zhroutí kvůli jediné události, spíše to způsobí souhra různých faktorů. Proto má smysl tato fáze experimentování. Trošku to připomíná situaci v Číně v letech 1939 až 1949, kdy byl Mao na venkově a kdy, před uchopením moci, začal tvořit nové instituce komunistické Číny. Smysl tohoto působení je tak dvojitý: na jedné straně může působit na současnou společnost a tlačit na částečné očištění od kapitalismu, na druhé straně vytváří instituce, které budou po ruce v momentě zhroucení.

Takže podle vás jsou společné statky institucí budoucnosti?

Je to v jistém smyslu podobné, jako když potřebujete vyčistit jezero. Je nutné najít všechny znečišťující faktory, izolovat část jezera, kde je možné obnovit přírodní podmínky, a právě tuto část jezera dnes tvoří obecně sdílené statky, které umožňují tvorbu nových institucí a samozřejmě i nových nekapitalistických a neindividualistických identit. A to mi přijde mimořádně významné, protože dnes mnoho lidí, včetně těch mladých, nezakouší jiné než kapitalistické a individualistické identity. Rozvoj kapitalistických a individua­listických identit je podporován i současným rozvojem technologií a prostředků komunikace. Osobně jsem hodně skeptický k názoru, že technologie samy o sobě vedou k emancipaci. Naopak dnes jsme daleko více kontrolovaní a celý náš život a naše identity jsou zapojené do extrakce nadhodnoty.

Někteří významní teoretici tvrdí, že i práce může být považována za společný statek. Není to ale příliš velké odchýlení od původního významu?

Tato koncepce práce jako obecně sdíleného statku slouží, dle mého názoru, k identifikaci zásadních potřeb, které je nutné naplnit pro dosažení společnosti založené na kvalitativních vztazích. Rozšíření moci totiž implikuje zrušení vykořisťování. Práce je v pojetí společných statků výkon nevykořisťované sociální role, jež funguje k osobnímu růstu a uspokojení. Současně to popisuje stav, kdy je každému umožněno vykonávat činnost, která je prospěšná společnosti. A samozřejmě je nutné vzít v potaz i ekologické ohledy – jako pokaždé, když mluvíme o společných statcích. Měli bychom také jít směrem k zásadní platové rovnosti. Práce jako společný statek by neměla sloužit k akumulaci bohatství, ale k zajištění, jak říká italská ústava, „svobodné a důstojné existence“.

Dá se dnes vůbec mluvit o platové rovnosti?

V tomto bodě snad došlo k největší kolonizaci myšlenek ze strany kapitalismu. Díky kapitalistické propagandě jsou právě manažeři a kapitalisté novými hrdiny, ačkoli jsou často pouhými parazity, kteří se účastní ničení planety a vykořisťování. S nadsázkou řečeno, místo mediální slávy by měli být posláni na Sibiř, jako za Stalina… Platové nerovnosti, kdy manažer může brát tisíckrát větší plat než sekretářka, jsou součástí neúnosnosti současného stavu. Zároveň však platí, že každý je živ z kapitalismu. Proto ho nelze svrhnout, aniž bychom měli naplánované alternativy. A i tak to bude velice bolestivý moment, protože každý proces společenské revoluce s sebou nese nějaké, někdy i lidské náklady. Ovšem alternativou k revoluci není to, že věci půjdou dál, jako by se nic nedělo. Pokud nedokážeme změnit ekologické nastavení našich společností, tak se řítíme do katastrofy, která způsobí daleko více obětí, než by mohla způsobit revoluce. Dnes je důležité říct, že politika „business as usual“ vede ke katastrofickým výsledkům. A proto se ptám, není snad lepší začít proces revoluční změny teď, kdy je možné nastavit kurs tak, aby byla budoucnost udržitelná i pro ty, kdo se mají ještě narodit?

Společné statky se staly pro mnohá sociální hnutí zajímavou kategorií právě z toho důvodu, že berou v potaz také ekologické hledisko. Jak lze ale nastavit vztahy mezi těmito třemi principy?

Rovnost a volnost regulují vztahy mezi částmi společnosti, ekologie pak reguluje celek. Rovnost a volnost jsou hodnoty, které jsme zdědili od Francouzské revoluce, a jsou ve svém vlastním jádru extraktivní, a proto musí být viděny v rámci celku, který tvoří ekologie a životní prostředí. Již Tomáš Akvinský rozlišoval mezi distribuční spravedlností, která reguluje vztahy mezi částmi, a komutativní spravedlností, která řídí vztah mezi částmi a celkem. A to je nutné brát v potaz dnes. Rovnost a volnost nemohou jít na úkor ekologie. I z tohoto důvodu jsem jen pro velice omezenou ekonomickou svobodu, svobodu konzumu či volnost akumulovat bohatství. Abstraktní hodnoty rovnosti a volnosti musí být zasazeny do konkrétního rámce ekologie.

Kategorie obecně sdílených statků vznikla v ekonomické vědě, odkud ji převzala sociální hnutí, a dnes se pojem znovu vrátil na akademickou půdu. Jak tato cirkulace ovlivnila samotný pojem?

Pro mě jsou obecně sdílené statky zajímavé téma od okamžiku, kdy je převzala jako téma sociální hnutí. Do té doby totiž byla akademická reflexe konceptu dosti sterilní. V rukou hnutí se staly kategorií, která není spojená s pozitivismem a narušuje polarity typické pro modernitu – jako subjekt­-objekt, bytí­-vlastnictví či realita­-interpretace. Tyto třídicí kategorie, které používá moc pro usměrnění společnosti, jsou praxí sociálních hnutí narušovány, protože buržoazní řád nás dovedl až na okraj propasti. Obecně sdílené statky jsou vůči tomuto buržoaznímu řádu chaosem, protože vyzdvihují nekonformní subjektivity, užitkovou hodnotu či vzdor vůči naprosté ekonomické racionalizaci bytí. Akademická sféra byla v osmdesátých a devadesátých letech extrémně ovlivněná, dá se říct až zkorumpovaná, neoliberalismem. Sám jsem to poznal při svých studiích ve Spojených státech, kde byly ze strany společenských sil, které neoliberalismus prosazovaly, patrné silné investice do intelektuálů a akademiků. Z akademické půdy téměř zmizelo kritické myšlení a i těch pár zbytků bylo nakonec zasazeno do procesu extrakce nadhodnoty. Vstup obecně sdílených statků na scénu, jenž byl momentem zlomu vůči hlavnímu paradigmatu předchozích dvaceti let, vybudil akademii ke kritičtějšímu myšlení a dnes se touto kategorií zabývá nejen ekonomie a právní věda, ale také antropologie či sociologie. V průběhu poslední krize se pak obecně sdílené statky staly v mnohých zemích hlavní kontrahegemonní kategorií, a to jak na akademické půdě, tak v sociálních hnutích.

Obecně sdílené statky jsou prosazovány hlavně sociálními hnutími, a to často v kampaních za vodu jako veřejný statek, proti privatizaci systému veřejného zdravotnictví nebo veřejného prostoru ve městech. Stačí to ale? Není nutné postavit strukturovanější politickou či sociální sílu?

Dnes je kapitalismus velkou fůrou mokrého dřeva. Pokud ji chceme zapálit, je nutné to zkusit mnoha způsoby, což sociální hnutí za společné statky svými kampaněmi dělají. Odlišují se od antikapitalistických stran, jež fůru zapalují z jedné a stále téže strany. Volit buržoazní strany ve volbách s nadějí, že něco změní, mohou jen idioti. Nevím, jakou konečnou formu by měla mít sociální hnutí za společné statky. V první řadě je potřebné vést velkou kampaň propagující obecně sdílené statky a s nimi spojené problematiky, jako je ekologie. Jsou zapotřebí nové politické organizace, jež by dělaly politiku novým způsobem. Hodně věřím všem pokusům ustanovit demokratickou moc nad hospodářstvím a firmami. Bylo by například zajímavé, kdyby sdružení na ochranu spotřebitelů, která se obvykle pohybují striktně v rámci kapitalismu, vytvořila nákupčí skupiny spotřebitelů, jež by získaly vládu nad velkými korporacemi. To by umožnilo zlomit dnešní velké monopoly a vyzradit jejich tajemství, podobně jako to udělal Lenin se zahraničními smlouvami, když se chopil moci v Rusku.